Sešli jsme se přímo na letenském stadionu v závěru sezony, která se Spartě příliš nepovedla. Pohled do minulosti nejúspěšnějšího tuzemského fotbalového klubu ale může jeho fanoušky uklidnit. Jeden ligový ročník je v celém kontextu takřka pomíjivá záležitost. „Krédem Sparty od jejího založení bylo latinské Per aspera ad astra, tedy Přes překážky až ke hvězdám. To je zlatá stuha, jež obepíná slavnou sparťanskou historii,“ říká s úsměvem Richard Kozohorský.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé na vlastní oči viděl hrát Spartu?
Bylo to v roce 1952. Tehdy jsem jako sedmiletý kluk začal chodit na její zápasy s otcem, díky kterému jsem klubu naprosto propadnul. Hrálo se na dřevěném stadionu na Letné, který považuji za oltář historie Sparty. Ve čtyřiapadesátém roce se sice vyhrál titul, ale potom s klubem měli fanoušci obrovské starosti, dlouhá léta to byl jen boj o sestup. Přesto bylo na každém zápase 30 tisíc lidí. Těch zklamání tehdy opravdu bylo tolik, že se dnešní zápolení o čtvrté místo zdá být nicotné. I když je samozřejmě fakt, že když tu člověk je a nasaje atmosféru a žije s klubem, dotýká se ho to mnohem víc, než kdyby chodil na zápasy jen jako běžný fanoušek-důchodce.
Jak se z člověka vlastně stane kronikář Sparty?
Základem pro tuhle práci je, že se rád nořím do historie. Odjakživa mě nesmírně zajímala historie českého tisku, což bylo téma, které jsem využil jak při své diplomové práci, tak i práci rigorózní. V obou případech šlo o tisk 20. let minulého století, konkrétně kolem voleb v roce 1925 v Národní politice a Národním osvobození. Všimněte si letopočtu – jde pravděpodobně o léta největší slávy našeho klubu.
Betano je hlavním partnerem sekcí 100letá, Dobýváme Evropu, Sázkařský koutek a Sparta.
Zajímalo mě tedy i to, jak si Sparta těch let stojí ve zmíněných periodikách. Své sparťanství s černým S na bílém dresu jsem hájil na atletické dráze jako mladší dorostenec, osm let jsem ho naopak úspěšně skrýval v dresu Mladé fronty a posléze Stadiónu, a bez váhání jsem se k němu hlásil v roce 1981 při mém krátkém působení v roli sekretáře klubu. To všechno byl základ, práce archiváře přišla až o desítky let později.
Jak k tomu došlo?
Začalo to objednávkou Nakladatelství XYZ sepsat historii Sparty, následovaly téměř dvouleté studijní návštěvy u tehdejšího kronikáře Sparty Václava Borečka v archivu klubu… Jsem vděčný, že mi Sparta dala možnost archiv dál zapracovávat. A že jsem mohl Václava tak dobře poznat.
Zástupci Sparty o něm vždy mluvili jako o jednom ze zásadních reprezentantů klubu…
Protože jím opravdu byl. Byl to skvělý chlap a výrazná sparťanská osobnost. Václav zemřel po derby v květnu 2023, kterým se Sparta po devíti letech výrazně přiblížila titulu. Já jsem mu říkal, že ještě chybí bodík, ale on už hlásil, že je titul doma a že se za ním mám v pondělí zastavit, abychom dali řeč. K našemu setkání v jeho oblíbené Creperii U Slepé kočičky, kam chodil na oběd přesně jako hodinky v 11 hodin, už ale bohužel nedošlo. Strašně mi chybí a dodnes mě mrzí, že jsme ten titul nemohli spolu oslavit.
Asi tak za měsíc na to mě oslovil pan ředitel Křivda, jestli bych archiv nepřevzal. Samozřejmě jsem rád, že pokračuji se svou prací. Jsem tu dvakrát týdně a celý ten úkol napsat publikaci se ale výrazně pozdržel kvůli selekci soukromých, objemných archiválií z bytu Václava Borečka.
Jak dnes vypadá vaše pracovní rutina?
Kromě zmiňované knížky jde o to připravit archivní materiály k následné digitalizaci s tím, že dostupné cennosti písemné, obrazové i trojrozměrné bude potřeba důstojně umístit v příštím muzeu Sparty.
To bude v plné parádě zřejmě asi až na novém stadionu Sparty na Strahově. Jak se díváte na plánované stěhování?
Na stěhování se nemůžu dívat s nadšením. Od dětství jsem na Letné prožil se Spartou celý život. Chápu argumenty, proč to tady dál už nejde. Zároveň si stále stojím za tím, že s letenskou plání se tu stal za komunistů zločin. Nejdřív kvůli Stalinově pomníku likvidovali Slavii a později se z toho místa stala mrtvá zóna. Teď jsou tam jen zrníčka aktivit, přitom pláň bývala Mekkou sportu. Fotbalové stadiony, tenisové kurty, spousta sportovišť, dokonce i klusácká dráha. Ikony českého fotbalu, které jsou neopakovatelné, se vždy rodily spíš na pláccích než v organizovaném tréninkovém středisku. Je neuvěřitelné, jaké hvězdy vychovaly plácky, hadráky a mičudy všech druhů a tvarů.
