Nejkrutější fotbalový trest vymyslel brankář. Přečtěte si zapomenutý příběh velké změny pravidel

V úterý 2. června 2026 oslavila penalta neboli pokutový kop 135 let od chvíle, kdy se stala součástí fotbalových pravidel. Stalo se v roce 1891 na velmi bouřlivém jednání v hotelu Alexandra v Glasgow. Tedy až 28 dlouhých let po vzniku prvních fotbalových pravidel, která byla odsouhlasena zástupci anglických klubů už v roce 1863. Penaltu ovšem nevymyslel žádný funkcionář, rozhodčí ani hráč z pole, nýbrž brankář. Jmenoval se William McCrum a chytal za severoirský klub Milford FC. A kromě toho měl dost pohnutý osud.

Asi není ve fotbale dramatičtější chvíle. Hráč si pečlivě připraví míč na značku, ustoupí si. Tribuny ztichnou. Fotbalista se rozebíhá a střílí. Zdá se, že není nic jednoduššího než dát gól právě z této situace. Mnozí, i ti nejslavnější fotbalisté, by o „jednoduchosti“ penalty mohli vyprávět, ale William McCrum to právě proto s prosazením nového pravidla neměl jednoduché. Jeho oponenti tvrdili, že to je příliš přísný trest. Trest smrti mu říkali.

Podle jedné ze studií je úspěšnost pokutového kopu téměř 75 procent. V 18,2 procenta penaltu chytí brankář, 3,6 procenta kopů míří mimo branku a 3,5 procenta kopů zasáhne tyč.

Hrubá hra před bránou

McCrumova penalta se stala jedním z nejjednodušších způsobů, jak dát ve fotbale gól. Střelec má větší šanci než gólman, a tak možná zarazí, že pokutový kop vymyslel právě brankář. „Vymyslel jsem tento kop jako nejvyšší možný trest, protože jsem byl často svědkem hrubé hry před brankou,“ vysvětloval William McCrum svůj vynález.

Obráncům se tehdy před brankou skutečně vyplatilo hrát hrubě. Za faul, který třeba zabránil jasnému gólu, se kopal jen trestný kop, kdy se všichni bránící hráči nahrnuli do branky a tam to „zacpali“. Z takových trestných kopů nebylo prakticky možné dát gól.

Nejprve se McCrumovi podařilo zavést penaltu na lokální irské úrovni, to ještě gólman mohl proti střelci do určité vzdálenosti vybíhat. Anglická fotbalová asociace ale byla touto převratnou novinkou zpočátku zděšena. První návrh v roce 1890 byl smeten ze stolu jako „irské pravidlo“ s tím, že ve skutečnosti k takovým nepravostem na hřišti nedochází, protože fotbal hrají džentlmeni. Ovšem v letech 1890 a 1891 se kolem branek hrálo tak hrubě, že došlo k velkému názorovému obratu. Pokutový kop byl nakonec přece jen legalizován, i když mu nějaký čas vydržela přezdívka „trest smrti“. Ironií osudu byla penalta do pravidel zanesena pod paragrafem s nešťastným číslem 13.

Nejdřív potupa

Někteří příznivci dřívější volnosti se ale s nově nastolenými pořádky vyrovnávali jen těžko. Hráči londýnského klubu Corinthians penaltu odmítali a jeho brankáři se ji ani nepokoušeli chytat. „Je trvalou pohanou sportovce, má-li hrát podle pravidla, jež předpokládá, že hráči úmyslně podrážejí, napadají a strkají své soupeře a chovají se jako hulváti toho nejhoršího ražení,“ zlobil se jejich kapitán C. B. Fry.

Uvádí se, že prvním střelcem pokutového kopu byl útočník týmu Wolverhampton Wanderers John Heats, který jej 14. září 1891 také proměnil. Tehdy si ještě mohl střelec vybrat, odkud přesně bude penaltu kopat, muselo to ale být dvanáct yardů (jedenáct metrů) od brankové čáry. Značka pokutového kopu byla zavedena až v roce 1902.

Zajímavé je, že penalta je jediný herní úkon, který se musí provést i po skončení hrací doby. Na rozdíl od volného přímého kopu, rohu či autu. To nařizuje dovětek doplněný krátce po zavedení pokutového kopu na základě stížnosti celku Stoke City. Jeho hráči totiž o penaltu přišli kvůli tomu, že k hrubému faulu u brány došlo až v poslední minutě zápasu. Brankář soupeřů z Aston Villy pro jistotu zakopl míč tak daleko, že nebylo s čím hrát. A byl konec utkání...

