Staňte se předplatiteli Football Clubu a vyhrajte třeba zájezd na Premier League! Více info zde

Hrdina z Chile nesměl pochovat otce. Uměl dávat góly i žít

13. leden 2024
Sdílejte:
Už jako žáček se učil rozdávat rány. Rukama. Ta škola mu pomohla i jako útočníkovi. Probil se obranou a dával rány nohama. Na světovém šampionátu v Chile dovedl jako nejlepší střelec tým do finále. Letos v červenci Adolf Scherer v 85 letech zemřel. Ve Francii, kam před půl stoletím emigroval.
Snímek pořízený před utkáním ČSSR - Španělsko na stříbrném MS 1962. Adolf Scherer je v dolní řadě druhý zprava mezi Andrejem Kvašňákem a Jánem Štibrányim.Foto: Profimedia

„Já vyrostl v horách,“ vypráví mi temperamentní Slovák, rodák od Vrútek. Na očích má sluneční brýle, emotivně gestikuluje a za ním se leskne tyrkysová hladina Středozemního moře. „Pocházím z hor, ale když jsem přišel sem do Francie, manažer mě jako první zavezl k moři. Hned jsem mu řekl, že tady zůstanu. Moře, to byl můj sen.“

Jak Adolf Scherer řekl, tak udělal. Usadil se poblíž Azurového pobřeží a v jižní Francii nakonec strávil půl století života. V jeho domku v městečku St. Gilles jsem nejlepšího československého střelce mistrovství světa 1962 poprvé navštívil, když se blížilo padesáté výročí jednoho z největších úspěchů tuzemského sportu. Na jaře 2012 mu bylo 74 let. Ještě jezdil po městě na kole, třikrát týdně trénoval tamní fotbalovou mládež – ale ze všeho nejvíc mi toužil ukázat své milované pobřeží.

Na pláž u městečka Saintes-Maries-de-la-Mer v chráněné mokřadní oblasti Camargue s divokými koňmi, plameňáky, býčími arénami a rýžovými poli jsme to měli asi půlhodinku jízdy. „Vydáváme se sem tak dvakrát týdně. Ale ne opalovat se. Plavat!“ zdůrazňoval Scherer. Byl vášnivým plavcem a jeho druhá manželka Nadia o něj měla docela strach. I ve svém věku se běžně vydával stovky metrů, klidně i kilometr od břehu. „Když jsem hrál za Nîmes, tak jsem sem na pláž chodil v rámci individuální přípravy i běhat. A plavat taky. Plavání je můj život,“ usmíval se.

Schererovy nohy se na prázdné jarní pláži boří do písku a vítr mu tu a tam přičísne šedé vlasy. „Nabídku od Nîmes jsem okamžitě přijal právě kvůli moři,“ povídá. Až pak se prý začal zajímat, jak si jeho nové mužstvo v první francouzské lize stojí. „Uměl jsem trochu německy, tak se ptám prezidenta klubu, jak na tom jsme. On mi podává noviny, já řádek po řádku projíždím očima tabulku a pořád nic. Až úplně dole – poslední. Tak si říkám: ‚Bože! Kams to přišel?‘“

Adolf Scherer odešel do Francie legálně. Jako jeden z prvních československých fotbalistů dostal od režimu povolení vyslyšet lákání profesionálních klubů ze Západu. Bylo to na konci 60. let, až sedm let po stříbru z mistrovství světa v Chile a v době, kdy Scherer už patřil mezi třicátníky a nejlepší fotbalová léta měl pomalu za sebou – tak jako později další zasloužilí reprezentanti, nad kterými se komunistické vedení svazu a země smilovalo a umožnilo jim na stará fotbalová kolena odchod do zahraničí.

Za Nîmes nastupoval Adolf Scherer v letech 1969–1972, pomohl týmu k záchraně v nejvyšší francouzské soutěži, přičichl k profesionalismu, i když samozřejmě k tomu dobovému. „Dali nám jenom dres, stulpny a trenýrky jsme si museli koupit sami. A k zápasům třeba proti Štrasburku nebo Metám jsme jezdili patnáct hodin vlakem. Ne lehátkovým, v normálních kupé, hráli jsme po cestě karty,“ vzpomínal.

