Finále bez konce. Berlínská ikona otevřela nejdelším zápasem

21. duben 2022
Sdílejte:
Není ikoničtějšího stadionu ve střední Evropě, než je ten Olympijský v Berlíně. Historik Filip Bláha se ohlíží za fotbalovými počátky stadionu, které ukazují napjatou situaci v Německu po konci první světové války.
Olympijský stadion v Berlíně | Foto: immodium/Shutterstock

Původně vznikl jako Německý stadion s okolním sportovním parkem pro olympijské hry, které měl Berlín hostit v roce 1916. Slavnostně ho v rámci oslav 25. výročí nástupu na trůn otevíral německý císař Vilém II. v roce 1913.

Aniž to tehdy kdokoli tušil byla to labutí píseň éry, která vše vsadila na pokrok a lidský rozum. Noviny přinášely téměř denně zprávy o nových vynálezech a technických inovacích. Romány Julesa Verna tehdy nevypadaly jako pohádky, ale spíše jako plnohodnotné návody, jak sny o létání a dobývání vesmíru opravdu uskutečnit. Toto snění o budoucnosti bez hranic přervala první světová válka.

Také ve stavbě Olympijského stadionu se odrážel duch doby, kdy se mísily technické inovace s představami o prospěšnosti sportu a antickým zbožštěním těla a volného pohybu. Berlínská olympiáda 1916 měla navázat na olympijské hry ve Stockholmu v roce 1912, které jako první nastavily měřítka pro moderní sportovní soutěžení – například zavedením časomíry a cílové fotografie. Předchozí olympijské hry představovaly spíše doplněk různě koncipovaných světových výstav (1900 Paříž, 1904 St. Louis, 1908 Londýn). Nešlo ani tak o sportovní soupeření národních výběrů, jako o to, pobavit přítomné diváky a zpestřit jim návštěvu samotné výstavy.

Kvůli válce k olympiádě v Berlíně v roce 1916 nikdy nedojde. Olympijský stadion se dočká slavnostního uvedení do provozu až po ní. Koná se 25. června 1922 za účasti desetitisíců diváků a sportovců. Zatímco císař chybí, když po prohrané válce abdikuje a dožívá v exilu, nechybí fotbal. Den předtím se v rámci oslav utkají ve finále německého fotbalového mistrovství týmy Hamburku SV (HSV) a 1. FC Norimberku (1. FCN).

Ani pět hodin nerozhodlo

Bundesliga je ještě na houbách a německé mistrovství se hraje pohárovým způsobem, kdy proti sobě nastupují vítězové soutěží jednotlivých regionálních svazů. Titul obhajuje 1. FCN. Hlediště praská ve švech. Četnými vlaky dorazí do Berlína příznivci obou týmů. Přes den krátce sprchne, ale v čase výkopu, v 17 hodin, panuje stále nesnesitelné vedro a rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům Celsia. Od začátku se utkání nese v konfrontačním duchu.

Oba týmy si nic nedarují. Pro mnohé diváky je to, co se odehrává na hřišti malé déjà vu – válka přece skončila, nebo ne? Rozhodčí, Peco Bauwens, se má co otáčet. Po asi desátém přerušení hry následkem hrubého faulu se snaží apelovat na oba týmy, aby se zdrželi dalších surovostí. Bez výsledku. Hvězda HSV, Otto „Tull“ Harder, si to vyloží po svém a protihráč Anton Kugler přijde při další z četných kolizí o čtyři zuby.

V normální hrací době končí zápas nerozhodně 2:2 a prodlužuje se. Prvních třicet i druhých třicet minut prodloužení branku nepřinese. Hráči se sotva drží na nohou. Pro lepší pochopení: střídání či rozhodnutí zápasu skrze pokutové kopy se ve fotbale dočkáme až za dalších padesát let. Zdravotníci tak nestíhají nosit kolabující hráče ze hřiště. K tomu se začíná stmívat a obecenstvo je stále více neklidné. Někteří odcházejí předčasně. Mají hlad, nebo chtějí stihnout poslední vlak. Nakonec je sám rozhodčí donucen zápas ukončit. Berou ho křeče a pomalu není vidět na krok. Po 189 minutách v čase 21:02 tak Peco Bauwens ukončuje nejdelší zápas německé fotbalové historie. Příběh ale pokračuje.



Za šest týdnů se zápas opakuje na hřišti neutrálního Lipska. Tehdy běžná praxe při nerozhodných výsledcích. Opět utkání končí nerozhodně, tentokrát 1:1, opět se jde do prodloužení a opět si jdou hráči po krku. Peco Bauwens nakonec ukončí zápas pro nedostatek hráčů na straně 1. FCN. Pravidla předepisují minimálně osm hráčů, čehož není 1. FCN po dvou vyloučených a dvou zraněných schopen dostát.