Master Willie

William McCrum byl vášnivým sportovcem. Někteří odborníci ale tvrdí, že za penaltu, která ve hře znamená skutečné drama, může jeho záliba v amatérském divadle, protože vypjaté okamžiky divadlo přímo vyžaduje. Penalta je navíc chvíle, která upře pozornost jen na dva hráče – střelce a gólmana. „Master Willie“. Tak se mu přezdívalo. Jeho životní osudy popsali později ve svých článcích a knihách dva jeho vnukové, shodou okolností oba novináři, Robert McCrum a Mark McCrum.

William se narodil 20. února 1865. Vyrůstal ve vesničce Milford v hrabství Armagh v luxusním sídle plném na svou dobu převratných technických vymožeností. William byl synem pokrokového milionáře a inovátora Roberta Garmanyho McCruma, který zaměstnával v továrně na lněné textilie (milfordské prádlo bylo známé po celém světě) většinu místního obyvatelstva a zasloužil se o rozvoj života a stavebního ruchu nejen v Milfordu, kde rodina žila, ale i v okolí. V době největšího rozkvětu osvětlovala cestu vedoucí do jejich domu – Milford House – elektrická světla, na která se chodili dívat lidé z celého hrabství.

Po studiích na Trinity College v Dublinu (byl talentovaným a pracovitým studentem a stal se bakalářem v oboru umění) začal William pracovat pro rodinnou firmu. Mimo jiné působil jako zástupce svého otce v Londýně a jako jeden z ředitelů firmy McCrum, Watson and Mercer. Při provozování rodinného podniku ovšem moc úspěšný nebyl.

Zemřel bez peněz

Když nepracoval, trávil čas v Milfordu, a hlavně sportem. Byl zástupcem a funkcionářem mnoha sportovních klubů a výborů: Milford FC, kriketových klubů Milford a Armagh a fotbalového klubu Armagh Rugby. Hrál i šachy. Sport jakéhokoli druhu mu šel evidentně lépe než byznys.

Mnoho let strávil na hřišti jako brankář Milfordu FC včetně první sezony Irské fotbalové ligy (1890/1891). Klubu se moc nedařilo, jeho tým skončil na dně tabulky bez jediného bodu ze 14 zápasů, přičemž inkasoval 62 gólů (ty jdou na triko McCruma) a skóroval jen desetkrát. Právě reálné zkušenosti ze hry byly Williamovi inspirací pro průlomové fotbalové pravidlo.

Krátce poté, co se mu podařilo prosadit pokutový kop a on – aniž by to tušil – vstoupil do fotbalových dějin, se oženil. Narodil se mu syn, pak se ale všechno zvrtlo. Podle jedné z legend ještě v roce 1893 onemocněl a lékař mu oznámil, že zemře. Vzhledem k tomu, že jeho matka umřela na tuberkulózu, když mu byly teprve čtyři roky, neměl důvod nevěřit.

Pravdou je, že jeho manželství záhy přestalo fungovat. William vyrazil na cesty po Evropě. Hodně času strávil v kasinech Monte Carla. Jeho otec, obávající se o rodinnou čest, prý zaplatil Williamově manželce, aby se s jeho synem nerozváděla. Williama vyloučil z rodinné firmy.

Ukázalo se, že lékařova předpověď byla mylná, Williamův život ale moc šťastný nebyl. Otec ho v podstatě zavrhl, žena se s ním sice nerozvedla, ale v roce 1903 od něj odešla. Když se v roce 1915 odebral otec na věčnost, William se vrátil do Milfordu, utrácel rodinný majetek a pokračoval v hazardu. Obchodem s lněným prádlem zamával krach na burze a William rok před smrtí musel prodat i střechu nad hlavou.

Zemřel po dlouhé nemoci v 67 letech 21. prosince 1932, nejspíše jako alkoholik, bez peněz, coby opuštěný gambler v penzionu v Armaghu.

Vzkříšení legendy

O Williamovi McCrumovi se znovu začalo mluvit na začátku 21. století. Velký zájem o jeho osobu měli částečně na svědomí místní historik Joe McManus a jeho syn Stephen.