Jenže po této epizodě ho čekal návrat do normalizační reality. V druholigovém slovenském Martinu měla hodně daleko i k tehdejší francouzské verzi profesionalismu. „Vrátil jsem se do života v komunismu. Disciplína, poslušnost, píchačky. Martin byl v té době strategické město. Vyráběly se tam tanky, v té továrně pracovalo dvacet tisíc lidí. A deset tisíc jich chodilo na fotbalové zápasy. My hráči jsme museli ráno do fabriky na šestou, v deset trénink, po něm zase zpátky do práce až do čtyř do odpoledne. Amatérské podmínky, neměli jsme vodu, neměli jsme nic. To bylo strašné. Na to jsem z Francie nebyl zvyklý. Tam jsme trénovali od osmi do deseti ráno a pak jsme měli volno.“ Adolf Scherer si při vstávání na šestou mezi rodnými horami uvědomil, že sladký život na francouzském jihu je mu milejší, a v roce 1973 udělal své životní rozhodnutí.

Nesměl pochovat otce

„V Československu to způsobilo strašný skandál,“ vzpomíná. „Scherer, nejlepší střelec československé reprezentace na mistrovství světa v Chile, utekl do zahraničí!“ Z Komunistické strany Československa, kam v mládí vstoupil, ho vyloučili už dřív, prý proto, že neplatil stranické známky a ptal se, jestli to chtějí v dolarech. Po emigraci do Francie se ho komunistický režim zřekl úplně. Snažil se slavného reprezentanta vymazat i ze statistik a aspoň takhle symbolicky ho vygumovat z kolektivní paměti. Jméno Scherer se nesmělo objevovat mezi výčtem střelců při vzpomínkách na stříbrný úspěch v Chile, odebrali mu vyznamenání jako Fučíkův odznak nebo Zasloužilý mistr sportu.

Největší msta ale přišla, když Adolfu Schererovi na Slovensku zemřel otec. „Do Československa mě nepustili. Jel jsem do Paříže žádat o vízum, nedali mi ho. A tak jsem nemohl pochovat svého otce,“ popisoval šikanu československých úřadů. Do rodné země se nedostal šestnáct let, během kterých zapustil kořeny v jižní Francii. Podruhé se oženil, s druhou manželkou Nadiou zplodil své další dvě děti, dál hrál fotbal a trénoval, založil si bar nebo sportovní obchod, zkrátka našel tam druhý domov, kde nakonec strávil většinu života.

Své slovensko-francouzské schizma zahájil Adolf Scherer stylově – v Avignonu. Právě tam zamířil po emigraci z Československa uzavřít fotbalovou kariéru. Nakonec coby hrající trenér končil až v padesáti letech. U nádraží v historickém městě na řece Rhôně žili s Nadiou dvě desetiletí. Poznali se díky Adolfovu zranění.

„Nemohl jsem trénovat a doktor mě poslal za doktorkou na injekci, tak jsme se seznámili,“ vybavoval si i po letech, když jsme se sešli na jaře 2014 v den utkání Evropské ligy Olympique Lyon – Viktoria Plzeň právě v Avignonu na oběd v restauraci na terase na břehu Rhôny.

„V Avignonu hrál ligu, měl zdravotní problémy a já ho ošetřovala. Jinak bychom se neseznámili, protože mě fotbal vůbec nezajímá. Takže to nebylo proto, že byl hvězda. Jen kvůli fotbalu by mi neimponoval,“ vyprávěla Nadia Scherer mezi sousty jehněčího a doušky vína.

Sama se naučila vařit i brynzové halušky, aby svému muži v cizí zemi dala občas vzpomenout na rodné Slovensko. Po sametové revoluci tam Adolf Scherer autem vyrážel každý rok. „Vracel se domů moc rád. Když přijel zpátky na Slovensko, nebyl to stejný muž jako tady ve Francii. Třeba v Praze je to zase jiné, ale v domácím prostředí se vracel ke starým zvykům a byl zase Slovák,“ popisovala manželka Nadia.

„Máme dobrý život a o mě se stará dobře,“ usmíval se Adolf Scherer. „Ale na fotbal chodila málo,“ dodal. Pokud jde o fotbal, Adolf a Nadia se zásadně neshodli. Pro ni je to nuda, všechny akce jsou stejné, kdežto on jím žil až do konce. Místo srdce měl fotbalový míč, jak Nadia ráda poznamenávala. Doma v obýváku to vedlo k častým bojům o televizní ovladač, u oběda v Avignonu k vášnivé diskuzi. Ale manželství jim vydrželo až do červencové smrti Adolfa Scherera skoro půl století.

