1. dubna je pro všechny apríl. Vy jste v tento den v roce 1992 porazili 1:0 Barcelonu. Máte vy to datum spojené hlavně s tímto zápasem?
Říkalo se, že to nebyl žádný šprým. Pravda to byla. Je strašné, kolik to je let. Vzpomínky ale navždy zůstanou, byl to skvělý zápas s dobrým koncem. Ten gól si vždycky vybavím.
Dokázal byste ho teď zrekonstruovat?
Petr Vrabec trefil z přímáku spojnici břevna a tyče, míč se dostal na pravý kraj vápna, tam byl Pavel Černý, který se zbavil obránce a dal to před branku. Já jsem se klasicky pohyboval na správném místě a překonal jsem Zubizarretu.
Byl to váš nejdůležitější gól?
Můj sen bylo hrát ligu. Určitě mám v paměti první ligový gól. Dařilo se mi a rozjel jsem kariéru ve Spartě. Jako další milník jsem si plánoval stý ligový gól. Pak ale přišly zápasy Ligy mistrů a určitě gól proti Barceloně patří ke klíčovým. Předcházel tomu ale gól ve druhém kole tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí proti Marseille.
Když ještě zůstanu u gólu proti Barceloně: byl to váš typický gól. Našel jste si místo ve vápně...
Ano, byl to typický Sieglův gól. Měl jsem velice dobrý výběr místa, něco jako později David Lafata. Vždy ale potřebujete součinnost od spoluhráčů. Musíte předvídat, co udělají a pak být o setinku rychlejší než obránce. Je nás málo českých hráčů, kteří dali gól Barceloně a ještě ji porazili.
Vy a Stanislav Griga. Tomu se to povedlo v Poháru UEFA v ročníku 1985/86.
To byl můj předchůdce ve Spartě. Tehdy tam byl ještě Tomáš Skuhravý. Vypadá to, že jsem se od nich v mládí něco naučil. Za gól proti Barceloně i za všechny další góly musím ale hlavně poděkovat spoluhráčům. Já nebyl hráč, který si něco vytvoří sám. Nebyl jsem Messi.
Ale nebýt Siegla, tak byste třeba tu Barcelonu neporazili. Není to tak, že si stačí do vápna stoupnout. Není tolik hráčů, kteří by měli tři téměř dvacetigólové sezony v lize.
To je pravda. Jsem rád, že mi Sparta tenkrát dala šanci, na druhou stranu i já jsem Spartě dal hrozně moc a byl jsem součástí velmi úspěšného období.
S čím jste do zápasu s Barcelonou šli?
Byli tenkrát velmi silní, jde o tým, který do historie vešel pod přezdívkou Dream Team. My jsme byli No Name. Po mistrovství světa v roce 1990 ze Sparty do zahraničí odešla spousta reprezentantů a nastoupila nová generace. S Barcelonou jsme i tak hráli dva úplně vyrovnané zápasy. Fantasticky zahráli třeba Máňa Mistr, Roman Vonášek, Martin Frýdek nebo Jirka Novotný. Byl to velice dobře poskládaný tým, měli jsme skvělou partu. Potřebovali jsme samozřejmě i štěstí, protože jsme mohli klidně vypadnout už o kolo dřív s Marseille, kde jsme prohrávali 0:3 a nakonec jsme po dvou penaltách odjížděli s dobrým výsledkem 2:3. Několikrát nás podržel Petr Kouba.
Snadné to nebylo ani v prvním kole s Glasgow Rangers.
Doma jsme šťastně vyhráli. Jirka Němec dal gól nepovedeným centrem. Pak přišel pro mě památný zápas v Glasgow. Ještě chvíli před zápasem na stadionu nikdo nebyl a při výkopu bylo plno. Byla tam asi nejlepší atmosféra, co jsem kdy zažil. V prodloužení jsem pak dal postupový gól z pološance.
Oficiálně ho ale zapsaný nemáte, ve statistikách jde o vlastní gól Scotta Nisbeta.
Já si ho ale připisuji. Kdybych tam nebyl, nedá si ho. Pak přišla Marseille, která v té době byla možná ještě o level výš než Barcelona. Majitel Bernard Tapie lítal po tribuně, v poli hráči jako Didier Deschamps, Jean-Pierre Papin nebo Abédi Pelé.
