Hrdina z Chile nesměl pochovat otce. Uměl dávat góly i žít

„Já vyrostl v horách,“ vypráví mi temperamentní Slovák, rodák od Vrútek. Na očích má sluneční brýle, emotivně gestikuluje a za ním se leskne tyrkysová hladina Středozemního moře. „Pocházím z hor, ale když jsem přišel sem do Francie, manažer mě jako první zavezl k moři. Hned jsem mu řekl, že tady zůstanu. Moře, to byl můj sen.“

Jak Adolf Scherer řekl, tak udělal. Usadil se poblíž Azurového pobřeží a v jižní Francii nakonec strávil půl století života. V jeho domku v městečku St. Gilles jsem nejlepšího československého střelce mistrovství světa 1962 poprvé navštívil, když se blížilo padesáté výročí jednoho z největších úspěchů tuzemského sportu. Na jaře 2012 mu bylo 74 let. Ještě jezdil po městě na kole, třikrát týdně trénoval tamní fotbalovou mládež – ale ze všeho nejvíc mi toužil ukázat své milované pobřeží.

Na pláž u městečka Saintes-Maries-de-la-Mer v chráněné mokřadní oblasti Camargue s divokými koňmi, plameňáky, býčími arénami a rýžovými poli jsme to měli asi půlhodinku jízdy. „Vydáváme se sem tak dvakrát týdně. Ale ne opalovat se. Plavat!“ zdůrazňoval Scherer. Byl vášnivým plavcem a jeho druhá manželka Nadia o něj měla docela strach. I ve svém věku se běžně vydával stovky metrů, klidně i kilometr od břehu. „Když jsem hrál za Nîmes, tak jsem sem na pláž chodil v rámci individuální přípravy i běhat. A plavat taky. Plavání je můj život,“ usmíval se.

Schererovy nohy se na prázdné jarní pláži boří do písku a vítr mu tu a tam přičísne šedé vlasy. „Nabídku od Nîmes jsem okamžitě přijal právě kvůli moři,“ povídá. Až pak se prý začal zajímat, jak si jeho nové mužstvo v první francouzské lize stojí. „Uměl jsem trochu německy, tak se ptám prezidenta klubu, jak na tom jsme. On mi podává noviny, já řádek po řádku projíždím očima tabulku a pořád nic. Až úplně dole – poslední. Tak si říkám: ‚Bože! Kams to přišel?‘“