Po třech zraněných, dvou vyloučených, čtyřech vyražených zubech a pěti hodinách hrací doby tak stále není znám vítěz německého mistrovství za rok 1922. Německý fotbalový svaz úředním rozhodnutím určí za vítěze HSV. Hamburk se ale téměř vzápětí této pocty vzdá. Dodnes je tak ve statistikách německého mistroství u roku 1922 bílé místo.

Peco nacista

Fotbalové finále je obrazem pro tehdejší německou společnost, která po prohrané válce marně hledá ztracenou identitu a zmítá se mezi politickou radikalizací a hospodářským rozvratem. Aniž to tehdy někdo z aktérů na hřišti tuší, stanou se osudy mnohých z nich věrným obtiskem pohnutých dějin Německa ve 20. století.

Pod kůží

V aktuálním čísle tištěného Football Clubu najdete od historika Filipa Bláhy rozsáhlý text o fotbalové historii Berlína. Ne všechno se do něj ale vešlo. Proto je tu rubrika Pod kůží, která téma ze čtvrtletníku doplňuje a noří se ještě hlouběji pod povrch fotbalového mainstreamu.

Čtvrtletník?

Za vše hovoří další osud Peco Bauwense. V následujících letech se stane uznávaným mezinárodním sudím. Vrcholem jeho kariéry bude finále fotbalového turnaje na berlínské olympiádě 1936. Rozhodcovskou píšťalku pověsí na hřebík po 76 odřízených mezinárodních utkáních, což tehdy představuje v evropském měřítku naprostý unikát. Po druhé světové válce ho zvolí předsedou Německého fotbalového svazu. Za jeho předsednictví (1950-1962) získá Německo první titul mistrů světa.

Jeho působení ve fotbale má ale i odvrácenou stránku. Členem NSDAP (nacistická strana, v jejímž čele stál Adolf Hitler) se stane v roce 1933. Během války jako majitel prosperující stavební firmy využívá otrocké práce vězňů z koncentračních táborů. V nové Německé spolkové republice není sám, kdo si takto zadal. Kancléř Konrád Adenauer chce udělat tlustou čáru za nacistickou minulostí země a ta překryje i Bauwensovo angažmá.

Až v nedávné době vyplave jeho nacistická minulost na povrh a stane se součástí stále kritičtějšího pohledu na působení funkcionářů Německého fotbalového svazu v době Hitlerovy diktatury. Po válce je aktivní působení mnohých z nich v nacistických strukturách svazem buď marginalizováno, nebo dokonce zamlčováno.

Finále v Berlíně

Na závěr se sluší navázat na příběh Olympijského stadionu. Čistě fotbalovým svatostánkem se nikdy nestane, i když hostí zápasy mistrovství světa a evropských pohárů. Pořádají se na něm ale i atletické mítinky. Od roku 1974 zde hraje domácí zápasy Hertha BSC.

Fotbalovou nesmrtelnost mu zajistí až rozhodnutí svazu, že finále Německého poháru se od roku 1985 budou hrát vždy na Olympijském stadionu. Pro zástupy fanoušků se tak finále poháru v Berlíně stane neodmyslitelnou součástí německé fotbalové kultury.

V roce 1936 se Olympijský stadion dočkal i vytoužené olympiády, která mu navždy vtiskla jméno. Pro tyto účely byl nákladně přestaven. Moci v Německu se právě chopili nacisté, kteří hry chtěli maximálně využít pro svoje propagandistické účely. Jak se jim to povedlo a jakou roli v tom hrál fotbal se dozvíte v příštím díle seriálu Pod kůží.

Související články

Arsenal proti Tottenhamu. Jak vznikala rivalita a kdo měl nejdřív navrch?

Severolondýnské derby patří k nejtradičnějším a největším střetům místních rivalů na světě. Do jeho počátků vás přenese úryvek z chystané knihy Víc než jen zápas.

Historie

Serie A na vlastní kůži. V Římě jděte na AS, řekneme vám proč

Kdo jede do Říma, musí na Olympijský stadion na fotbal. Spolupracovník Football Clubu tam stihl během pěti dnů domácí zápasy Lazia i AS. I kvůli snazšímu pořízení vstupenek doporučuje návštěvu Mourinha a spol. A když se po zápase nedostanete do přecpaného autobusu, můžete se dočkat odměny…

Reportáž

Přes Ghanu a čtvrtou švédskou ligu do Chelsea. Fascinující příběh Grahama Pottera

Chelsea si ho vybrala, aby nahradil úspěšného a uznávaného Thomase Tuchela. Fanoušci i experti ho zasypávají superlativy. Do Premier League přitom přišel teprve před třemi lety a jeho nejlepším umístěním je deváté místo. Proč je Graham Potter považován za trenérskou hvězdu budoucnosti a v čem je jeho příběh neobyčejný?

Trenéři
Popup se zavře za 8s