Tečka Zdeňka Folprechta: Sparta má titul a Ladislav Krejčí už není mladší

Pokud jste při posledním titulu Sparty navštěvovali 1. třídu základní školy, dnes je z vás středoškolák. Přesně tolik času uplynulo od doby, kdy rudá parta pod vedením trenéra Vítězslava Lavičky zvedla naposledy pohár pro mistra české ligy. Tenkrát Spartu táhli Dočkal, Kadeřábek, Lafata, Krejčí a spol.

Letos jsou ta jména úplně jiná, ale jedno zůstává. Ladislav Krejčí. Mladší. Je zajímavé, jak se mu prostě přirozeně přestalo říkat přívlastkem mladší, neboť svého staršího jmenovce přerostl. Stejně jako tenkrát ten portugalský Ronaldo – dnes už prostě jen Ronaldo. Láďa Krejčí se vyprofiloval ve skvělého lídra. V lídra, kterého Sparta neměla roky. To, že si vzal při příchodu do Sparty číslo 37, protože chtěl Spartu dotáhnout v pořadí k 37. titulu, je vystihující.

Pojďme ale zpět do léta 2022. Do Sparty přichází další zahraniční trenér. Co ten tady zas bude dělat? Zahraniční trenér = špatný trenér. Tedy alespoň pro naši ligu. Osobně jsem moc rád, že pan Priske tohle nesmyslné dogma, které zde vytvořil hlavně Ital Andrea we didin´t kill the game Stramaccioni, vyvrátil. Dobří a špatní trenéři jsou u nás, v Dánsku i v Itálii.

Brian Priske na mě od začátku dělal dojem fér chlapa, který má zápal, na nic si nehraje, skvěle komunikuje a fotbalu rozumí. Začátek měl přitom jako z hororu. loni v červenci totiž vypadl se Spartou z pohárů s norským Vikingem, aby tři dny poté prohrál 1. ligové kolo doma s Libercem. Od té doby stoupal vzhůru. Možná by bylo lepší říct – zůstal furt stejný. Stejně pozitivní, pracovitý, komunikativní. A Tomáš Rosický mu dal čas.

Jednu zásadní věc ale Priske změnil. Po ostudné prohře v Edenu 0:4 změnil rozestavení. Upustil od svého 4-2-3-1 a přešel do pragmatického 3-4-3. Přes zimu nové rozestavení piloval, přivedl pár posil a i přes špatný výkon v prvním podzimním kole v Olomouci najela Sparta na fantastickou sérii devíti výher v řadě. Hrála dobře, týmy nevěděly, jak na ni.

Nutno ale přiznat, že její konkurenti klopýtali. Plzeň získala na jaře stejně bodů jako Pardubice, které budou bojovat o přežití v lize až do konce, a Slavia ztrácela venku. Teplice, České Budějovice, Liberec, Mladá Boleslav, Sparta. Pět zápasů v řadě Slavia venku nevyhrála. Kromě utkání na Letné vždy dostala první gól a nedokázala zápasy otáčet. Na rozdíl od Sparty.

I když sešívaným protékaly body mezi prsty hlavně na hřištích soupeřů, tak zásadní ztráta podle mě přišla v Edenu. V tom nedobytném Edenu. Myslím, že právě 30. kolo rozhodlo. Slavia doma hostila Hradec a stačila jí rutinérská výhra k udržení první příčky, zatímco Sparta jela na půdu nepříjemného Liberce. Zbytek znáte.

Chyba jinak výborného Ondry Koláře, dobývání obrany Hradce (kterému tabulkově o nic nešlo), neuznaný gól Micka Van Burena z ofsajdu. V souběžně hraném utkání pod Ještědem Sparta vyhrála. Byť šťastně a pro mnohé kontroverzně. V nastaveném čase proměnil dvě penalty Awer Mabil. Ano, Mabil – to mě pos*r. :)

Nutno přiznat, že Sparta si za titulem šla v posledních zápasech nejvíc. Herně to už dost skřípalo, hlavně kvůli některým absencím, ale její mentální síla a odhodlání bylo enormní. Pro slávisty bude mít tenhle sparťanský titul až moc penaltový punc, což jen podpoří rivalitu mezi našimi největšími kluby v dalším roce. A to je dobře. Český fotbal potřebuje silnou Spartu. Slavia potřebuje silnou Spartu. Liga bude zase zajímavější.

Nezbývá než pogratulovat a popřát všem sparťanským fanouškům i hráčům, ať si oslavy užijí. Ať už budou Kuchta a spol. křepčit v Dlouhé nebo po vzoru evropských klubů na Mykonosu. Už teď se moc těším na další ligovou sezonu. Jsem rád, že toho mohu být alespoň malou součástí, i když už ne jako hráč. Jak by řekl hrdina letošní sezony Brian Priske: „TECKA“.