Od belgického pádu k norskému triumfu. Dvě baráže, které rámují poslední českou cestu na MS

V listopadu 2005 národní tým dvakrát porazil Norsko 1:0 a poprvé v historii samostatné České republiky postoupil na světový šampionát. Do Německa pak mužstvo Karla Brücknera jelo s obrovským kreditem: bylo druhé ve světovém žebříčku FIFA, v kádru mělo osmnáct hráčů z bronzového Eura 2004 a okolí týmu mluvilo o tom, že po skvělém evropském turnaji může přijít i velký světový výsledek.

Jenže z nadějného začátku bylo nakonec rychlé vystřízlivění: výhra 3:0 nad USA, zranění Jana Kollera, červená karta Tomáše Ujfalušiho po 65. minutách hry a porážka 0:2 s Ghanou, červená karta Jana Poláka na konci prvního poločasu a stejný výsledek proti Itálii a konec už ve skupině. Jen slabou útěchou zpětně bylo, když FIFA spočítala, že český tým tehdy hrál v papírově nejtěžší skupině celého turnaje.

Ale aspoň si Česko tehdy na světovém šampionátu po úspěšné baráži zahrálo. O čtyři roky dřív to bylo horší. V kvalifikaci na MS 2002 skončilo Česko ve své skupině druhé za Dánskem, byť do posledního kola šlo stále ve hře o přímý postup a zakončilo skupinu drtivou výhrou 6:0 nad Bulharskem.

Pak ale přišel dvojzápas s Belgií. Česko šlo do baráže jako výrazně lépe postavený tým, v evropském žebříčku FIFA bylo sedmé, zatímco Belgie až devatenáctá. Na papíře tedy favorit, v realitě mužstvo, které v rozhodující chvíli ztuhlo.

První úder přišel v Bruselu. Belgie vyhrála 1:0 gólem Gerta Verheyena z 28. minuty, památný z toho zápasu je jeden z blikanců Tomáše Řepky, když dostal ve 41. minutě červenou kartu – rukou se ohnal po dotírajícím soupeři.

Odveta na Letné se pak změnila v dlouhé české dobývání, které nikam nevedlo. Reprezentace nedala Belgii gól ani za 180 minut celé baráže a v 85. minutě druhého zápasu přišla definitivní rána: Marc Wilmots proměnil penaltu.

Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale tým s Nedvědem, Poborským, Šmicerem, Barošem nebo Rosickým tehdy nezvládl ani jednou skórovat v okamžiku, kdy se od něj čekalo, že Belgičany přetlačí.

Po belgickém zklamání se ale zlatá česká generace nezlomila, naopak po výměně trenéra z Jozefa Chovance na Karla Brücknera ještě zesílila. Na Euru 2004 předváděla fotbal, na který se v Česku vzpomíná dodnes: otočila zápas s Nizozemskem z 0:2 na 3:2, porazila Německo a ve čtvrtfinále vyřadila právě Dánsko (3:0; což je mimochodem poslední česká výhra nad Dánskem následovaná sedmi zápasy bez výhry – 5 remíz a 2 prohry, ta poslední je ze čtvrtfinále Eura 2020).

Semifinále s Řeckem z Eura 2004 je pak dodnes jednou z nejkrutějších reprezentančních vzpomínek: Tomáš Rosický trefil už po dvou minutách břevno, Pavel Nedvěd zápas nedohrál kvůli zranění a v nastavení první části prodloužení rozhodl stříbrným gólem Traianos Dellas. Český tým byl tehdy velmi blízko finále s domácím Portugalskem.

V kvalifikaci o MS 2006 to už taková jednoznačná sláva nebyla. Ve skupině Česko skončilo druhé za Nizozemskem, se kterým tehdy dvakrát padlo, ale před Rumunskem. Pořád ale mělo velkou sílu. Ve 12 kvalifikačních zápasech nastřílelo 35 gólů, Jan Koller z toho dal devět branek a Tomáš Rosický sedm.

Před baráží navíc došlo k výraznému posílení psychiky i hry. Do národního týmu se vrátil Pavel Nedvěd, který po Euru 2004 reprezentaci opustil. Najednou to nebyl tým, který měl své nejlepší chvíle za sebou, ale mužstvo, které si ještě jednou věřilo na velký turnaj.

A samotná baráž s Norskem? Česko ji rozhodlo zkušeností, trpělivostí a kvalitou. V Oslo udeřil po půlhodině Vladimír Šmicer hlavou po centru Karla Poborského, Nedvěd při svém návratu odehrál velmi silný zápas a Česko si odvezlo výhru 1:0. V odvetě v Praze přidal jediný gól Tomáš Rosický a v závěru držel postup několika důležitými zákroky Petr Čech. Konečný výsledek baráže o MS byl znovu po čtyřech letech v součtu 2:0. Tentokrát ale pro Česko. Tahle silná generace se poučila a baráž na druhý pokus ustála.

Mezi Belgií a Norskem leží možná nejsilnější oblouk novodobé reprezentace: od bolestného selhání, přes vrchol na Euru v Portugalsku, až po postup, který vypadal jako vstupenka do něčeho velkého. A který se v Německu 2006 změnil spíš v připomínku, jak tenká bývá hranice mezi zlatou generací a nenaplněným příslibem. Teď Česko může uzavřít jiný kruh: znovu po dvaceti letech postoupit na mistrovství světa a opět přes baráž.