Z baráže do baráže. Válečníci z Championshipu jdou proti Česku pro další senzaci

Necelých 50 tisíc diváků sledovalo jednu říjnovou sobotu předpokládaný scénář. Na stadionu v Lisabonu domácí reprezentace v čele s Cristianem Ronaldem od první minuty přehrávala outsidera z Irska a mířila k očekávané výhře. Tak moc očekávané, že na ni před zápasem vzhledem k mizivému kurzu ani nemělo smysl sázet.

Portugalci utrápenému soupeři, který v předchozím kvalifikačním zápase ostudně prohrál v Arménii (1:2), nepůjčovali míč. Rohy i střely sbírali v nekompromisním tempu. Irská zeď ale pořád stála. Dokonce i po Ronaldově penaltě, kterou hostující gólman Kelleher dokázal vykopnout. O čtvrt hodinu později, už v průběhu nastaveného času, ale nakonec přeci jenom musel kapitulovat i on, když za jeho záda zapadla hlavička Rúbena Nevese. Nálož 30 střel nakonec favoritovi zařídila těsnou výhru 1:0.

Zápas, na který se na obou stranách rychle zapomene? Pro Iry ne. Iry dostal zápas v Portugalsku do úplně jiné baráže. Té o mistrovství světa. Alespoň tak to zpětně hodnotí trenér Heimir Hallgrímsson. „Po utkání jsem v kabině viděl hráče, kteří si říkají jediné. Když jsme takhle hráli s Portugalskem, s pátým nejlepší týmem světa, můžeme porazit každého. Ten zápas pro nás byl bod zlomu.“

Irové pak opravdu porazili každého, kdo se proti nim postavil. Doma zvládli odvety s Arménií (1:0) a právě Portugalskem (2:0), kdy historickou výhru ozdobila červená karta pro Ronalda. A o pár dní později v bitvě o všechno otočili zápas v Maďarsku (3:2), díky kterému bude hattrick Troye Parrotta za doprovodu hudby z Titanicu běhat po YouTube ještě dlouhé roky.

A díky kterému jsou teď Irové v Praze. Stejně jako ve spoustě jiných nedávných zápasů, ani tentokrát nejsou The Boys in Green favorit. S kádrem plným bojovníků a trenérem, který už pár reprezentačních překvapení vykouzlil, je to ale zase tolik trápit nemusí.

Barážové prokletí

Irové a světové šampionáty, to je pohádka spíš na kratší večery. Zatímco Česko čeká na místo mezi světovou elitou rovných dvacet let, náš čtvrteční soupeř si k tomu přičítá ještě čtyři navíc. Přitom platí, že když už se Irové na mistrovství dostanou, nejsou tam do počtu. V roce 2002 došli do osmifinále, kde těsně padli se Španělskem, o osm let dřív zase ve stejné fázi nestačili na našlapané Nizozemsko. A v roce 1990, při historicky první z celkových třech účastí, si dokonce zahráli čtvrtfinále proti domácí Itálii.

Je to už šestnáct let, celé Irsko by vám ale i dnes řeklo, že do výčtu účastí na mistrovství světa měl patřit i rok 2010. Ostrované tehdy v barážové odvetě na Stade de France smazali proti Francii jednogólové manko z domácího zápasu, vyrovnanou bitvu o postup ale ve 13. minutě prodloužení rozhodla ruka Thierryho Henryho. Francouzská legenda si s ní hned dvakrát přiťukla míč, než ho před odkrytou branku posunula Williamu Gallasovi.

Skandál v Paříži, který hýbal fotbalovou politikou ještě dlouhé měsíce po konci zápasu, by sám o sobě bohatě stačil na to, aby Irsko nemělo na barážový formát zrovna vřelé vzpomínky. V posledních letech ale dostalo navrch ještě pár trpkých kapek. Tu poslední v baráži o Euro 2020, kdy naděje zelenobílých barev ukončil penaltový rozstřel se Slovenskem. Tři roky předtím zase irskou cestu na světový šampionát zahradili ve stejné fázi Dánové.

Vypadnout v baráži bolí. Je to ale pořád lepší, než v ní nehrát vůbec. Po Henryho ruce by tomu Irové možná nevěřili, poslední kvalifikační cykly ale posloužily jako názorná ukázka. V boji o MS 2022 skončilo Irsko ve skupině až za Srbskem i Portugalskem a ze hry o šampionát bylo rychle venku. Snaha proniknout na Euro 2024 pak dopadla ještě hůř. Ve skupině s milovanou Francií, Nizozemskem, Řeckem a Gibraltarem bodovali Irové výhradně proti poslednímu jmenovanému celku, kterému při dvou výhrách nastříleli sedm z celkových devíti kvalifikačních gólů. S takovou vizitkou se do baráže nechodí.

Právě tato vizitka, společně s hrůzostrašnou bilancí šesti výher v 29 odkoučovaných zápasech, nakonec stála místo kritizovaného trenéra Stephena Kennyho. Jeho nástupce hledal irský fotbal přes půl roku. V jednu chvíli byl prioritou někdo z domácí scény, v druhou zase zahraniční expert. Ne že by s nimi Irsko mělo extra bohatou zkušenost: když nebudeme počítat trenéry z okolních ostrovních zemí, byl historicky jediným cizincem na lavičce irské reprezentace Ital Giovanni Trapattoni mezi roky 2013 až 2018. V létě 2024 se ale dočkal nástupce.

Islandská léčba

Reakcí na historickou výhru nad Portugalskem, kterou v listopadovém zápase v Dublinu zařídil dvěma góly útočník Troy Parrott, bychom našli spoustu. Možná ale bude stačit jedna. Ta, kterou svůj pozápasový článek otevřel Eamon Dunphy z Irish Mirror. „Na úvod se musím omluvit Heimirovi Hallgrímssonovi alias Zubaři. Poslední rok jsem k němu byl extrémně kritický. Po čtvrtečním večeru na Aviva Stadium mu ale milerád složím poklonu. Je jedno, co udělá ve zbytku kariéry. Tuhle noc, kdy Irsko porazilo jeden z nejlepších týmů světa s jedním z nejlepších hráčů v dějinách, to mu nikdo nikdy nevezme.“

A to ještě Dunphy netušil, že o pár dní později bude ledově klidný Hallgrímsson v Budapešti sledovat své hráče, jak v absolutní euforii slaví Parrottův gól na 3:2 v poslední minutě nastavení zápasu o všechno. A s ním postup do baráže, která se ještě několik týdnů zpátky zdála dávno ztracená.

Když se novináři po zápase ptali Hallgrímssona, jestli někdy zažil něco podobného, nebál se rodák z islandského Heimaey přiznat pravdu. Zažil. Byl u toho, když jeho země poprvé v dějinách postoupila na velký fotbalový šampionát v podobě Eura 2016. Stál na lavičce, když Arnór Ingvi Traustason v 90+4. minutě rozhodl skupinový zápas s Rakouskem a poslal outsidery do senzačního osmifinále. A byl to on, kdo v něm společně s trenérským parťákem Larsem Lagerbäckem slavil historickou výhru nad Anglií.