Jak podvodníci vydělávají na prodaných zápasech? Praktický průvodce match-fixingem

Co je to match-fixing?

Match-fixing je záměrná a nezákonná manipulace sportovní soutěže (nedochází k ní jen ve fotbale) nebo její části tak, aby dopadla předem žádoucím způsobem. Mezinárodní instituce match-fixing neomezují jen na „koupený výsledek zápasu“: může jít i o konkrétní situace v utkání, typicky třeba počet gólů v daném poločase.

V reálu to znamená, že někdo předem zařídí, aby se na hřišti stalo něco, na čem lze vydělat nebo něco získat. Někdy jde o velký zásah, tedy třeba kdo vyhraje. Jindy o menší a hůř rozpoznatelný zásah: schválně nařízenou penaltu, žlutou kartu, červenou kartu, počet gólů nebo jiný detail zápasu. Právě proto se dnes často mluví i o spot-fixingu, tedy domluvení konkrétní epizody, ne nutně celého výsledku.

Nejčastějším motivem jsou nelegální zisky ze sázek, ale ne vždycky. FIFA výslovně uvádí i manipulaci kvůli sportovní výhodě, třeba aby tým postoupil dál nebo se vyhnul sestupu. Do takových schémat mohou být zapojeni hráči, trenéři, rozhodčí i další funkcionáři, které často pohánějí vnější tlaky včetně nelegálních sázkařských sítí. Mezinárodní policejní organizace Interpol zároveň upozorňuje, že match-fixing je atraktivní i pro organizovaný zločin, protože může přinášet vysoké zisky a sloužit k praní peněz.

Jakých pater fotbalu se match-fixing týká? Objevuje se v profesionálním fotbalu, v elitních soutěžích, nebo třeba jen v amatérských soutěžích, tedy v nižších ligách nebo třeba okresních přeborech?

Match-fixing se netýká jen amatérského fotbalu. FIFA i UNODC (Úřad OSN pro drogy a kriminalitu) o něm mluví jako o hrozbě pro fotbal na všech úrovních, a UEFA kvůli němu sleduje nejen své soutěže (evropské poháry nebo evropské šampionáty), ale i zhruba 30 tisíc domácích ligových a pohárových zápasů v Evropě. Už z toho je vidět, že problém neleží jen na jednom patře pyramidy, ale táhne se od nižších soutěží až po profesionální fotbal.

Nejzranitelnější bývají nižší a méně sledované soutěže. Celosvětová hráčská asociace FIFPRO píše, že podvodníci, takzvaní fixeři si je vybírají proto, že je tam menší mediální dohled, méně diváků, nižší šance odhalení a často i nižší nebo žádné platy hráčů, takže je snazší je oslovit nebo zlomit. Sportradar (což je švýcarská firma, která provozuje matematicko-statistický systém zaměřený na sběr a analýzu dat souvisejících s výsledky sportovních utkání; ta pak vyhodnocuje a podezřelé zápasy z pohledu match-fixingu reportuje fotbalovým orgánům FIFA nebo UEFA) k tomu dodává, že řadě takových soutěží chybí silnější ochrana, třeba systematický monitoring sázek a vzdělávání aktérů, což z nich dělá lákavější terč.

Zároveň ale platí, že profesionální a dokonce i mezinárodní fotbal rozhodně není imunní. UEFA má speciální prevenci a monitoring a v roce 2025 potrestala černohorský klub FK Arsenal Tivat za match-fixing v kvalifikaci Konferenční ligy pokutou 400 tisíc eur a sedmiletým vyloučením z evropských pohárů.

V jakých patrech fotbalu aktuálně propukla čerstvá česká kauza?

Aktuální česká kauza ukazuje, že match-fixing se u nás neřeší jen v „okrese“, ale týká se i první ligy (i když tam není spojen se sázkami, ale mělo jít čistě o získání nečestného sportovního prospěchu), druhá a třetí ligy, divizí a zasahuje i do dorostu. Zároveň je ale důležité dodat, že ve většině těch nejviditelnějších případů nejde o automatické obvinění celého klubu jako instituce, spíš o podezření vůči konkrétním lidem z vedení, hráčům nebo rozhodčím.

