Slyšel jsem o pohnuté historii vaší rodiny. Můžete nám o ní něco povědět?
Fred Chang: Já jsem se narodil v USA, ale oba moji rodiče jsou z Koreje, když byla ještě sjednocenou zemí. Oba pochází z oblasti, která je dnes Severní Koreou. Otec často říkal, že z jeho vesnice bylo vidět do Číny, žil velmi blízko hranice. Matka byla z druhé části poloostrova na severu, takže blízko Sovětského svazu. Oba odešli ze svých vesnic do Soulu. Moje matka dřív, neznali se.
Spojila je až válka?
Fred: Tak trochu. Matka v ní působila jako zdravotní sestra. A rodina mého otce odešla dolů do dnešní Jižní Koreje, jakmile začala válka.
A jak se dostali do Spojených států?
Fred: Moji matku tehdy podpořil jeden známý lékař, Korejec žijící v USA, který ji znal. Díky němu mohla v Baltimoru dokončit studium ošetřovatelství. To můj otec zase na univerzitě Vanderbilt v Nashvillu promoval jako inženýr. Nakonec je seznámili společné přátelé.
Dalo by se říct, že vaši rodiče byli váleční uprchlíci?
Fred: Spíš otec než matka. Ta byla v Soulu na ošetřovatelské praxi, ale dědečkova rodina odešla, protože na severu to začalo být neklidné. Po začátku války byl můj otec kooptován, aby pomáhal americkým vojákům. Konkrétně posádkám tanků.
Víte, co se stalo se zbytkem vaší rodiny, která zůstala v dnešní Severní Koreji?
Fred: Netuším. Nikdy jsme je nekontaktovali. Do Spojených států odešel jen můj otec, jeho bratr a moji prarodiče. Necítili se bezpečně, tak odešli. A moje matka byla vlastně sirotek, takže je v Soulu a Koreji nic nedrželo.
Takže nemáte žádný kontakt se širší rodinou?
Fred: Ne, nikdy jsme se nepotkali. Ani nás, ještě když jsme byli děti, nenapadlo ptát se rodičů. Vnímali jsme tak nějak, že kdyby nám chtěli něco víc říct, přijdou s tím sami.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Lauren, vy jste někdy byla v Koreji?
Lauren Changová: Vždycky jsem tam chtěla jet, ale nikdy to nevyšlo. Ráda bych ale viděla, odkud moje rodina pochází.
Fred: Ani já jsem tam nebyl, ale já přijedu raději za dcerou do Prahy.
Lauren: Mě k tomu opětovně motivovala jedna věc.
Jaká?
Lauren: Můj dědeček před pár lety sepsal rodinou historii. Kde se v Koreji narodil, co kde dělal, kam a proč se museli přestěhovat na počátku války nebo kudy překročili hranice na západ. A já jsem se dívala na ty materiály a říkala si: „Rády bych se tam podívala a prostě to zažila. Ta země znamenala tolik pro mé blízké, které mám tak ráda.“
Cítíte se spíše jako Korejci, nebo jako Američané?
Lauren: Já jsem byla vychována jako Američanka a beru to tak.
Fred: Mám to stejně.
A jak to máte s jazykem? Umíte korejsky?
Lauren: Ne, na vysoké škole jsem se učila čínsky, takže něco z čínštiny pochytím, ale je to jiný jazyk.
Fred: Moji rodiče se mě nikdy nesnažili skutečně naučit korejsky. Snažil se o to dědeček, ale v jednu chvíli ho to přestalo bavit. Moji sourozenci to nebrali a nechtěli brát vážně. Dělali si srandu z toho, jak korejská slova znějí. A tak jsme prostě byli vychovávání jako Američané.
Frede, dokázal jste si někdy představit, že by vaše dcera hrála fotbal v Evropě?
Fred: Nevím, jestli v Evropě, ale fotbalistka chtěla být dlouho a obětovala tomu strašně moc. Když už byla na univerzitě a blížil se ten okamžik, kdy přestane být studentkou, tak mi řekla, že nechce hrát ve Spojených státech. Chtěla zažít život a fotbal někde jinde.
Co všechno jste musela pro fotbal obětovat, Lauren?
Lauren: V dospívání sportu člověk obětuje spousty věcí, o kterých si nejdřív myslí, že jsou důležité. Jako třeba oslavy narozenin a další společné události s kamarády. Jenže vy si musíte vybrat a umět si říct: „Dobře, mám školu od osmi do tří odpoledne, rychle přijdu domů a jedu autem na trénink.“ A tak to šlo rok za rokem. Od mládí se nešlo soustředit na nic jiného než sport.
A proč jste chtěla žít mimo USA?
