Pokud je vám třicet a méně, možná jste o něm nikdy neslyšeli. Nebo registrujete jméno, ale nevíte, koho si pod ním představit.
Bývalý útočník asi nepatří mezi nejblyštivější hvězdy fotbalové historie. Nevyhrál mistrovství světa ani Evropy, jen jednou skončil ve Zlatém míči v první desítce, nikdy nebyl považován za nejlepšího hráče své generace.
A přesto byl nejeden víkendový zápas věnovaný jemu. Na stadionech v Itálii i v Anglii se vzpomínalo na Vialliho. V hledišti v Turíně, Miláně nebo Manchesteru vlály italské vlajky a transparenty s nápisem Luco, děkujeme.
Antonio Conte v pátek vynechal ohlášenou tiskovou konferenci. Povinné mediální kolečko před pohárovým zápasem s Portsmouthem raději přenechal Cristianu Stellinimu, jednomu ze svých asistentů. Smrt dlouholetého přítele, jakkoliv očekávaná, ho vyvedla z míry.
A nebyl jediným úspěšným trenérem, kterému se ten den zaleskly oči.
Sbohem, bráško. Tak se s ikonickým forvardem loučil Roberto Mancini. Kouč italské reprezentace v pátek ráno nepřišel jen o člena svého realizačního týmu. Ztratil spoluhráče, přítele. Spřízněnou duši.
Říkalo se jim Gemelli del gol, gólová dvojčata. Útočná dvojice, která naháněla strach všem obranám v Itálii. A janovské Sampdorii vystřílela její první a dosud jediné scudetto.
Potkali se v italské jednadvacítce. Vialli v té době válel za Cremonese, klub z města, ve kterém se narodil. Mancini ho ale přesvědčil, ať přestoupí do Sampdorie, za kterou sám hrál. Stalo se. Vytvořili ofenzivní duo, které bralo dech. Sbírali vstřelené branky i asistence, ale hlavně – měli se u toho rádi.
Obvyklá představa útočníka coby sobce, který myslí jen na sebe a své statistiky, tady nebyla namístě. Italští snajpři spolu hráli s chutí a z úspěchů toho druhého se upřímně radovali. Především díky jejich spolupráci dokráčel v roce 1991 klub z Janova k nečekanému ligovému titulu.
Vialli se stal s devatenácti trefami nejlepším střelcem, Mancini zásahů přidal dvanáct. Tým, který sezonu předtím skončil pátý, v tabulce předstihl městského rivala CFC Janov i milánské velkokluby. A v Ligurii oslavovali jedinečný gólový tandem.
Vzpomínky stříbrného Chilana na souboj s Pelém v roce 1962. Spanilá mexická jízda o osm let později. Ale také Pelého angažmá v New Yorku, které bylo součástí velké politické hry. Vybrali jsme nejzajímavější zmínky z tištěných Football Clubů o zesnulém fotbalovém králi.
V roce 1992 přestoupil do Juventusu za dvanáct a půl milionu liber. Ač to z dnešního pohledu zní neuvěřitelně, tehdy šlo o rekordní částku vyplacenou za fotbalistu. V dresu bianconeri se potkal třeba s Robertem Baggiem nebo mladým Alexem del Pierem. Zásadní byl pro něj ale příchod kouče Marcela Lippiho.
Díky jeho nemilosrdným tréninkovým jednotkám Vialli shodil přebytečná kila, zapracoval na síle a rychlosti a stal se z něj ještě lepší útočník než předtím. Z Juventusu odcházel jako šampion Serie A i majitel italského poháru. Především však coby vítěz Ligy mistrů.
K nejslavnější evropské trofeji dovedl klub z Piemonte s kapitánskou páskou na ruce. A i přes čtyři další finálové účasti, na triumf v roce 1996 se nejúspěšnějšímu italskému celku dosud navázat nepodařilo.
Viallimu bylo dvaatřicet, vitrínu měl plnou trofejí z Janova i Turína a k tomu respekt celého fotbalového národa. V Itálii mu bylo dobře, byl doma, byl úspěšný. Přesto se rozhodl zásadním způsobem svůj život změnit a komfort Apeninského poloostrova opustit. Zavolal Londýn a holohlavý ostrostřelec přestupoval do Chelsea.
