Jak jsme rozplakali Argentinu. Výprask od Československa změnil tamní fotbal

„Konečně jsme si mohli jednou vzadu trochu oddechnout. To se hned jinak kope, vedeme-li o víc než dvě branky.“ Věta Ladislava Nováka, jednoho z nejlepších obránců československé historie, zní skoro jako vzpomínka na exhibici. Jenže padla po zápase mistrovství světa s Argentinou. Po utkání, které 15. června 1958 v Helsingborgu skončilo šokujícím výsledkem 6:1 pro Československo.

Na postup ze skupiny tahle výhra nestačila. Přesto zůstala jedním z nejslavnějších večerů československého fotbalu a předzvěstí týmu, který o čtyři roky později došel v Chile až do finále. Osa kolem Josefa Masopusta, Ladislava Nováka, Svatopluka Pluskala a Jána Popluhára už ve Švédsku ukazovala sílu měřit se s nejlepšími. Pro Argentinu byl naopak výprask zlomem. Dodnes jde o její nejvyšší porážku na mistrovství světa a symbolický konec jedné romantické éry.

Československo přitom turnaj nerozehrálo dobře. Tým Karla Kolského nejprve podlehl Severnímu Irsku 0:1. Soupeře prakticky neznal, zatímco Irové měli československou hru nastudovanou. Proti úřadujícím mistrům světa ze Spolkové republiky Německo už ale přišel výrazně lepší výkon. Československo vedlo 2:0 po gólech Milana Dvořáka a Zdeňka Zikána, jenže Němci po sporné brance a při zraněních československých hráčů vyrovnali. I tak šlo o remízu, která vzbudila respekt.

Do posledního duelu skupiny proto šlo Československo s jasným úkolem: Argentinu muselo porazit. Favorit z Jižní Ameriky přijel do Švédska s velkým sebevědomím, posílený triumfem na Copa América. Jenže zároveň bez slavné „trojice smrti“ Maschio–Angelillo–Sívori, která odešla hrát do Itálie a doma za to byla z reprezentace vyloučena. Argentina věřila v techniku, improvizaci a volnost. Evropa už ale hrála rychleji, organizovaněji a tvrději.

Právě to se v Helsingborgu ukázalo naplno. Československý tým byl modernější, přímočařejší a takticky vyspělejší. Argentinci drželi míč, ale neuměli s ním dost rychle útočit. Vyhlášený kouzelník Oreste Corbatta, přezdívaný argentinský Garrincha, se proti Novákovi neprosadil a nakonec jen z penalty snížil na 1:3.

Skóre otevřel už v osmé minutě Milan Dvořák tvrdou ranou po Borovičkově akci. V 17. minutě zvýšil Zikán a stejný hráč přidal ještě před pauzou třetí gól. Když Argentina v 65. minutě snížila z penalty, žádné drama nepřišlo. O čtyři minuty později zvýšil Jiří Feureisl, v závěru pak dvakrát udeřil Václav Hovorka. Švédské publikum hráče vyprovodilo potleskem, domácí tisk psal o československé velkohře a plačících Argentincích.

Argentinská reakce byla drtivá. Trenér Guillermo Stábile uznal zasloužené vítězství soupeře, ale doma čekal výpravu hněv. Na letišti Ezeiza létalo ovoce i mince a argentinský fotbal začal hledat viníky i nový směr. Brankář Amadeo Carrizo později shrnul příčiny jediným slovem: dezorganizace. Dlouhá cesta do Evropy, slabá příprava, minimum informací o soupeřích, víra ve vlastní technickou převahu. Po turnaji skončila éra krásného, volného fotbalu a nastoupila doba disciplíny, taktiky a později i drsnějšího „anti-fotbalu“.

Československý příběh na MS 1958 měl ale i tak hořký konec. Protože i Severní Irsko remizovalo s Německem, musel Kolského tým navzdory lepšímu skóre do dodatečného zápasu, taková tehdy byla pravidla. Po velkém vítězství nad Argentinou byl vyčerpaný a někteří hráči zranění. V Malmö sice Zikán poslal Československo do vedení, ale Irové vyrovnali a v prodloužení rozhodli. Československo dohrávalo prakticky v devíti zdravých hráčích a po porážce 1:2 pro něj turnaj skončil.

Zůstala však vzpomínka na zápas, který zněl jako fotbalová pohádka i historické varování. Československu ukázal cestu k velkému týmu, jenž v Chile 1962 došel až ke stříbru. Argentině nastavil nemilosrdné zrcadlo. Po šesti ranách v Helsingborgu pochopila, že samotný talent a láska k míči už na světový fotbal nestačí.

Čtěte k tomuto příběhu podrobnosti ve skvělém textu Karla Häringa.