Doma jste jim dal postupový gól. Těsně za půlkou jste přešel přes protihráče, navedl jste si míč před vápno a nechytatelně míč vypálil pod břevno. Byl to váš nejhezčí gól?
Asi jo. Po pravé straně šel Lumír Mistr, po levé Martin Frýdek a křičeli na mě dej, dej.
Tak jste dal gól.
V takovou chvíli máte několik myšlenek a ta nejlepší byla, že jsem to zakončil. Říkal jsem pak klukům, že jistota je jistota, jako to říkal Bican. Proč to budu dávat do strany, když můžu dát gól. To samozřejmě bylo ve srandě. Každopádně kdyby se nám nepodařilo vyřadit Rangers a Marseille, tak by na Barcelonu ani nedošlo.
V sezoně 1991/92 se nejprestižnější evropská klubová soutěž hrála naposledy pod názvem Pohár mistrů evropských zemí. Šlo o ročník, kterému se neoficiálně říká nultý ročník Ligy mistrů. Poprvé se totiž hrály skupiny, i když netradičně až ve čtvrtfinále. Právě v této skupině se Sparta střetla s Barcelonou. Pohár mistrů hrály jen mistři svých lig, konkrétně šlo o 32 týmů od obrů z Itálie či ze Španělska až po trpaslíky z Lucembursko nebo Islandu. Barcelona si pod vedením Johana Cruyffa došla pro svůj první titul evropských šampionů. Ve finále ve Wembley porazila Sampdorii Janov gólem Ronalda Koemana v prodloužení. Podrobně cestu Sparty touto soutěží popisujeme v tištěném Football Clubu číslo 1/2022.
Barcelona to také měla nahnuté. Hráli druhé kolo s Kaiserslauternem, doma vyhráli 2:0 a v odvetě prohrávali 0:3 a dali gól až těsně před koncem. Nebyli jste jediní, kdo měl ten rok štěstí.
To je dobře, protože kdybych dal rozhodující gól Kaiserslauternu, tak by se to cenilo trochu míň, než když jsem ho dal Barceloně.
Byl to tehdy zvláštní systém. Dostali jste se do čtvrtfinálové skupiny, ze které postupoval pouze vítěz rovnou do finále. Měli jste tam kromě Barcelony ještě Benfiku a Dynamo Kyjev. S čím jste do toho šli? Brali jste to tak, že máte šanci Pohár mistrů vyhrát?
Po výsledcích, které jsme předtím udělali, to bylo na místě. Chybělo nám málo, byli jsme druzí, kousek od finále. Mrzelo nás to, ale i tak to bylo skvělé.
Do zápasu s Barcelonou jste šli s tím, že to byl velmi důležitý zápas. Nebylo to jen, že si jdete zahrát s Barcou. Stále jste bojovali o finále Poháru mistrů. A když jste ji porazili, tak jste jeli do Kyjeva s reálnou možností na finále.
A Kyjev nám nevyšel. Měly tenkrát skvělý tým.
Poslední mistři Sovětského svazu…
Není lehké takové soupeře porážet, zvlášť když hrajete venku.
S kým jste si v zápasech s Barcelonou měnil dres?
Mám Roba Witschgeho a pak devítku a vlastně nevím, kdo ji tenkrát měl. Já bych se do té doby vrátil hned, kdybych měl prsten jako Arabela. Byl to velký zážitek, když jsme přijeli na Barcelonu a viděli ten obří stadion. Přál bych to každému hráči, aby si takhle velké zápasy zkusil.
Víte, jak jste v tom roce 1992 skončili v lize?
Asi titul.
Ne. Byla to jedna ze dvou sezón v 90. letech, kdy Sparta titul nebrala. Tehdy vyhrál Slovan.
Aha, byl tam Peter Dubovský.
Vzpomínky na ten rok vám to ale nekalí? Je to schované za evropskou jízdou?
Je to každopádně škoda, mohli jsme mít s Jirkou Novotným o titul víc.
Tak jestli jich je 11 nebo 12, už je jedno, ne?
Není. Titul se vždycky počítá. Ale Slovan byl tehdy prostě lepší. Bylo to obecně dobré, když v lize byly i týmy jako Slovan nebo Trnava. Šlo o vyhecované zápasy a zvyšovalo to konkurenci.
