Co se vám vybaví při vzpomínce na mistrovství světa v roce 2006?
Na první dobrou mě napadá, že to byl celkem rozdíl oproti mistrovství Evropy v roce 2004 a 2008, kterých jsem se taky zúčastnil. Mistrovství světa je ve všem asi ještě o stupínek výš. Je to turnaj, který se týká opravdu celého světa. Hodně tomu samozřejmě nahrálo, že se šampionát konal v Německu. Bylo to blízko, na zápasy jezdila spousta fanoušků z Česka. To byla velká výhoda a něco speciálního. Pamatuju si, že přijeli i mí rodiče, manželka, kamarádi. Vím, že tam byl i majitel našeho klubu Zdeněk Červenka se syny. Tehdy jsme se ještě neznali, říkal mi o tom až později. Předtím jsme sice udělali s reprezentací úspěch v Portugalsku, ale to bylo přece jen dál. Navíc Němci si dají na organizaci vždycky záležet. Všechno perfektně fungovalo. Včetně marketingu. Vzpomínám si, jak jsme přijeli na stadion Schalke v Gelsenkirchenu. Hrával jsem v aréně Ajaxu, ale tohle bylo ještě něco víc. Nádhera.
Jako hráč si ale jistě řeknete, že jste promarnili šanci na další úspěch. I kvůli zraněním útočníků Jana Kollera a Milana Baroše.
Samozřejmě. Bralo se to tak, že pro hráče, jako je Pavel Nedvěd nebo Karel Poborský, je ten šampionát vrchol, na kterém chtějí dokázat něco velkého a po něm ukončit reprezentační kariéru. Já byl tehdy ve věku, kdy jsem o konci neuvažoval. Co se týká samotných zápasů v Německu, hodně je opravdu ovlivnila zranění. Pronásledovala nás už od tréninkového kempu. Vypadli nám klíčoví útočníci. Honza Koller měl problémy s kolenem, přidali se k němu Milan Baroš, pak i Vráťa Lokvenc. V tom jsme měli smůlu. Ta síla potom chyběla. Všem se nám taky vybaví červené karty. To byly rozhodující momenty.
Začali jste přesvědčivou výhrou 3:0 nad USA. Všechno se zlomilo v dalším utkání s Ghanou, které jste překvapivě prohráli 0:2.
Proti Americe nám to vyšlo velice dobře. Věděli jsme, že se nemůžeme ve skupině dívat na poslední zápas s Italy. Ti byli jasný favorit. Vstup do turnaje byl pro nás důležitý. Zvládli jsme ho a dokonce to vypadalo, že všechno jede na notě Eura 2004. V dalším zápase s Ghanou ale přišel zlom. Šli jsme do deseti a rychle jsme prohrávali. Proti tak fyzicky vyspělému soupeři to bylo hrozně těžké. Vybavuju si nádherný stadion v Kolíně nad Rýnem, ale hrálo se snad ve tři odpoledne a bylo strašné horko. To jsme v oslabení nedali a dá se říct, že jsme zaslouženě prohráli. Soupeř to zvládl líp a mohlo to skončit ještě větším rozdílem. Fyzicky to v deseti nešlo zvládnout. Vyloučení Tomáše Ujfalušiho (v 65. minutě) nám moc ublížilo. Všude jsme zaostávali, nestíhali jsme.
Proti Italům se postup nedal zachránit?