Říkejte mu Dolfi

„Je divorce! Normálně se s tebou rozvedu!“ volá naoko rozzlobený Adolf Scherer na celou jídelnu. Jsme zpět na úplném jihu Francie, při mé návštěvě v domku manželů Schererových ve městě St. Gilles. Tam se z Avignonu přestěhovali a tam nejlepší střelec vicemistrů světa 1962 letos v červenci v kruhu rodiny zemřel. Tehdy – na jaře 2012 – se pustil svou slovenštinou (ale pořádně prorostlou francouzským jazykem) do vyprávění historky o stříbrné medaili z Chile. „Rozvedu se!“ opakuje v obou jazycích a směje se na celé kolo. „Ona mi tu medaili někam schovala – a zapomněla kam. Nedávno jsem našel jinou trofej mezi příbory, hrůza!“ dává průchod svému temperamentu Scherer. Jeho žena, sympatická a pohostinná „madame Scherer“, jen pobaveně pozoruje, jak si ji manžel dobírá. „Berte si,“ vybízí mě lékařka a ukazuje na prostřenou tabuli s francouzskými laskominami.

Ještě než ve 24 letech dovedl národní tým do finále mistrovství světa, stal se v roce 1959 mistrem Československa s Červenou hviezdou Bratislava. V reprezentaci má bilanci 36 zápasů a 22 gólů a na šampionátu v Chile coby jediný útočník odehrál všech šest utkání skupinové i vyřazovací fáze. Patřil k největším oblíbencům trenéra Rudolfa Vytlačila. „On se ve mně coby bývalý útočník asi trochu viděl,“ přemýšlel při našem setkání Adolf Scherer. A sympatie byly vzájemné. Scherer dokonce po svém kouči pojmenoval syna z druhého manželství Rudolf.

Stejně jako svého času Vytlačil i Scherer platil v Československu za výjimečného kanonýra. Byl robustní typ. Buldozer zvyklý rozrážet soupeřovu obranu. Hrdý na své umění a úspěchy, což uměl dát až s úsměvnou okázalostí najevo, nikdy nepředstíral skromnost. Kromě statné postavy mu pomáhala zkušenost z raného mládí. V květnu 1938, kdy se v kopcích na pomezí Malé a Velké Fatry narodil, ho rodiče pojmenovali Adolf. Když nastupoval do první třídy, bylo jeho křestní jméno tabu – dodnes je ve statistikách vidět, jak se z roku na rok prakticky přestalo užívat – náleželo zločinci, který rozpoutal nejhorší válku dějin. Ovšem mladému Schererovi už zůstalo.

„Po válce na mě ve škole křičeli: ‚Hitler! Hitler! Hitler!‘ Já se kvůli tomu pral každý den. Každý den jsem kvůli tomu byl v koutě, kam mě učitel dotáhl za vlasy. Ale nenechal jsem si to líbit,“ vzpomínal pozdější reprezentant. V národním týmu ho oficiální podobou jeho jména nikdo neoslovoval. „To byla Vytlačilova zásluha. On pocházel z Rakouska a jmenoval se podobně – Rudolf. Takže po vzoru verze svého jména určil, že se mi bude říkat Dolfi. Říkali mi tak všichni, i v novinách tak o mně psali.“

Psali o něm často, hlavně díky jeho pravačce, která uměla vysílat nechytatelné bomby. Jeho dva góly v semifinále šampionátu v Chile proti Jugoslávii (3:1) byly rozdílové a poslaly Čechoslováky do finále. Jeden z nich dal z pokutového kopu. V této situaci rád čekal do poslední chvíle na brankářův pohyb a posílal svou pravačkou míč na opačnou stranu. Svůj životní gól dal ovšem levou nohou.

Nasazuju na šediny někdejšího kanonýra sluchátka a zkouším ho podnítit ke vzpomínání tím nejautentičtějším, co nabízí rozhlasový archiv – pouštím mu úryvek reportáže z 10. června 1962, kdy československý tým na stadionu ve městě Rancagua i díky štěstí, výkonu brankáře Viliama Schrojfa a zřejmě taky díky neexistenci VAR přežil drtivý tlak favorizovaných Maďarů a po výhře 1:0 postoupil do semifinále mistrovství světa.