Byla liga z vašeho pohledu ovlivněná tou jízdou v Evropě? Tříštili jste síly a ligu jste měli až jako druhou v pořadí?
Myslím, že jsme to vůbec nebrali v potaz. Jak se teď říká, že se budou týmy šetřit na poháry, aby rozložily síly, tak to my jsme vůbec neřešili. Nás spíš výsledky v Poháru mistrů nabudily, regenerace je po dobrých zápasech rychlejší. Když se vám daří, na zápasy se těšíte. Nevzpomínám si, že by nám tam došly baterky.
Až k Barceloně Spartu dovedl trenér Dušan Uhrin. Do Sparty se vrátil o sezonu dřív po úspěšném půlroce s Chebem, se kterým se stal překvapivým půlmistrem (více o fotbalové vojně v Chebu píšeme v tištěném Football Clubu číslo 1/2022). Pan Uhrin pak byl úspěšný i v nároďáku, se kterým bral stříbro na euru v Anglii. Proč se mu tak dařilo?
Soustředil se na tým. My jsme v té době šlapali a když to řeknu blbě, tak někdy tam ani trenér nebyl třeba. On moc neměnil sestavu a když někdo vypadl třeba kvůli zranění, tak nastoupil další a vlak jel. Měl tedy i štěstí, že ve Spartě i v nároďáku měl skvělý výběr hráčů a kabina fungovala výborně. Mě nakonec uniklo stříbrné euro v roce 1996, což mě stále hodně mrzí.
A odpustil jste panu Uhrinovi, že vás nevzal?
Vyříkali jsme si to. Říkal, že tam byli tlaky z vedení fotbalového svazu, aby sparťanskou kliku v reprezentaci rozmělnil. Nejeli jsme tenkrát do Anglie s Jirkou Novotným. Byl tam tlak, aby tam byli Moraváci. Nakonec jel Milan Kerbr a Martin Kotůlek. Nemrzelo by mě to tolik, kdybych nehrál v kvalifikaci. Ale já v ní tenkrát byl nejlepším střelcem. Je taky pravda, že se mi to sešlo s půlročním hostováním v Kaiserslauternu, kde jsem před eurem nehrál. Nebylo to tedy jen v trenérovi.
Vidět tak někdy na vlastní oči bělehradské derby mezi Crvenou Zvezdou a Partizanem... Na konci února jsem vyrazil na Spartu a doufal, že se o pár dnů později dostanu i na věčné derby. Povedlo se. Projděte si zápisky z cesty s celou sadou užitečných tipů.
Zpětně toho angažmá v Německu litujete? Speciálně toho načasování před eurem?
Můžu toho litovat, ale nemá smysl koukat zpět. Šel jsem tam ze Sparty za trenéra Jarabinského, kdy tam byly na mě trochu tlaky. Ta nabídka přišla ze dne na den a musel jsem se rozhodnout během pár dnů. Lákalo mě, že šlo o Bundesligu a tým, kde byli Pavel Kuka a Míra Kadlec. Beru to tak, že jsem spojený se Spartou, mělo to tak být. Když jsem se vrátil, tak jsem zase góly dával a vyhrál jsem krále střelců. Mám za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru. Vždy nějaká krize přijde, já jsem si ji vybral v Německu i později ve Spartě, když jsem nedal penaltu v Lize mistrů Bordeaux (šlo o ročník 1999/2000 – poznámka redakce).
Jak se stane, že střelec od přírody, najednou nedává góly? Umíte němčinu, měl jste tam české spoluhráče, s adaptací to tam asi nebylo tak složité. Proč góly najednou nešly? To je hlava?
Nebyla to hlava, ale shoda okolností. Přišel jsem tam ve středu, v sobotu jsme hráli ve Frankfurtu, měl jsem dvě tutové šance, které bych v české lize dal. Tam jsem nedal a prohráli jsme. Pak jsme měli doma Bayern a Oliver Kahn mi chytil tři tutovky. To se všechno na další průběh angažmá podepsalo. Dal jsem nakonec důležitý gól v prodloužení semifinále poháru, ale nestačilo to. Sestoupilo se, změnil se trenér, já tam byl jen na hostování, takže jsem se vrátil do Sparty. Většinu z toho půl roku jsem nehrál a strádal jsem. Byla to z velké části smůla.