Vítěz Champions League se stěhoval do klubu, který v lize skončil jedenáctý a evropské poháry se ho netýkaly. Tým navíc opustil zkušený kouč Glen Hoddle, který dostal laso od anglické reprezentace. V Chelsea se tak rozhodli pro netradiční krok – novým trenérem se stal stále ještě aktivní hráč Ruud Gullit.
Nizozemský záložník využil svých mezinárodních kontaktů a do týmu nalákal hvězdy z různých koutů světa. Začala nefalšovaná internacionalizace tradičního anglického klubu. Viděno současnýma očima to působí zvláštně, ale v polovině devadesátých let stále tvořili drtivou většinu soupisek anglických klubů hráči z ostrovů, cizinců bylo pomálu.
Najednou přišel Roberto di Matteo, Frank LeBouf nebo Gianluca Vialli. „Když se mi v létě toho roku ozvali z Chelsea, nebyl jsem si moc jistý,“ vzpomínal o víkendu legendární francouzský stoper. „Pak mi ale řekli, že smlouvu podepisuje i Luca Vialli. To mě přesvědčilo.“
Gareth Southgate zůstává trenérem národního týmu, oznámila anglická fotbalová asociace. Stalo se tak jen týden poté, co Albion skončil na mistrovství světa ve čtvrtfinále. Pochybnosti o svém setrvání měl navíc spíš sám trenér než svazové vedení. Lepší důkaz toho, jak paradoxní je svět reprezentačního koučování, nenajdeme.
Přestup z Itálie do Premier League byl přitom vnímán zcela jinak než dnes. Logicky. Jak píše novinář James Horncastle, Serie A byla v té době nejlepší ligou na světě a ta anglická ji nesahala ani po kotníky. Transfer na ostrovy znamenal pro většinu hráčů poslední, nepříliš slavnou část jejich pomalu končící kariéry.
To se tehdy změnilo. „Vialli a Zola nastavili pro celou anglickou ligu nové standardy, zvedli úroveň. A v Chelsea pak věděli, že italská cesta dává smysl,“ míní Horncastle. Do ligy následně v průběhu let přišli trénovat Claudio Ranieri, Antonio Conte, Carlo Ancelotti nebo Lucův parťák Mancini. Občan žádné jiné země nevyhrál nejprestižnější ligovou soutěž na světě víckrát než Ital. A celé to začalo u Vialliho.
V únoru 1998 došla vedení klubu trpělivost s Ruudem Gullitem. Blues se rozhodli pokračovat v nastoupené cestě hrajících trenérů a ke kormidlu hlavního lodivoda se postavil italský útočník. Měl před sebou těžký úkol, tým byl mimo jiné na pokraji vyřazení z League Cupu, když prohrál první semifinálový zápas s Arsenalem.
Chelsea se ale pod taktovkou nového stratéga podařilo druhý zápas vyhrát o dvě branky a postoupit do finále. V něm pak tým ze Stamford Bridge porazil Middlesbrough a celou pohárovou soutěž ovládl.
V květnu pak modří přidali vítězství v Poháru vítězů pohárů. Vialli byl trenérem sotva tři měsíce a už svůj klub dovedl ke dvěma cenným trofejím. Druhá polovina devadesátých let je jedním z mnoha důkazů, že tým založený v roce 1905 na vavříny a slávu nemusel čekat až do převzetí klubu Romanem Abramovičem. Chelsea měla slavnou a úspěšnou historii už předtím. A Vialli toho byl důležitou součástí.
Z klubu odešel v roce 2000. Anglie se mu však už stala osudnou. Ještě o dvacet let později stále bydlel v západním Londýně se svými dvěma dcerami. Z plnokrevného Itala se stal anglický kavalír. Po odchodu z Chelsea ještě trénoval Watford, pak se dal na dráhu respektovaného televizního experta.
Pracoval pro Sky Italia nebo britskou BBC. Společnost mu ve studiu vždy dělal notýsek plný zcela popsaných papírů s poznámkami. Nejen jako trenér či hráč, i v nové roli televizního glosátora chtěl být Vialli vždy skvěle připravený.