Milfordský fotbalový klub se nachází za Joeovým domem. Město chtělo pozemky prodat na výstavbu, ovšem pak se kolem příběhu McCruma strhlo mediální šílenství a větší část pozemků se podařilo uchránit. V parku, který na místě vznikl, je jeho socha, která vznikla téměř 120 let poté, co vymyslel pokutový kop.

Slavný dům rodiny je dnes už jen stínem své původní podoby. Existuje ovšem iniciativa ochránit dům a obnovit jeho původní slávu, otázka je, co na to současní majitelé. Stehpen McManus pak spravuje Milford House Collection – pozůstalost po rodině McCrumových.

Mistr Willie je pro obyvatele Milfordu výjimečným rodákem. Jsou na něj právem pyšní jako na člověka, který navždy změnil fotbal.

Kontakt tam byl…

A jak je na tom fotbal s penaltami teď? Stále patří k nejvypjatějším okamžikům na hřišti, zároveň vzbuzují velké emoce. Tradičním zaklínadlem pro její zapískání je formulace: „Kontakt tam byl.“

O penaltu se vedou věčné a velké spory. Pro mnohé stále znamená nepřiměřený trest – zvláště, když je doprovázena červenou kartou. V pravidlech stojí, že penalta by se měla pískat za prohřešek, který by se pískal i mimo pokutové území, a bez ohledu na to, zda běží první či devadesátá minuta. Existují ovšem hlasy, že toto pojetí není citlivé.

I podle autora těchto řádků jdou současná pravidla proti jejímu původnímu smyslu, proti tomu, co chtěl William McCrum: tedy že by se měla kopat v případě hrubé hry, nebo pokud obránce faulem (či úmyslným chycením míče rukou) znemožní přímé ohrožení branky. Ostatně v jiných kolektivních sportech se penalta nařizuje pouze při evidentním zmaření šance na gól (koš) - v ledním hokeji jde o trestné střílení, v házené o sedmimetrový hod, v basketbale o trestný hod neboli šestku atd.

Zato ve fotbale, když někdo nechtě nastřelí ruku někde v koutě vápna a rozhodčí za to odpíská v devadesáté minutě penaltu, nedává to příliš smysl. To je opravdový trest smrti. Ovšem poněkud nesmyslný. A když to odlehčíme, tak ve většině civilizovaných zemích byl skutečný trest smrti dávno zrušen.

Video v tomto případě nepomůže, jelikož i při jasně čitelném zákroku může být polovina odborníků pro a druhá proti. To se reálně stává, například loni při čtvrtfinále Ligy mistrů v zápase Real Madrid–Juventus Turín. Sporně nařízenou penaltu Ronaldo proměnil, a zajistil tak svému týmu těsně před koncem utkání postup. Brankář Juventusu Gianluigi Buffon se rozčílil, urazil rozhodčího a byl vyloučen. A odborníci byli v názorech na tuhle penaltu značně nejednotní.

Složité výklady

Ovšem Mezinárodní výbor pro pravidla (IFAB) založený v roce 1886 asociacemi Anglie, Skotska, Walesu a Irska je velmi konzervativní, takže žádná úprava nás hned tak nečeká. Výbor, který má dnes ještě čtyři nebritské členy, jmenované Mezinárodní fotbalovou federací (FIFA), je jediným orgánem, jenž smí fotbalová pravidla upravit. Schází se jednou ročně, jeho rozhodnutí jsou závazná pro všechny fotbalové asociace a svazy na celém světě.

Základní pravidla jsou ostatně velmi stručná a vcelku jasná. Zato jejich výklady, hlavně o hraní rukou a o ofsajdu, jsou stále delší, nepřehlednější a dvojznačnější.

I v této souvislosti se lze domnívat, že původním smyslem McCrumova penaltového nápadu bylo přísně trestat hrubou hru před brankou, nikoli jako dnes diskutovat o tom, jak daleko u těla měl hráč ve vápně ruku, zda byla nastřelená, „přirozená“, či nikoli, a jestli došlo „ke kontaktu“ někde v koutě šestnáctky.

Podobně lze ostatně diskutovat i o pravidlu o ofsajdu, o jeho historii, a hlavně o jeho smyslu v dnešní době. Což je ovšem téma na další podobný článek.

Tento článek vyšel v tištěném čtvrtletníku Football Club v roce 2019.