Sparta má přesto na Strahově už teď na co vzpomínat…
Ano, já bych vypíchnul dva zápasy. Zisk Středoevropského poháru s Ferencvárosem v roce 1935, kdy rudí po porážce v Pešti doma slavně zvítězili 3:0. Druhý je pak duel se Slavií, která se zrovna vrátila do nejvyšší soutěže z druhé ligy. Bylo to v roce 1965 a na Strahově se sešlo rekordních 50 tisíc diváků, což bylo oficiální číslo, ve skutečnosti jich přišlo ještě o pár tisícovek víc. Drama skončilo 2:2 a i když Sparta byla jasný favorit, nakonec si fandové oddechli, když jedenáct minut před koncem Pospíchal aspoň vyrovnal. Zápas jsem viděl v sedě, asi metr za postranní lajnou na nosítkách v bílém plášti, tehdy v pozici medika-záchranáře.
Liga na území Česka letos slaví 100 let, jaké etapy historie Sparty máte osobně od roku 1925 nejraději?
Vzhledem k tomu, že jsem se ponořil do historie Sparty od samých začátků, tak nemůžu pominout Železnou Spartu, zrozenou právě z plácků, jež povstala z válečného popela. Tenhle tým neměl konkurenci doma ani v Evropě, byl tehdejšími experty považován za mistra starého kontinentu. A když už se říkalo, že tahle éra pominula, tak přišel dvacátý šestý rok. Sparta absolvovala bez porážky turné v Portugalsku, Španělsku a Švýcarsku. Porazila Barcelonu 7:2, výběru Paříže nastřílela 11 gólů, deklasovala i Bayern Mnichov a Grasshopper Curych. Následoval zájezd do Ameriky, kde strávila neuvěřitelné tři měsíce. Potvrdilo se, že tam soccer nemá tradici. V týmech soupeřů hráli povětšinou bývalí profíci z Evropy a rozhodně ne v rukavičkách. Sparťané si přivezli domů řadu šrámů.
A dál? Dvě vítězství ve Středoevropském poháru, tehdy Mitropa Cupu, který si zejména ve třicátých letech příliš nezadal s dnešní Ligou mistrů. Sparta triumfovala v roce 1927, když ve finále porazila Rapid Vídeň. V roce 1935 pak v již zmiňovaném finále na Strahově porazila Ferencváros. Tehdy byla opravdu jeden z nejlepších klubů celé Evropy.
No, a k těmhle historickým pak samozřejmě musím přidat i pár pozdějších etap, u kterých už jsem byl přímo jako divák.
Povídejte…
Jako pětiletý kluk vidím bílou jedničku na černém svetru brankáře André Houšky a pak všechny hráče před ním, Menclíka, Koubka, Zuzánka, Procházku, Jareše, Kadrabu, Crhu, Peška a mnohé další. A první derby? Za Slavii nastoupil Bican, chytal Kabíček, prohrávali jsme 0:1, ale nakonec jasně vyhráli 5:1.
Zásadní etapu pro mě osobně pak představovala „ocelová Sparta“ trenéra Ježka v 60. letech v čele s Andrejem Kvašňákem. Pamatuju se, když Andrej poprvé v roce 1960 nastoupil, hrálo se vlastně ještě o záchranu. Střídal, na tribunách to spíš jen zašumělo, žádný aplaus. Nikdo ho pořádně neznal. „…a nastupuje Kvašňák,“ zaznělo z amplionu. Načež na tribuně za brankou blíže ke Stromovce vedle mě a otce pán slušného vzezření zahlásil: „Tak, a teď dostanou masňák!“ Nikdo by neřekl, že z toho kolohnáta, který se na hřišti spíš klátil, než běhal, bude zakrátko superstar, miláček publika, Sparťan století.
Jaké méně známé příběhy z dějin Sparty stojí podle vás za připomenutí?