U prvoligové Karviné se kauza pojí hlavně se jménem předsedy představenstva a primátora Jana Wolfa, u druholigové Opavy se spolumajitelem Martinem Latkou, přičemž oba už se vůči obviněním veřejně brání: Wolf uvedl, že s nimi nesouhlasí a chce očistit své jméno a pověst, Latka zase řekl, že je překvapený, obvinění odmítá a bude své jméno hájit všemi dostupnými prostředky. I tak ale výrazné postihy hrozí i oběma klubům, mluví se i o vyřazení z ligy.

Zároveň platí, že konkrétně v nejvyšších soutěžích v Česku, tedy těch dvou profesionálních, jde o výjimečné případy a kauza tak neotřásá celkovým obrazem fotbalu v Česku, který už v minulosti řešil horší kauzy. Navíc k dobru fotbalovému hnutí slouží, že u zrodu celé aktuální kauzy byla právě Fotbalové asociace ČR, která postupně sbírala informace o podezřelých zápasech a předávala je vyšetřovatelům. Také je vcelku ojedinělé, že informace o blížícím se velkém zátahu tentokrát ve fotbalovém prostředí nerezonovaly dopředu a velký zátah na zhruba padesátku osob přišel na začátku minulého týdne jako blesk z čistého nebe pár dnů před důležitým barážovým zápasem Česka s Irskem.

Když jde o match-fixing propojený se sázkami, kde se obvykle pak na předem domluvené zápasy sází? Jde o licencované sázkové kanceláře v Česku nebo jinde v Evropě a po světě, nebo spíš o nelegální trh?

Když se bavíme o match-fixingu napojeném na sázky, nejčastější představa „někdo si to podá u klasické sázkovky“ je moc jednoduchá. Podle Interpolu nebo UNODC se na zmanipulované zápasy může sázet jak na legálním, tak na nelegálním trhu, ale pro organizované skupiny bývá mnohem lákavější právě nelegální prostředí. Důvod je prostý: větší anonymita, slabší dohled a ochota přijmout i vysoké sázky na zápasy, kterých si skoro nikdo nevšimne. Interpol výslovně upozorňuje, že nelegální bookmakeři často berou velké sázky i na obskurní utkání a na rozdíl od legálních sázkových kanceláří nesdílejí informace o podezřelých sázkách s úřady ani se sportovními organizacemi.

To ale neznamená, že přes licencované sázkovky nejde také na match-fixingu vydělat. I přes ně se dá na zmanipulovaný zápas sázet, pokud na něj je vypsaný kurz. Jen je to pro fixery riskantnější, protože regulovaný trh bývá mnohem víc hlídaný. UEFA třeba sleduje globální sázkový trh přes systém Sportradar a právě na legálním trhu často vzniknou první varovné signály. Nelegální systém z podstaty věci běžně monitorovaný nebývá a hlavně se na něm dá vytvořit přesně taková sázková příležitost, kterou si podvodníci předem namodelují: například tím, že vypíší lákavě vysoký kurz na pravděpodobnou událost, ale zmanipulují aktéry zápasu tak, aby se stal opak a oni pak vydělali na vsazených penězích. Nelegální místa pro sázky totiž fungují tak, že peníze z takto vypsaných příležitostí jdou přímo k fixerům a tyto burzy, na kterých se propojili se sázejícím z prosázených peněz získávají provize.

Jak se propojí fixeři s aktéry zápasů? Jak manipulují funkcionáře, hráče nebo třeba rozhodčí?

Podle Europolu bývá match-fixing řetězec rolí: někde v pozadí jsou organizátoři, v terénu pak místní prostředníci hledající konkrétní lidi, kteří mohou zápas ovlivnit — hráči, rozhodčí, funkcionáři nebo kluboví manažeři. Prostředníci pak často vytipovávají zranitelná místa: finanční problémy, rodinné potíže, závislosti, dluhy nebo prostředí, kde se nevyplácejí mzdy.