„Masopust přešel na polovinu Maďarů, kličkuje, ale hustá obrana. Jdeme dopředu, Scherer prudce pálí, góóól! Čtrnáctá minuta prvního poločasu, pěkná akce Masopusta, ještě hezčí přihrávka na Scherera…“ ozývá se ze sluchátek vzrušený hlas komentátora Oskara Many. Adolf Scherer to s přimhouřenýma očima poslouchá a vrací ho to zpátky do Chile 1962. „To je vynikající, proboha… Proti Maďarům. To je senzace. Ulička Masopusta, levačka Scherera, čtrnáctá minuta. Na to nezapomenu!“ nechával se po letech unést úspěšný střelec.

„Naběhl, já mu to prohodil uličkou a on do toho máznul,“ vzpomínal na ojedinělou akci po levé straně Josef Masopust. „Já jsem byl pravák,“ doplňuje Scherer, „ale ten míč mi přišel do šestnáctky a jak skočil, tak jsem ho levačkou napálil k tyči.“

Vivat Checoslovaquia!

Stejný tah na branku měl Adolf Scherer i při oslavě toho senzačního vítězství. Hotelem Parque Municipal na rancagujském předměstí Machalí, kde se československá výprava ubytovala po vyřazených Bulharech, cloumá bujaré veselí. „Chlapci, nástup, pokoj, mister Novák!“ svolává mužstvo dobrá duše kolektivu, zapůjčený místní chilský masér Daniel Parra. „Tak honem, kapitán Novák vás volá! A skleničku s sebou, každý!“ Fotbalisté se trousí od bazénu nebo ze svých pokojů a shromažďují se v tom, kde přebývá Ladislav Novák, a tam už na stole stojí třicetilitrový demižon s vínem.

„Donesl nám ho za vítězství nějaký chlapík z Rancaguy. Bylo takové dobroučké, červené. Dvě hodiny jsme popíjeli a dobře jsme se pumpli. Sváťa Pluskal se ho ujal se slovy: ‚Tak hoši, trenér nám dovolil, dáme si!‘ Dokonce i sám Láďa Novák si dal, takový asketa! Běžně si vážil, kolik může sníst brambor nebo masa, ale tohle si ujít nenechal,“ vybavuje si Jozef Štibrányi, že československá reprezentace uměla v roce 1962 nejen výborně hrát fotbal, ale i kvalitně slavit.

Hluk a rozverná nálada přilákají také Rudolfa Vytlačila. Kouč slaví se svým týmem, a když je zábava v nejlepším, začne udávat notu: „Tak hoši, tu naši!“ vyzývá stratég kolektiv a hotelové stěny začínají odrážet tóny známé písničky. „Ta naše jedenáctka válí…“ line se chilským večerem.

Noc ale nekončí. Před hotelem podle Štibrányiho vzpomínek zničehonic zastavuje vůz a vystupuje z něj vyšňořený a důstojně se tvářící Chilan. Neomylně míří dovnitř a vyhledá československé mužstvo. „Jsem starosta města Rancagua a pořádám dnes večer recepci se zábavným programem. Bude mi ctí, pokud se jakožto čestní hosté připojí také semifinalisti mistrovství světa. Už máte přichystaný stůl, jste všichni zváni!“ nestačí na nečekanou návštěvu zírat fotbaloví reprezentanti.

Pohádky Zdeňka Folprechta

Knížku fotbalových příběhů, kterou si zamilují děti i dospělí, podpořilo na Hithitu přes 420 lidí. Na konci listopadu bude venku, objednávat můžete už teď.

Tu chci!

Přemlouvat ale starosta Čechoslováky rozhodně nemusí. Všichni se běží rychle upravit a ustrojit. Je vcelku teplo, takže to nemusejí s oblékáním přehánět. Když parta fešáků vstoupí mezi hosty banketu, okamžitě se ozývá spontánní potlesk. Hraje živá hudba, fotbalisti se v sále nejprve nesměle rozhlížejí, líbí se jim tam. Všude spousta pěkných děvčat, jen si vybrat, kterou vyzvat k tanci.

