„Vždycky je tím usadíte.“ Vzpomínky z derby jsou na celý život

Je to pro mě jedna z nejpůsobivějších součástí života ve Washingtonu. Stačí vyjít před dům, projít se ulicí a promluvit se sousedy. Nebo se přidat k rekreačnímu fotbalovému týmu a zaposlouchat se do příběhů spoluhráčů. Nemusíte zkrátka opustit svou čtvrť, a přitom se ocitnete uprostřed dobrodružného románu na motivy skutečných událostí z celého světa a z různých epoch nedávné historie.

Sousedka Sandra vypráví, jak musela na konci 90. let 20. století utéct ze Srbska, protože v době bombardování Bělehradu zrovna chodila s americkým novinářem. V parku mě seznamuje s kamarádem z Thajska, architektem, co pro UNESCO navrhoval školy v Africe. Hned vedle Sandry žije Mexičanka Dulce, co se bojí o svou mámu, která celý život vede obchůdek v Mexico City v oblasti, kde drogové gangy běžně vybírají výpalné. Anna, co bydlí v naší ulici o kus dál, pochází z Arménie a s úzkostí sleduje konflikt o Náhorní Karabach.

Bahman z Íránu ve Spojených státech studoval, když v jeho zemi vypukla islámská revoluce, smetla šáhův režim a s ním i jeho otce, revolucionáři nakonec popraveného důstojníka šáhova letectva. Alejandro se do USA z Hondurasu přiženil a je tu legálně, ale jeden z jeho kamarádů při útěku ze Střední Ameriky použil i nechvalně proslulý mexický vlak smrti „La Bestia“. Ramziho emigrace z Libanonu začala kdysi únosem na začátku občanské války.

Každý takový přistěhovalec, kterých ve Washingtonu a okolí žije obzvlášť velké množství, si s sebou přivezl své vzpomínky, traumata, lásky – a většinou i silné pouto ke své rodné zemi. U mých fotbalových přátel to často obnáší i nedotknutelný vztah a neuvadající vášeň k oblíbenému klubu se vším, co k tomu patří, tedy i s prožíváním zásadních rivalit, byť na tisíce mil daleko.

Ostatně, co si také jiného máte jako fotbalový fanoušek počít, když jste se ocitli v zemi, kde jedno z hlavních derby (to newyorské) má jen krátkou tradici a polovina jeho zápasů se odehrává na stadionu pro baseball…?

Tři kamarády, kteří se do Spojených států za různých okolností přestěhovali z Libanonu, Íránu a Hondurasu, jsem požádal, aby pro Football Club vyprávěli příběhy svých vztahů s kluby, kterým propadli ve své původní vlasti, zůstávají jim věrní a zpravidla prožívají jejich derby zápasy i na dálku, po letech v Americe. Nevyhnutelně jsou to zároveň i jejich životní příběhy…

Navždy unesené derby

(Ramzi Maalouf: Nejmeh vs. Ansar – Bejrút, Libanon)

Za mého mládí nebylo obvyklé, aby Libanonci jako já chodili na fotbal. Naše rodina patřila ke střední, možná vyšší střední třídě, a fotbal byl v 70. letech v Libanonu dělnickým sportem. Tehdy zřejmě nejpopulárnějším, dnes tuhle roli převzal v Libanonu basketbal. To je taky můj sport číslo jedna, sám jsem ho hrál za bejrútský klub Ryiadi a spousta mých tehdejších spoluhráčů to dotáhla do národního týmu.

Basketbal, spolu s tenisem nebo golfem, to byly sporty pro bohatší vrstvy, ale já jsem přesto k fotbalu přilnul. Když mi bylo asi dvanáct, třináct let, na stadion mě vzal náš rodinný pečovatel. Jmenoval se Muhammad Yamout a pro mě byl velmi důležitou osobou. Sám hrál fotbal, kvůli zranění s tím ale musel přestat, a o to vášnivěji fotbal prožíval coby fanoušek. Podporoval Nejmeh (vysloveno „nyžmi“ – poznámka autaro), klub z naší přístavní čtvrti Ras Bejrút, což znamená Hlava Bejrútu, na mapě to má takový tvar.

V části města, odkud je Nejmeh, jsem se narodil a vyrostl. Naším hlavním rivalem je Ansar, klub z jiné oblasti Bejrútu. Podle toho se také většinou dělí fanoušci. My Libanonci hodně podporujeme týmy podle místní příslušnosti. I kdyby klub z naší čtvrti hrál čtvrtou ligu a o kus dál sídlil prvoligový. Ansar je ze sousedství Tarik El Džideh, což znamená Nová cesta. Tamní obyvatelé a fanoušci jsou klasická dělnická třída, u Nejmeh jde o komunitu přece jen trochu bohatší, kosmopolitnější, etnicky rozmanitější.