Samotný nábor často nezačíná výhrůžkou, ale normálním lidským kontaktem. Hráčská asociace FIFPRO popisuje, že fixer může působit přátelsky, nabízet večeři, dárky nebo peníze a teprve později přejít k přímé nabídce; když to nevyjde, může přijít i nátlak nebo vydírání. Důležité je, že kontakt často nejde přes cizího člověka, ale přes někoho, kdo už má důvěru — bývalého spoluhráče, známého, agenta nebo člověka kolem klubu. Přesně tak popsal svůj případ i kanadsko-řecký brankář Kenny Stamatopoulos: oslovil ho bývalý spoluhráč, který si nejdřív „nevinně“ zjišťoval, kdo bude hrát a kdo je zraněný, a pak při obědě vytáhl konkrétní nabídku na úmyslné podprůměrné vystoupení.

A pak už se jde na věc: ne vždy se domlouvá celý zápas, často jen jedna kontrolovatelná část, která se dá lépe schovat i lépe vsadit. FIFA uvádí mezi běžné formy záměrně inkasovaný gól, penaltu, žlutou nebo červenou kartu, schválně špatné bránění či naopak vědomě chybné rozhodnutí rozhodčího. Europol k tomu dodává, že sofistikovanější skupiny umějí zapojit víc pater najednou — od hráčů přes rozhodčí až po klubové funkcionáře — a ideálně se snaží mít vliv na obě strany zápasu.

Odměna za to může být v řádu stovek i tisíc eur. A jak se jednou do podvodů chytíte, má vás match-fixingová chobotnice v hrsti. Jste navždy vydíratelní a z tohoto vlaku řítícího se do pekla se jen těžko vystupuje.

Jak vypadá match-fixing v české praxi?

Jeden z nejplastičtějších obrazů aktuální české kauzy nepřináší přepis odposlechu, ale výpověď anonymního rozhodčího, kterou popsal Deník. Podle něj měl tehdejší manažer Startu Brno Jakub Prokeš fungovat přímo u hřiště při přátelských zápasech nebo v mistrovských utkáních MSFL či divize: když mu přišla zpráva, že jsou peníze v zahraničí vsazené, dal v průběhu zápasu nenápadný signál lidem na hřišti. Někdy to byla otočená čepice, někdy si vzal rozlišovák, jindy udělal jiné gesto, v jednom z popsaných případů prý prostě nasadil bílou čepici a postavil se k rohovému praporku. V tu chvíli měli zmanipulovaní hráči i rozhodčí vědět, že akce běží a že odteď se má zápas začít ohýbat podle domluveného scénáře.

Konkrétně pak šlo třeba o to, aby v prvním poločase padly dva góly a nakonec vyhrál tým s vyšším kurzem. Rozhodčí prý často neměli aktivně vstupovat do zápasu, spíš nepřekážet. Hlavní práci měli odvést domluvení hráči, obvykle jeden nebo dva na každé straně, kteří za peníze pouštěli laciné góly, kazili rozehrávku nebo zařídili penaltovou situaci.

Rozhodčím mělo jít za pasivitu takzvané držhubné, hráči dostávali odměnu za konkrétní chyby a na jeden zápas se podle výpovědi mohlo protočit až kolem 30 tisíc eur. Když sázka nevyšla, měl Prokeš dál tlačit: nutil manipulované aktéry zápasu podepisovat směnky na desítky nebo stovky tisíc, aby byli zatažení ještě hlouběji a příště se vyšlo podle plánu.

Je fér dodat, že tahle údajná praxe vychází z popisu anonymního svědka a nejde o citace z hotového soudního verdiktu. Na druhou stranu platí, že jde o informace od zdroje důvěryhodného média (Deník.cz), které navíc zapadají do obecného obrazu fungování match-fixingu, jak jsem si ho popsali na předchozích řádcích. Jisté také je, že Prokeš byl v aktuální kauze vzat do vazby a podle žalobce čelí obvinění mimo jiné z podvodu velkého rozsahu, podplácení a účasti na organizované zločinecké skupině.