Jako první se osměluje Adolf Scherer. Je mu 24 let, má mohutnou postavu, charisma a se ženami to umí, to se o něm v kolektivu ví. „Vidíte támhle tu krásnou černovlásku? Ta se mi líbí!“ povídá hrdina odpoledního zápasu proti Maďarsku svým kamarádům a povzbuzen svým čerstvým sportovním úspěchem se neomylně vydává směrem k nejpůvabnější dívce v sále. „Smím prosit?“ naznačuje slovenský chasník krasavici. Ještě než mu stačí cokoli odpovědět, nastává v místnosti hrobové ticho. Hudba přestává hrát a všichni na Scherera upírají zrak. Vtom si toho všímá i sám vyzyvatel – k dívčinu pěknému tělu a líbezné tváři náležejí extrémně kratičké nohy. Všichni vědí, že děvče tančit nemůže. Trapné.

Adolf Scherer ale zůstává stejně suverénní, jako kdyby měl u nohy míč a před sebou soupeřova brankáře. Nehne brvou, bere děvče do náručí a tančí s ním tímto způsobem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Obecenstvo je rázem jeho. Hosti šílí, reprezentační útočník se usmívá. „Vivat Checoslovaquia! Vivat Checoslovaquia!“ nese se přes taneční parket až do nejzazších koutů místnosti. Společnost leží československé výpravě u nohou a hráči se skvěle baví až do rána.

Je to historka, která posledního žijícího Slováka, který si zahrál finále mistrovství světa, dobře vystihovala. Fotbal, ženy, dobré jídlo i víno, vášeň pro život v mnoha podobách – k tomuhle stylu se hlásil a na své nejzářivější okamžiky rád vzpomínal. Nejen na ty na hřišti. „Víte, já si svůj život promítám v hlavě jako film. Mám na tom pásku všechny své góly. A také ženy! To si vám třeba lehnu do postele, zavřu oči a vtom mi naskočí: ‚Jo, tenkrát v Košicích, to byla ta blondýnka…‘“ smál se Scherer, když se ve svém domku v St. Gilles při našem rozhovoru k padesáti letům od mistrovství v Chile ponořil do svých vzpomínek. Tamtéž, obklopen svými blízkými, se do nich letos v červenci ponořil naposledy.

Adolf Scherer

Narozen: 5. května 1938 v Priekope

Zemřel: 22. července 2023 v Saint-Gilles

Pozice: útočník

Hráčská kariéra:

  • 1957–1962 ČH Bratislava
  • 1962–1965 Slovnaft Bratislava
  • 1965–1966 Lokomotíva Košice
  • 1966–1969 VSS Košice
  • 1969–1972 Nîmes Olympique
  • 1972 Strojárne Martin
  • 1973–1975 Olympique Avignonais

Reprezentace:

  • 36 zápasů/22 gólů

Související články

Video: Fantastické nůžky do Ligy mistrů. Boloňská kometa dobývá Itálii

Kandidátů na pozice zajišťující Ligu mistrů bylo před startem této sezony Serie A spousta. Málokdo by ale mezi ně zařadil Boloňu. Tým ze severu Itálie si jde ale nekompromisně za svým. Proti AS Řím nasměrovaly Boloňu k výhře parádní nůžky Oussamy El Azzouziho.

Serie A

Policejní šikana? K natáčení fanoušků došlo za pozvracený autobus

Proč si policie v neděli natáčela hradecké fanoušky s občankami u obličeje? Odvolává se na jejich problémové chování, které ale nespecifikuje. Podle hradeckého mluvčího šlo o pozvracený autobus. Policie svůj zákrok hájí tím, že předešla spáchání trestného činu. Žádnou konkrétní situací to ale nedokládá.

Fanoušci

Tragédie na pozadí historické éry. Prokletá čtyřka z Plzně

V roce 2011 pomohli Viktorii Plzeň k historickému postupu do Ligy mistrů. Jenže pak s nimi osud rozehrál krutou hru. Tři členové výtečného obranného kvarteta Plzně už nejsou naživu. Od sebevraždy Františka Rajtorala, který tento svět opustil jako první, teď uplynulo přesně sedm let.

Viktoria Plzeň
Popup se zavře za 8s