Na některé věci se ale připravit nejde. V roce 2017 světu oznámil, že trpí rakovinou slinivky břišní. Nebrečel, nelitoval se. Nemoc označil za nevítaného společníka na své životní cestě. Rozhodně ale nehodlal nic vzdát. Protože jak s oblibou říkal, život je z deseti procent to, co se ti stane, a z devadesáti procent to, jak se k tomu postavíš.
Dílčí bitvy se mu v boji se zákeřným soupeřem podařilo vyhrávat. I proto mohl v roce 2019 přijmout nabídku Roberta Manciniho, aby se stal součástí jeho realizačního týmu. Životní přátelé se znovu sešli v italské reprezentaci. Tentokrát jako hlavní trenér a vedoucí mužstva.
Během pár let se dostal do francouzské ligy a reprezentace, ale pak přišel zlom. V kariéře ale i pro psychiku do té doby úspěšného sportovce. Přidala se zranění a tak z toho byl na konci roku 2021 překvapivý konec s fotbalem. Lukáš Pokorný nelituje, založil fitness centrum, kde radí i profesionálům.
Zdravotně to ale samozřejmě nebylo ono. Kdykoliv Vialliho během zápasů azzurri zabrala kamera, bylo vidět, že není v pořádku. Vypadal unaveně, slabě. Boj s odpornou nemocí se na něm podepsal. I to mu ale nezabránilo, aby do svého posledního angažmá dával veškerou sílu a vášeň.
Když Federico Chiesa v osmifinále mistrovství Evropy nasměroval gólem v prodloužení Italy k postupu, Vialli hbitě vyskočil ze své sedačky na tribuně, kde coby vedoucí týmu seděl, a s nataženýma rukama se rozběhl směrem k Mancinimu na hrací plochu. Objali se stejně vroucně a radostně, jako když slavili své společné góly v dresu Sampdorie.
Itálie pak na Euru dokráčela k celkovému vítězství. Kamarádi z pubertálních let spolu na prahu šedesátky oslavili další úžasný triumf. Bohužel ten úplně poslední. V polovině prosince Vialli oznámil, že svou roli u národního týmu opouští, aby se mohl soustředit na boj s rakovinou. O necelý měsíc později zemřel.
O uplynulém víkendu se pak v celé Itálii i Anglii nenašlo město, kde by se na zesnulého útočníka nevzpomínalo. Krásná slova na jeho adresu zněla od trenérů i hráčů napříč Evropou. Lítost vyjádřili i fanoušci Arsenalu, Tottenhamu či United. I oni věděli, jak důležitým prvkem pro budoucí rozkvět Premier League Vialli byl.
Nešlo však jen o přínos z hlediska fotbalu. Když v sobotu bývalý reprezentant a současný ředitel mládeže Gianluca Pessotto před zápasem Juventusu s Udinese na ploše zhasnutého stadionu četl dopis určený zemřelému, bylo zřetelné, že mu neschází nekompromisní útočník, skvělý lídr ani úspěšný trenér, ale především kamarád.
Ač to může znít pateticky a banálně, protože o mrtvých se přece mluví jen v dobrém, ve fotbalovém světě jen těžko najdete jedince, který by Vialliho osobně poznal a jeho skon ho nezasáhl. Odešel totiž usměvavý, vždy dobře naladěný člověk.
Přítel, který ač se narodil coby syn milionáře a dětství prožil v luxusním sídle, mezi lidmi nedělal rozdíly a povýšenost byste v jeho chování hledali marně.
Chlapík, který byť vášnivě milován v rodné Itálii, neváhal zkusit neznámou cestu a odměřené Angličany obohatil o nové zážitky.
Muž, který se po vítězném gólu Juventusu v sobotním zápase, kdy turínští cenné tři body urvali až v samém závěru, musel na fotbalovém nebi spokojeně usmívat. Protože život je z deseti procent to, co dostanete, a z devadesáti to, jak se k tomu postavíte.
Riposa in pace.
Grazie di tutto.
Ciao, Gianluca.
Text je součástí nové série komentářových textů ze světa Premier League a anglického fotbalu, která pod názvem Albion vychází na webu Football Clubu každé úterý.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě vstřelil gól na 3:1. Od půlící čáry, navíc slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
