Slovensko mělo Ameriku na dosah. Místo toho řeší kolaps, stárnoucí tým a trenéra

V Bratislavě to byl večer, který se dlouho tvářil jako splněný sen a nakonec se změnil v jeden z nejbolestivějších pádů posledních let. Slovensko dvakrát vedlo, dalo doma tři góly, a přesto na světový šampionát do USA, Kanady a Mexika nepojede. Kosovo po výhře 4:3 postoupilo do finále baráže, kde ho v úterý 31. března čeká Turecko. Už první slovenské titulky po zápase byly nemilosrdné: mluvilo se o „sklamaní na Tehelnom poli“, o večeru, kdy se „americký sen rozplynul“, a o zápase, který měli domácí v rukách, než přišel pád.

Když člověk projde slovenské reakce napříč médii, opakuje se pořád stejná linka: rozhodl začátek druhého poločasu. Televizní experti i pozápasové analýzy připomínají, že Slovensko si do kabin neslo vedení 2:1, jenže po změně stran prakticky okamžitě inkasovalo na 2:2. Právě tenhle moment bývá označován za bod zlomu. V 72. minutě už to bylo 4:2 pro Kosovo a Slováci pak už jen v závěrečném nastavení korigovali konečný výsledek.

Hodně se řeší i to, že Slovensko tentokrát nevypadalo jako mužstvo, které si Francesco Calzona během svého působení pečlivě vystavěl. Sám trenér po zápase přiznal, že jeho tým byl v defenzivě slabší než dřív a že některé situace se daly řešit lépe. Kosovo dalo čtyři góly z pěti střel na branku, což Calzona označil za jasný signál, že tentokrát něco nefungovalo. Do debat se promítla i absence zkušeného stopera a kapitána Milana Škriniara a další personální problémy v obraně, kvůli nimž Slovensko měnilo rozestavení a improvizovalo víc, než by si v takovém zápase přálo.

Ještě tvrdší než trenér byli po zápase sami hráči. Lukáš Haraslín, který patřil k nejlepším domácím a dal nádherný gól z přímého kopu, mluvil otevřeně o tom, že Slovensko totálně selhalo ve druhé půli. Kapitán barážového zápasu Stanislav Lobotka zase podle Pravdy shrnul porážku jednoduše: domácí soupeři góly darovali. A právě v tom je možná největší slovenské trauma po čtvrtku. Ne že by tým neměl kvalitu nebo si nevytvořil šance. Spíš že si zápas nechal utéct vlastními chybami ve chvíli, kdy byl postup opravdu blízko.

Zároveň se ve slovenských médiích téměř okamžitě otevřela otázka, jestli má Francesco Calzona na lavičce národního týmu pokračovat. Nejde ale o jednoznačný hon na trenéra. Na Slovensku vedle kritiky zaznívá i poměrně silný protihlas. Lobotka po zápase připomněl, že Calzona mužstvu dal systém a že by podle něj měl pokračovat. Podobně mluví i část expertů, podle nichž Slovensko pod Italem získalo herní tvář a dokázalo být konkurenceschopné i proti silným soupeřům. Připomeňme, třeba těsné vypadnutí s Anglií v osmifinále Eura 2024.

Zároveň však ve studiu STVR zaznělo, že by měl svaz situaci uzavřít co nejrychleji, a do veřejného prostoru už padlo i jméno Vladimíra Weisse staršího, tedy současného trenéra bratislavského Slovanu jako možné alternativy. Calzona sám se přímé odpovědi v zásadě vyhnul: zdůraznil, že důležitější než jeho budoucnost je budoucnost týmu.

Možná ještě zajímavější než samotná debata o trenérovi je ale širší tón slovenských komentářů. Sportnet i další zdroje připomínají věk jádra týmu a naznačují, že pro generaci kolem Lobotky (31 let), Škriniara (31), Dudy (31) nebo Haraslína (29) to mohla být jedna z posledních opravdu velkých šancí dostat se na mistrovství světa. Sám Calzona po zápase otevřel citlivější téma, když mluvil o tom, že problémem týmu je věk řady hráčů a že nastal čas změnit práci s mladými reprezentacemi už od kategorií U15. Jinými slovy: na Slovensku se po porážce neřeší jen jeden zpackaný večer, ale i to, co přijde po něm.

A to je možná na celé slovenské porážce nejtvrdší. Nejde jen o to, že se do Ameriky nepodívá. Jde o pocit, že si zápas, který se po poločase vyvíjel přesně podle představ, nechalo vzít vlastní nepozorností, chaosem a neschopností uklidnit hru. Slovenská média proto dnes neřeší jen výsledek 3:4. Řeší promarněný moment. A taky to, jestli právě ve čtvrtek večer neskončila jedna nadějná etapa dřív, než stihla dojít opravdu daleko.