Mezi všemi hvězdami historie občas zapadá Antonín Janda-Očko, který byl ve Spartě od roku 1916. Jedinečná figura, sparťan tělem i duší. Odmítl dokonce nabídku z Barcelony v hodnotě 75 000 peset (kdy jedno peso bylo třináct korun) a měsíční plat 1000 peset na pět let. Argumentoval tím, že Sparta je Sparta a že přece nepřijde o místo státního zaměstnance na drahách a tím i o penzi pro sebe a rodinu. Nakonec k tomu prý dodal: „Co by na to řekla stará, ta by se s dětma tak daleko za živa nestěhovala…“
Přidám jeden příběh, který se týká rivality pražských S. Ta, jak víme, je často za hranou, takže bych rád připomněl, že vztahy mezi oběma kluby můžou být i pozitivní a přátelské. Když se Sparta ve válečné sezoně v roce 1942 zachraňovala v lize a chyběl jí střelec, vypravila na Slavii delegaci, ve které byl i Vlasta Burian. Dohodli se, že Slavia na půl sezony půjčí Spartě Vojtu Bradáče, jehož góly Spartě skutečně pomohly k setrvání v nejvyšší soutěži. Podobných historek o vzájemné spolupráci je mnohem víc a byl bych hrozně rád, kdyby si to uvědomili i dnešní sparťani a slávisti, kteří hledí do tábora úhlavního rivala jen s nenávistí. Je to jenom sport a všichni zainteresovaní by si měli udržovat vzájemnou úctu a respekt.
A co byste z historie Sparty naopak nejradši vymazal?
Pokud bych seděl ve výboru klubu, opatřen takříkajíc viděním za roh, snažil bych se o betonovou modernizaci dřevěné tribuny už před rokem 1934. Jen tuším, o co všechno Sparta při požáru té tribuny přišla. O vzácné tiskoviny, korespondenci, dokumentované vzpomínky, ročenky plné neocenitelných výstřižků z tisku, nepředstavitelné množství písemných i trojrozměrných archiválií zmizelo v nenávratnu. Vznikla tím strašlivá díra v historii Sparty a jen díky nezměrnému úsilí sparťanských archivářů hledat ztracená fakta v osobních archivech funkcionářů a příznivců fotbalu i za hranicemi našeho klubu, je dnešní archiv Sparty tam, kde je.
Koho považujete za největší osobnost dějin klubu?
Jsou tři a každý z nich by si titul Sparťana století zasloužil stejnou měrou. Karel „Káďa“ Pešek, Oldřich Nejedlý, Andrej Kvašňák. A ten, kdo historii Sparty dobře zná, opravdu nemá šanci rozhodnout, kdo z nich psal slávu klubu víc. Ani já ne. Kvašňák, svérázná legenda, samozřejmě. Ale co nejlepší střední záložník kontinentu Káďa? A nejlepší střelec MS 1934 Nejedlý týmu vicemistrů světa a jeho hattrick v zápase s Německem? Opravdu to nejde určit.
A které osobnosti sparťanské historie jsou podle vás fotbalovou veřejností nedoceněné?
Určitě zakladatelé… Bratři Rudlové, Malečkové, Lažnovští… Jen si představte, kdyby onehdy na výborové schůzi AC Vinohrady pan Horejc nevstal a neřekl: „nechť náš klub nese jméno Sparta!“ Kam by se hnula česká fotbalová historie? A přitom nic o tomto muži nevíme. Jen, že byl členem… Pak jistě funkcionáři Sparty v roce 1905, kdy se hrálo o likvidaci klubu, dále Ferdinand Scheinost, rozený diplomat, jehož činnost zejména manažérská, při jednání s hráči, cit, jak hráče pro Spartu získat, a koneckonců novinář a spisovatel v jedné osobě… Dál Johnny Dick, trenér Železné Sparty, předseda klubu Morstadt, inženýr Žofka, který se mimo jiné zasloužil o to, že Sparta je ještě pořád na Letné… A takhle bych mohl jmenovat spoustu dalších.
Jakého hráče máte nejradši ze současného kádru?
Filipa Panáka, má můj obdiv. Je to fotbalista gentleman, prošel si peklem zdravotním, asi i z toho důvodu ho míjí reprezentační dres, a přesto hraje mnohdy nad obvyklý standard. Je to charakterní člověk, važme si toho, že ho máme.
Co byste rád se Spartou ještě zažil? Jakou kapitolu byste rád zapsal do její kroniky?
To je jednoduché. Čtyřicátý titul a čtyři hvězdičky nad znakem na rudém dresu.
Krajní beci pro Slavii, defenzivní záložník pro Spartu a celá obrana i útok pro Teplice? S analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem v letním podcastovém maratonu dopodrobna rozebíráme, kde nejvíc tlačí bota kádry všech ligových týmů a které konkrétní posily by se jim teď hodily.
Jste znalci fotbalu? Máte dobrou paměť? Otestujeme vás v deseti krocích. Řekneme vám jména tří hráčů, vy nám klub, za který všichni tři někdy ve své kariéře hráli. Jde o české i zahraniční fotbalové hvězdy z nedávné minulosti i současnosti.
I když na mistrovství Evropy ve fotbale žen budeme i tentokrát chybět, o českou stopu ve Švýcarsku přece jen nepřijdeme. Stane se tak díky legendární Madeleine Boll, vůbec první registrované fotbalistce v zemi helvétského kříže, podle které dostal jméno i maskot šampionátu, bernardýn Maddli.