Oni pak hned postoupili zpět do Bundesligy a senzačně ji jako nováček i vyhráli. Kdybyste tenkrát dostal nabídku, zůstal byste?
Už o tom nepřemýšlím. Když jsem tam nehrál, chtěl jsem se vrátit.
Barcelonu jsme probrali. Na jaké velké zápasy ještě vzpomínáte?
Rok po tom jsme vyřadili Brémy v Poháru vítězů pohárů, dal jsem na Letné gól a vyhráli jsme 1:0. Pamatuji si, že jsem prostřelil Olivera Recka. A pak mi v hlavě zůstal domácí zápas Ligy mistrů s Bordeaux, kdy jsem nedal penaltu. Lidi mě tenkrát při střídání vypískali. My přitom tu skupinu tenkrát vyhráli. Co by za to Sparta dnes dala.
Zůstal ve vás tenhle okamžik dodneška? Už tehdy jste byl sparťanská legenda a vlastní fanoušci vás vypískali. To si v ten moment asi říkáte něco o nevděčnosti, ne?
Trochu jo. Když stejní lidé, kteří vám předtím fandili, najednou křičí Siegl ven, je to nepříjemné. Ale na druhou stranu mě to motivovalo. Když vidím Ivana Haška, který mě tenkrát střídal, tak si na to vzpomenu. V tu dobu se mi zrovna nedařilo a lidé mi to asi sečetli. Ale byl jsem kapitán a chtěl jsem to zlomit. Byl jsem vůdčí typ, kdo jiný by to měl kopat. Kopnul jsem ji ale špatně, střetly se mi myšlenky.
Bylo to krátce před zimní pauzou, kdy jste mohl ze Sparty odejít.
Kousnul jsem se, chtěl jsem ve Spartě pokračovat a vyplatilo se. V jarní části jsem dal osm gólů a zase jsem Spartě pomohl k titulu.
Je podle vás reálné, aby Sparta zase pravidelně hrávala Ligu mistrů?
Do takové fáze, jako jsme se dostali my, je teď těžké se dostat, je to skoro utopie. Sparta navíc má svá specifika, musí tam být hráči, kteří odolají tlaku a musí být kvalitní. A nejsem si jistý, že tam teď chodí úplně top hráči. Když přijde hráč ze zahraničí, tak musí být lepší. A ne, že hraje zahraniční hráč za velké peníze a není lepší než odchovanec.
V biografické knížce Pozor, pálí Sigi vzpomínáte, jak jste na začátku sparťanského angažmá dostal facku od spoluhráče Jozefa Chovance. Proč?
Byla výchovná.
Byl jste drzý? Sparta má podcastový seriál o legendách a ten o vás se jmenuje Drzej jako vopice.
To jsem byl vždycky. U té facky šlo o zápisné, něco jsem tam prohodil a dostal jsem správně výchovnou facku od Pepy Chovance. Uvědomil jsem si pak, kde je moje místo.
A jste spolu v pohodě? Když jste pak dělal asistenta ve Spartě, tak jste dostal přes kurýra výpověď na Štědrý den. Tehdy byl hlavním trenérem právě Jozef Chovanec.
To mě mrzelo, Pepa tam tehdy byl šéf. Říká, že o tom nevěděl. Těsně předtím jsme byli spolu u Ivana Haška v Dubaji a dva dny na to přišel kurýr. Zapadá to do toho, jak se současná Sparta ke svým bývalým oporám chovala. Karel Poborský dostal výpověď přes SMS. Chtělo to rozhodně důstojnější rozloučení. Stačilo by málo: potkat se, potřást si rukou a život jde dál. My jsme pro Spartu něco udělali a odkopli nás jako psy. Snad už se to změnilo.
Pepijn Lijnders je pravou rukou Jürgena Kloppa. V rozhovoru s ním nakouknete hluboko do útrob jednoho z nejlepších týmů světa. Dozvíte se třeba, jak příprava s béčkem Benfiky pomohla vyhrát Ligu mistrů nebo jak se hráči učí nad soupeřem vždy a všude dominovat.
Zlepšil se vztah klubového vedení k legendám Sparty? Máte třeba pozvánky na zápasy?
