Když se dnes mluví o nejdůležitějších zápasech moderní fotbalové éry, finále Ligy mistrů z roku 2009 do toho výčtu patří úplně samozřejmě. Přesně před sedmnácti lety, 27. května 2009, se na římském Stadio Olimpico potkaly dva týmy, které byly vrcholem své doby.
Na jedné straně Manchester United. Úřadující vítěz Ligy mistrů, čerstvý anglický šampion, tým Sira Alexe Fergusona s Cristianem Ronaldem, Waynem Rooneym, Ryanem Giggsem, Paulem Scholesem, Riem Ferdinandem nebo Nemanjou Vidićem. United v té době nepůsobili jako klub, který jde finále zkusit. Šli si pro potvrzení vlády.
Na druhé straně Barcelona. Tým, který teprve začínal přepisovat představy o tom, jak se dá fotbal hrát. Pep Guardiola byl u prvního mužstva první sezonu. Do velkého fotbalu přišel z béčka, po éře Franka Rijkaarda, po sezoně bez trofeje a po rozchodu s některými symboly předchozí generace. Na papíře to vypadalo jako začátek přestavby. Ve skutečnosti to byl začátek jedné z nejvlivnějších dynastií, jaké klubový fotbal poznal.
Finále se zpočátku vyvíjelo přesně tak, jak si Manchester United představoval. Ronaldo začal agresivně, střílel, chodil do soubojů, Barcelona se prvních pár minut hledala. Jenže pak přišla desátá minuta a moment, který změnil celý večer.
Samuel Eto’o si navedl míč do šestnáctky, zasekl si Vidiće a prostřelil Edwina van der Sara. United najednou neměli před sebou zápas, ve kterém budou čekat na chybu soupeře. Museli začít honit Barcelonu. A to byla v roce 2009 jedna z nejhorších prací ve fotbale.
Od té chvíle se finále proměnilo v lekci z kontroly. Xavi, Iniesta, Busquets si vlastně hráli. Manchester United postupně rozebrali. Přihrávkou po přihrávce, dalším a dalším náběhem, který soupeři bral orientaci.
A pak přišel obraz, který se do historie zapsal možná ještě silněji než samotný výsledek. Xavi poslal v 70. minutě centr do vápna a Lionel Messi, nejmenší muž mezi obry, vyskočil na zadní tyči a hlavou přehodil Van der Sara. Messi, kterému se tehdy stále občas vyčítalo, že rozhodující evropské večery ještě nejsou úplně jeho území, dal gól hlavou ve finále Ligy mistrů proti Manchesteru United.
Barcelona vyhrála 2:0. Guardiola získal hned v první sezoně treble: ligu, domácí pohár a Ligu mistrů. Pro španělský fotbal šlo o historický moment, protože žádný klub z La Ligy předtím treble nezískal. A pro zbytek Evropy to byl začátek posedlosti slovem, které se potom bude skloňovat všude: kontrola.
Finále v Římě mělo ještě jednu symbolickou vrstvu. Byl to jediný zápas o trofej Ligy mistrů, ve kterém proti sobě stáli Lionel Messi a Cristiano Ronaldo. Ne v semifinále, ne v ligovém El Clásiku, ale přímo na největším klubovém pódiu. Ronaldo byl tehdy držitelem Zlatého míče, vítězem předchozí Ligy mistrů a tváří dominantních United. Messi naopak zrovna definitivně přebíral fotbalovou scénu.
Nebyl to večer, který by jejich rivalitu rozhodl navždy. Ta měla teprve přijít v plné síle ve Španělsku. Ale byl to večer, který jí dal první velký evropský obraz: Ronaldo v červeném, frustrovaný a stále víc odříznutý od hry. Messi v modro-červeném, který se po hlavičce zvedá ze země a slaví gól, jaký by od něj čekal málokdo.
Sir Alex Ferguson po zápase uznal, že jeho tým porazil lepší soupeř. A právě v tom je možná síla římského finále. Manchester United tehdy nebyl starý, slabý ani náhodný finalista. Byl to špičkový tým na vrcholu jedné éry. Jen narazil na něco, co působilo jako další vývojový stupeň.
Barcelona 2009 nebyla jen krásná. Byla nemilosrdná. Nezničila soupeře presinkem ve stylu devadesáti minut chaosu. Zničila ho tím, že mu postupně sebrala možnost být sám sebou. United chtěli tempo, přechod, sílu Ronalda, Rooneyho energii, zkušenost středu pole. Dostali zápas, ve kterém se většinu času jen snažili zjistit, kde je míč a kde za dvě vteřiny bude.
Nebyl to jen další triumf Barcelony. Byl to jeden z okamžiků, kdy se v přímém přenosu změnila tvář evropského fotbalu. Po Římě chtěl každý lépe držet míč, lépe presovat, lépe obsazovat prostor, lépe vychovávat záložníky, kteří nehrají jen od vápna k vápnu, ale ovládají rytmus celého zápasu.
A jestli měl tehdejší večer nějaký jednoduchý vzkaz, byl právě v tomhle: budoucnost fotbalu nemusí být rychlejší, silovější a hlučnější. Může být přesnější.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Fortuna liga se může těšit na úplného nováčka. Druhou ligu vyhrál Prague Raptors, klub založený teprve v roce 2018. Jak v něm dělají ženský fotbal řešíme v FC podcastu s kapitánkou týmu Terezou Vytlačilovou.