Do utkání jsme šli s tím, že hrajeme o všechno. Navíc jsme byli oslabení. Věděli jsme, že i v jedenácti to bude složité. A znovu jsme se nechali vyloučit (Jan Polák ve 45. minutě) a ještě jsme inkasovali v prvním poločase gól. Od toho se všechno odvíjelo. Itálie má vždycky na turnajích zkušený mančaft. Měla to skvěle poskládané. Matterazzi, Grosso, Cannavaro, Pirlo. Byl by asi zázrak, kdybychom přes ně přešli. Šlo o takový pokus: Pojďme pro Pavla Nedvěda udělat maximum. On tam lítal, hrozně chtěl. Ale už se to nedalo zvrátit. Na konci dal ještě gól Inzaghi a tím pro nás mistrovství skončilo. Většina lidí se shodla, že to byla škoda. Byl jsem součástí výjimečné generace. Nicméně jsme v té době neměli tak široký kádr, abychom dokázali nahradit klíčového hráče předchozího Eura a kvalifikace, jakým byl Koller. Navíc když ještě vypadl Baroš, který chvílemi trénoval a netrénoval.
V jakém stavu jste byl na turnaji vy? V základu jste odehrál všechny tři duely a proti USA jste přihrál na gól.
Před mistrovstvím světa jsem byl v Ajaxu zraněný. Vyléčil jsem se až v závěru sezony a to jsem ani moc nehrál. Když jsem se uzdravil, prodělal jsem vlastně znova přípravu. Musím říct, že to byl šampionát, na kterém jsem se cítil nejlíp. Někteří hráči přijedou po těžké sezoně, jsou po zranění nebo na ně padne únava. Já se naopak cítil velice dobře. Vyšel mi první zápas s Amerikou. Druhý se těžko hodnotí. Ve třetím s Itálií to sice vypadalo z týmového hlediska špatně, ale osobně to nebylo nejhorší. Chtěl jsem se i trošku ukázat.
Věděl jste už o interesu Juventusu?
V Itálii byl o mě zájem delší dobu. Nejen z Juventusu, ale třeba i z Interu Milán. Mistrovství světa mi v tomhle pomohlo. V zimě jsem podepsal v Juventusu smlouvu, půl roku před koncem angažmá v Ajaxu. Vždycky jsem měl sen jít do Itálie. Když jsme byli v mých čtrnácti letech s rodiči na dovolené v Bibione, hrálo se zrovna mistrovství světa 1994. Když jsem viděl ty tifosi, měl jsem jasno. Táhlo mě to tam. Přivezl jsem si tehdy domů dres Juventusu s Robertem Baggiem a číslem 10. Vepředu byl nápis Danone.
Po dvanácti letech ve vedení klubu a po sedmi ve funkci viceprezidenta končí Pavel Nedvěd spolu s celým vedením Juventusu okamžitě ve funkci. Rozhodli se tak zřejmě kvůli dalšímu vyšetřování, které řeší účetní machinace v klubu. Odemykáme při té příležitosti profil z prvního letošního čísla tištěného Football Clubu, který ukazuje českou legendu pohledem z Itálie.
Sledoval jste pak na dálku zbytek německého šampionátu?
Jo. Pamatuji se, že jsme odjeli s rodinou na dovolenou na Sardinii. Potkali jsme se tam i s Markem Jankulovskim a Tomášem Ujfalušim. Já jsem fandil Itálii, která pak taky celý turnaj vyhrála. Když jsem byl ještě ve Spartě, měl jsem nabídky například z Monaka nebo ze Schalke 04. Česká republika tehdy nebyla v Evropské unii, takže dostat se do Itálie bylo složité. Zastupoval mě Mino Raiola, který tvrdil, že pro mě bude nejlepší jako mezistupeň Ajax Amsterdam. Také tam tehdy žil.
V roce 2007 jste se přesunu na Apeninský poloostrov dočkal a potkal jste v Turíně některé mistry světa, že?
Byli tam Gigi Buffon, Camoranesi, Del Piero, později přišel Cannavaro z Realu Madrid, Fabio Grosso z Lyonu. Ve stejnou dobu jako já přestoupil do Juventusu Hasan Salihamidžić, k němu jsem měl docela blízko. A samozřejmě byla pro mě důležitá přítomnost krajana Pavla Nedvěda. Ten mi hodně pomohl. Postupem času jsem už začal patřit mezi ty služebně starší, kádr se hodně měnil. Takže jsme měli takovou partu s Del Pierem, Salihamidžićem, Grossem. S Fabiem Cannavarem nás spojila gastronomie. Dokonce jsem si od něj koupil ruční nářezák na prosciutto, on měl dobré kontakty. Dodnes ho mám doma. S Barzaglim a Pirlem jsme se zase bavili o vínu, mají svoje vinice. Dodneška s některými vyhlášenými vinaři udržuju kontakt.