Když se ozveme, že chceme jít na zápas, tak to funguje. Je to dobré i pro fanoušky, když nás tam vidí. Mělo by to být ale mnohem lepší i lépe formulované. Nechci brečet, ale myslím, že další bývalí sparťani by vám řekli to samé. Vypadá to, jako když nás nepotřebují. Třeba na Slavii se ke svým legendám chovají mnohem lépe. Mají tam společnou VIPku, chodí tam pokecat. Nedávno jsem byl na pohárech. Kde by legendy měly být jinde než dole ve VIPu? A bylo to ve stanu.
Fandíte stále Spartě?
Jasně, komu bych měl fandit? Sparťanské srdce stále mám. O to víc mě mrzí, že někteří lidé mě berou tak, že jsem vůči Spartě zapšklý. Já ale když komentuji zápasy Sparty, tak se snažím být objektivní, nemůžu je chválit, když nevyhrávají. Když budou vyhrávat, budu je chválit. Sparťani jsou ale v poslední době ukřivdění za všechno.
Ono se to obrátilo, za vás tuhle pověst měli slávisti.
Teď se hledají problémy všude okolo. Když ale řeknu, že někdo hraje špatně, tak to nemá jiný důvod než ten, že si to myslím. Nemám potřebu někomu škodit.
Chcete trénovat?
Ano, mám profilicenci. Když jsme byli s Jirkou Novotným v Mostě, tak nám ji tam umožnili vystudovat. Nelíbí se mi, když trénují v lize lidi bez licence, není to kolegiální. Úspěšně jsme působili ve Spartě s Míšou Bílkem, kde jsme udělali double z ničeho a další rok nám utekl titul, ale udělali jsme pohár. Pak jsem musel odejít. Pak jsme s Pepou Chovancem byli v Emirátech.
Vyhráli jste tam ekvivalent dnešní Evropské ligy.
Ano, byli jsme u šejka, kde jsme se políbali. Myslím, že to byl velký úspěch podpořený třetím místem v lize. Měli jsme podepsat novou smlouvu za velké peníze, ale bohužel přišlo nové vedení a přivedlo si i jiné kouče. Ale byla to skvělá zkušenost. Pak jsme trénovali třeba ve Slovanu Bratislava, kde bylo náročné vedení a chtělo titul, i když jsme na něj neměli mužstvo. Trénování mi chybí, kabina mi chybí.
Nabídky máte?
Nějaké jsem dostával, ale nemám chuť na nižší soutěže. Rád bych se vrátil do velkého fotbalu. Jsem pořád v tom dění, chodím komentovat.
A co teď kromě toho děláte?
Mám Sigi tým, se kterým objíždíme zemi a hrajeme exhibiční zápasy.
Dokázala vás kariéra hlavně v 90. letech zajistit?
Ne. Měli jsme dobré peníze, ale museli jsme si je vykopat. Například za to, že jsme postoupili přes Marseille do skupiny s Barcelonou jsme dostali bonus 10 tisíc marek. Měli jsme 50 % slevu na Opel.
S fotbalem začínal ve Slavii Karlovy Vary. V osmnácti šel do Sparty, i když původně podepsal přestup Dukle. Se Spartou získal 11 titulů, z toho čtyři československé. Se 176 ligovými góly je členem Klubu ligových kanonýrů, 128 jich dal za Spartu. V evropských pohárech odehrál 61 zápasů a dal 15 gólů. Na konci kariéry hrál ligu za Příbram, Most a Plzeň, na začátku kariéry i na vojně v Chebu. V sezoně 1995/96 hostoval v Kaiserslauternu. Dal tam jeden gól, kterým rozhodl semifinále německého poháru a s 1. FCK ho pak i vyhrál. Z Bundesligy ale sestoupil. Nepovedený půlrok měl nepříjemný důsledek: nejel na slavné Euro 1996. V reprezentaci odehrál 23 zápasů a dal 7 gólů. Má trenérskou profilicenci a jako asistent stál například po boku Michala Bílka v sezoně 2006/07, kdy Sparta získala double.
Tři nejlepší české kluby, šest kritérií. Když se vedle výsledků podíváme i mimo hřiště, jak vypadá přínos jednotlivých klubů z top trojky pro český fotbal?
Hervé Renard rezignoval na funkci hlavního trenéra mužského týmu Saúdské Arábie a v létě povede Francii na mistrovství světa žen.
Životní zážitek připravil kotel salcburské Austrie hráčům přípravky.