Lauren: Neumím na to přímo odpovědět. Prostě jsem vždy toužila se podívat všude. Evropa, Asie, Jižní Amerika, lákalo mě všechno. Vždycky jsem byla hodně zvědavá na jiné kultury, byla jsem jimi obklopená už doma v Georgii. Moje nejlepší kamarádka má rodiče z Libanonu. Další moje dobré přítelkyně na vysoké škole pak byly z Anglie a Islandu. Takže mě vždy bavilo objevovat nové kultury a vidět, jak jsou lidé odlišní.
Co vás tedy nakonec přivedlo do Prahy?
Lauren: Na univerzitě jsem dostudovala na konci roku 2021 a až pak jsem mohla řešit, co dál. Kontaktovala jsem agenta a začali jsme jednat. No a asi po dvou týdnech mi zavolal a říká: „Hele, chce tě tenhle tým z Prahy. Chceš jet?“ Řekla jsem mu, že musí chvíli počkat, že si to musím ujasnit. Hodně dlouho jsem o tom okamžiku snila a pak je šílený, že stačí jeden telefonát, aby se váš sen stal skutečností.
Praha má od včerejška nové vládkyně. Ženské derby zároveň ukázalo, že je do ochozů možné dostat parádní návštěvu. 5734 diváků je víc než průměr v mužské Fortuna lize. Pro ženský fotbal v Česku znamená velkou vzpruhu. Vyrazili jsme na Letnou s dětmi. Jak to dopadlo?
Znala jste Spartu?
Lauren: Slyšela jsem o ní už něco předtím, ale ne moc. Všechno jsem si musela vygooglit, nebudu lhát.
Sedíme na Strahově před zdí, kde jsou hráči jako David Lafata, Marek Matějovský nebo Tomáš Rosický. Znala jste je?
Lauren: Jména mi moc nejdou, ale s tvářemi je to lepší. Minimálně Rosu jsem znala a dokázala si spojit obličej se jménem. A po tom víc než roce v Praze už je to lepší i s dalšími jmény. Třeba ze současného kádru mám hrozně ráda Kaana Kairinena. Co dovede, když je na balonu, je neuvěřitelné.
Když jste zmiňovala lidi z různých kultur, tak do toho Praha příliš nezapadá. I Česko jako takové je dost homogenní země.
Lauren: To je pravda, když jsem sem přijela na začátku roku 2022, byla jsem prakticky jediná cizinka v týmu. Slovenky nepočítám. To jsem se cítila velmi osamocená. Člověk cítil tu kulturní bariéru.
V čem?
Lauren: Zaprvé jsem z Georgie, což je jižanský stát, takže tu na mě byla příšerná zima. Zároveň Češi ke mně byli na začátku trochu chladnější. Řekli ahoj a šli si po svým. Na to jsem z USA nebyla zvyklá. Tam se všichni zastavili aspoň na kus řeči.
Ale na druhou stranou jsou Američané hodně povrchní.
Lauren: To je pravda. Došlo mi to až časem. Když se s někým sblížíte, dojde vám, že Češi jsou velmi společenští. Jen mezi ně musíte proniknout. Pak vám dojde, že místní nejsou tak chladní, jak se může na první pohled zdát.
Fred: Vnímám to podobně. Když si najdete přítele v Česku, víte, že to je přítel takříkajíc na celý život. V Americe se často opakuje předsudek, že Češi jsou falešní, ale není to pravda.
Obligátní otázka, co jídlo?
Lauren: Miluju ho, ale je dost těžké. Kdykoliv jím něco českého, musí to být k večeři, protože pak vždycky hned usnu.
Fred: Já se přidám, pivo máte taky skvělé. Mrzí mě, že Plzeň kterou si koupím v Americe, není tak dobrá jako tady. Je o dost sladší. A na patoky jako Bud Light už se nemůžu ani podívat. Život je moc krátký na to, abych pil špatné pivo.
V rozhovoru s třiadvacetiletou obránkyní Slavie a reprezentace Gabrielou Šlajsovou zjistíte, jaké to je v Česku dělat vrcholově ženský fotbal. Proč si cení, že až do patnácti hrála s kluky? Proč Česko zaostává za vývojem ve světě? A proč byla špatná z toho, že Angličankám nemohla dát reprezentační dres?
Trochu jsme odbočili. Kdy jste se rozhodla začít hrát fotbal?
Lauren: V Americe je běžné, že jako malé dítě zkoušíte různé sporty. Já dělala fotbal, basketbal, gymnastiku nebo softbal. Pak jsem si v devíti letech musela vybrat a bylo to jasné: chtěla jsem hrát fotbal.
Fred: Je to tak, Lauren hrála softbal a fotbal zároveň. Její trenér softbalu jí řekl, že si musí vybrat. Já ho varoval, že když ji postaví před tuhle volbu, vybere si fotbal. On mě neposlouchal a pak se divil, že si ho nevybrala.