Jaký vztah jste měl s trenérem Karlem Brücknerem?
Dobrý. On mě vedl už v jednadvacítce stejně jako další kluky. Potom si nás vytáhl i do áčka. Taky díky němu jsem měl takovou kariéru.
Rozhovor vznikl už před mistrovstvím světa v Kataru, další otázky se tak týkají výhledu na tento šampionát. I když už samozřejmě nejsou aktuální, tak je zpětně zajímavé si číst třeba o tom, koho Zdeněk Grygera tipoval za favorita a jak hodnotil Argentinu. V úplném závěru pak přijde řeč i na tehdejší stav ligového Zlína, kde bývalý reprezentant působí v nejužším vedení. Neřešíme tedy například příchod trenéra Pavla Vrby z konce listopadu, který by měl na jaře pro Zlín zachránit prvoligovou příslušnost.
Co říkáte na to, že se nadcházející světový šampionát uskuteční v Kataru, navíc na začátku zimy?
Četl jsem, jak ta volba vznikala. Pro nás Evropany má větší kouzlo, když se koná světový šampionát v Evropě. A nejsem si ani jistý, jestli to bude ideální pro fanoušky z celého světa. Co se týká termínu, dřív se to hodně řešilo. Teď to všichni berou tak, jak to je. Ano, je to nezvyklé. Ale nejlíp to zhodnotíme až časem. Hráči teď nebudou tak unavení. Když si to vezmete, budou mít po mistrovství před sebou už jen jarní ligovou sezonu.
Podíváte se na zápasy s chutí?
Určitě to sledovat budu. V tom počasí, které bude u nás, se toho asi moc jiného ani nebude dát dělat. Spíš se na to podívám odborněji, jaké jsou trendy a kam se fotbal posouvá. Sezona je rozjetá a hráči budou v dobré kondici. Fandil bych samozřejmě Itálii, ale ta nepostoupila. Bez ní to bude divné. Nedávno jsem shodou okolností sledoval na Netflixu dokument Cesta do Wembley o tom, jak Italové získali poslední titul mistrů Evropy. Bylo z toho vidět, jak jim to šlapalo, i když neměli v kádru až takové hvězdy. Drželi pohromadě jako tým, táhli za jeden provaz. A potom se nedostali na mistrovství světa. To je samozřejmě zklamání hlavně pro ně. I mně je to ale líto. Pořád jsou tam hráči, se kterými jsem hrával. Třeba Bonucci, Ciro Immobile. Pro Itálii znamená fotbal všechno. A moc mě mrzí, že kromě Itálie nepostoupilo ani Česko. Takže nebudu mít vlastně komu fandit.
Koho řadíte mezi favority?
Těžko říct. Podnebí může sedět Brazílii. Uvidíme, co Francie. Pokaždé se říká, že bude silná Argentina. Ale u ní je to vždycky o tom, jak si hvězdy sednou mezi sebou.
Argentina je mistrem světa, Messi má svůj titul. Cristiano Ronaldo, Neymar nebo Harry Kane opouštěli šampionát v slzách. Sportovně to byl skvělý turnaj. Dejte si ho ještě jednou, tentokrát ve fotkách. Najdete na nich i jiné hrdiny - třeba dělníka, který v Kataru přišel o život.
Nenapadlo vás zajet se podívat přímo do Kataru?
Zatím jsem o tom neuvažoval. Sám si žádnou cestu určitě organizovat nebudu. Jedině že by mi někdo řekl, že je možnost tam jet, podívat se na nějaký zápas. Pak bych o tom přemýšlel. Já mám ale rád Evropu. Když se mě někdo zeptá, jestli bych se nejel podívat do Dubaje, odpovím, že už jsem tam byl. Jsem evropský typ.
Už roky působíte ve fotbalovém Zlíně, teď jako generální manažer a viceprezident prvoligového klubu. Nezkusíte novou výzvu?
Člověk musí žít přítomností. Poslední tři roky nás naučily, že se nedá nic moc plánovat. Přišel covid, pak válka na Ukrajině, zdražování energií. Všichni lidé ve sportu řeší situaci ze dne na den. Předpovídat něco je složité.
Tvrdil jste, že se vzdáte dohlížení na každodenní chod klubu a budete fungovat spíš zvenčí. Naplňujete svůj záměr?
Ve finále to bylo časově ještě náročnější. Jsem ale rád, že se nám podařilo získat hlavního partnera Trinity a pak i Tipsport. Jezdil jsem do Prahy na jednání. Navíc máme velkou podporu od Climaxu a dalších sponzorů. Baví mě jednat s lidmi, potkávat se s agenty. Tuhle roli jsem chtěl plnit. Proto jsme posunuli do pozice sportovního manažera Marka Kalivodu, který má i zkušenosti a přesah k mládeži. Právě on by měl být denně interně skloubený s klubem. Ale já pořád chci zůstat u zastřešování sportovního úseku. Věřím, že s pomocí nových partnerů a pana Červenky, který vždy zajišťuje stabilitu klubu, jsme schopní to ještě někam posunout.
Za poslední roky se vám povedly pozoruhodné milionové transfery do velkých českých klubů. Který byste označil za majstrštyk?
Těžko se mi bude hledat jeden. Dobrých přestupů bylo víc. I doba byla jiná. Postoupili jsme z druhé ligy, kterou hrál Zlín delší dobu, do první. Majitel měl díky tomu o druhé lize velký přehled. Tak jsme přišli na Ibru Traorého, kterého jsme vzali z Táborska. Já jsem potom měl velký zájem o Ekpaie. Pomohlo nám, že jsme tehdy postoupili do skupiny Evropské ligy. Liberec měl o Ekpaie taky velký zájem, ale vidina Evropy rozhodla pro nás. Oživili jsme Vukadinoviće, kterého jsme prodali do Sparty. To bylo obchodně i sportovně úspěšné období a věřím, že se nám na něj podaří navázat. Nesmíme zapomenout na Cheicka Condého, který taky přišel z Táborska. A dneska hraje v Curychu Evropskou ligu.
Proč se teď takový byznys tolik nedaří?
Skauting velkých klubů se mění, jde víc do hloubky. Vidíte, že třeba Slavia má svůj partnerský klub ve druhé lize, do toho máte vlastní béčka. Je to složité. Já jsem nejradši za přestupy místních kluků jako Poznar, Jugas, Železník, Hájek. Vždycky vás hřeje víc, když jdou dál hráči, kteří to tady prošli od mládeže. Bylo by fajn, kdyby je následovali další.
Zdeněk Grygera (42) si zahrál českou první ligu za Drnovice a Spartu, pak hrál za Ajax Amsterdam, Juventus Turín a hráčskou kariéru ukončil ve 32 letech po sezoně ve Fulhamu, kde bojoval s vleklým zraněním. S reprezentací do 21 let vyhrál mistrovství Evropy, s tou dospělou má bronz z Eura 2004. Pracovitý pravý bek odehrál v dospělé reprezentaci 65 zápasů, ve kterých dal dva góly. Je také českým (Sparta) a nizozemským (Ajax) mistrem. Dnes působí ve zlínském ligovém klubu v nejužším vedení. Zahájil zde profesionální hráčskou kariéru, když ve Zlíně v sezoně 1997/98 hrál druhou ligu.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