Jeden z kulturních rozdílů mezi Evropou a USA je ten, že fotbal je u vás vnímán spíše jako ženský sport…
Lauren: To je pravda jen částečně. Souvisí to s tím, že v Americe máme čtyři největší sporty – americký fotbal, basketbal, baseball a fotbal. No a dva z nich (baseball a americký fotbal, poznámka autora) ženy fakticky hrát nemůžou. Takže máme na výběr z basketbalu nebo fotbalu. Ale pořád je to jeden z nejpopulárnějších sportů u nás, takže bych z toho nedělala drama.
Toužíte si zahrát za americkou reprezentaci?
Možná vás to překvapí, ale není to pro mě priorita. Jak už jsem říkala, mým snem bylo hrát v Evropě, zkusit jinou kulturu a prostředí. Obohatit si život. To se mi se Spartou splnilo a je to pro mě teď důležitější.
Kromě fotbalu máte také bakalářský a magisterský titul. Předpokládám i díky stipendiu, které bylo spojené s fotbalem.
Lauren: Ano, jedna z mnoha věcí, které Evropané nechápou je, že máme jiný systém, kterým profesionální sportovci prochází.
Zatímco tady jsou fotbalisté rádi, že zvládnou maturitu, vás se snaží před možnou profesionální kariérou vybavit univerzitním diplomem a vychovat z vás v uvozovkách komplexního člověka.
Lauren: Přesně tak. Na konci studia ti fakticky řeknou: „Na, tady máš vysokoškolský titul, teď si můžeš jít dělat, co chceš.“
Fred: Opravdu se snažíme klást důraz na to, že pro nás jsou nadaní atleti sportovci a zároveň studenti. Není to jen fráze.
Je americký systém podle vás lepší než ten evropský?
Lauren: Je to dvousečné. Ale jednu výhodu u zdejšího systému vidím. Daří se vám rozvíjet dívky od toho nejmenšího věku společně. Takže mnoho mých spoluhráček ve Spartě spolu hraje třeba devět nebo deset let. To je v USA velmi vzácné. Já jsem měla možnost hrát se stejnými holkami maximálně pět let na univerzitě. Ale tady se holky rozvíjejí pod jedním klubem, který je ještě větší součástí jejich života.
Lauren, máte vystudovanou politologii a byznysovou administrativu, prý byste se ale ráda po kariéře fotbalistky stala právničkou…
Lauren: Ano, plánuji to, mám to trochu jinak než třeba muži. Hrát do 35, pak dělat kariéru ve fotbale, stát se trenérem. To mě moc neláká. Těžko se usazuji. V Americe jsme zvyklí hodně se stěhovat, jezdit sem a tam, cestovat. Zatím nespěchám, ale až jednou skončím s fotbalem, ráda bych se stala právničkou.
To je dost nestandardní.
Lauren: To ano, ale já svůj život miluji. Líbí se mi, že se teď můžu plně soustředit na fotbal, což jsem nemohla. Ale taky mi chybí moje akademická stránka života.
Fred: Možná to zní zvláštně, ale Lauren vždycky vynikala v tom, že když si stanoví cíl, tak ho dosáhne. Chtěla být profesionální fotbalistkou, to se jí povedlo. Když se bude chtít stát právničkou, zvládne to taky.
O víkendu se v Česku znovu rozjede první liga žen. Proč o tom skoro nikdo neví? Pohled zblízka.
Řešili jsme kariéry sportovců v Evropě, ale i místní klubová kultura je značně odlišná. Hodně o tom mluvil Tomáš Rosický při svém nástupu ve funkci, že Sparta pod trenérem Andreou Stramaccionim o svou identitu na čas přišla. Jak to, Lauren, vidíte jako cizinka?
Lauren: Ano, myslím si, že nemám problém se se Spartou identifikovat. Hodně jsem k ní přilnula za ten víc než rok, co jsem tady. A to nemluvím jen o naší ženské části klubu. Myslím, že Brian Priske něco buduje a i na kultuře celého klubu je to znát. I já, když sleduji zápasy A-týmu, to vidím.
Co tím myslíte?
Lauren: Než přišel kouč Priske, měla jsem pocit, že jsme možná trochu nesourodý soubor individualit. To teď neplatí. Nedávno říkal, že se mu líbí, jak jsou hráči na hřišti schopni jeden za druhého bojovat. A podle mě to platí. Tohle platí i pro nás v ženské Spartě. Když jsem přicházela, byla jsem možná i dost stydlivá, ale teď jsou pro mě spoluhráčky jako rodina.
Co pro vás Sparta znamená?
Lauren: Hrdost (řekne česky). Zní to možná kýčovitě, ale když si pokaždé obléknu dres, tak si říkám: „Páni, já mám na sobě na srdci S“. A to je velká věc.
Poslední ženské derby rozhodla vaše dcera a Sparta před téměř šesti tisíci diváky na Letné zvítězila 1:0. Jaký to byl na tribuně pocit, Frede?
Fred: Bylo to neuvěřitelné. Celou dobu jsem psal manželce zprávy, jak to vypadá, protože zápas se nedal v USA chytit ani na streamu. Jak říkala Lauren, i já jsem cítil obrovskou hrdost, a je ze mě velký fanoušek Sparty.
Lauren: Byl to neskutečný pocit oslavit gól na Letné se spoluhráčkami, s fanoušky. Nezapomenu na to. I jako fotbalistka chcete hrát na co největší scéně, s více diváky. Všechno je pak intenzivnější, snažíte se nic nepokazit. Zklamání diváků ostatně slyšíte z každé jejich reakce. Zároveň jsou pro vás ale dvanáctým hráčem a hnacím motorem. Neexistuje nic lepšího než se sklouznout po kolenou a pak to oslavit se spoluhráčkami.
Zkuste čtenářům vysvětlit, proč by měli kromě toho mužského přijít i na ženské derby. Třeba hned na to, které se hraje v rámci ligové nadstavby teď v neděli od 13:30 hodin opět na Letné.
Lauren: Protože jsme Sparta. My všichni. Ne jenom muži. Jde o klub, za který hrajeme a o dres, který nosíme. Nosíme na hrudi stejné esko. A myslím, že pokud vám záleží na Spartě a máte ji rádi, tak vám bude záležet i na našem týmu a budete ho mít rádi stejně. Navíc vždycky chcete porazit Slavii. Při jakékoliv příležitosti.
Jak vlastně jako cizinka vnímáte rivalitu mezi Spartou a Slavií?
Lauren: Cítím ji a vnímám. Vlastně nevím ani proč, ale Slavia se mi dokáže dostat pod kůži. A v duchu si říkám, že ji nedokážu vystát.
Fred: Mně to trochu připomíná rivalitu v rámci univerzit v Americe. Je to dost podobné. Ale mnohem intenzivnější díky historii.
Sobotní mužské derby bylo vyprodané, kdy se dočkáme něčeho podobného u ženského?
Lauren: Nebude to trvat dlouho. Nejtěžší je tady lidi přesvědčit, aby na ženský fotbal přišli. Ale jakmile dorazí, zjistí, že jsme stejná Sparta a je to pořád fotbal. Poslední ženské derby byl první krok správným směrem. Teď už to podle mě půjde rychle.
Jaký vlastně máte osobní cíl se Spartou, Lauren? Čeho chcete v Praze dosáhnout?
Lauren: Může to znít banálně, ale teď mám v plánu prostě být profesionální fotbalistkou. Dávám si jen krátké cíle, na týden nebo dva. A pak, až je splním, tak zase další. Nesnažím se přemýšlet v intencích, že teď vyhrajeme titul a pak půjdeme do skupinové fáze Ligy mistryň. Snažím se jen pomoci týmu pokaždé, když jsem na hřišti. Ať už to znamená dát gól nebo jít dolů v 78. minutě, protože už tahám nohy.
Jak to vidíte vy, Frede?
Fred: Chci, aby hrála v takovém dresu, v jakém bude nejšťastnější. A teď je nejšťastnější v tom rudém.
Zatímco mužská liga se k nadstavbě teprve blíží, v té ženské už se týmy rozdělily na dvě skupiny. V mistrovské hrají o titul Sparta se Slavií, nikdo jiný zatím v Česku titul nevyhrál. Třetí Slovácko ztrácí na Slavii deset bodů a na Spartu devět. Letenský tým má ale na Slavii i Slovácko zápas se čtvrtým Libercem k dobru.
V neděli nás čeká třetí letošní ligové derby od 13:30 na Letné, lístky jsou za 100 korun. Na to předchozí dorazilo také na Letnou na konci března 5734 diváků. To je nový rekord české ženské ligy.
Předchozí dvě ligová derby v aktuální sezoně skončila 2:2 na slávistickém stadionku v Horních Měcholupech a 1:0 pro Spartu na Letné. V ligové nadstavbě se bude hrát i odveta na Slavii a její šéf Jaroslav Tvrdík už dříve uvedl, že by se tentokrát mělo hrát v Edenu.
Dohromady se tak každý rok hrají čtyři ligová derby a k tomu opět letos pražská S čeká souboj i ve finále poháru. Double z loňského roku obhajuje Slavia.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, přes který se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme přes 160 stran unikátního čtení.
V roce 1962 se touto dobou hrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Sparta uhájila první místo po základní části a o poslední místenku do Evropy a přímý sestup se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy, nebo jde jen o uměle nastavovanou kaši? Zeptali jsme se osobností z fotbalového prostředí.
Stadionem to nekončí, chceme mezi velké kluby, vzkazuje hradecký klub a ukázal nové logo.
