Na Anfieldu jsem byl už podesáté. Táta začal fandit Reds v roce 1977 při finále Pohár mistrů evropských zemí a nikdy nepřestal. A protože příjmení a klubová příslušnost se dědí, tak u mě nebylo o čem. První návštěva Anfieldu při výhře 4:0 nad Evertonem v sezoně 2013/14 nás úplně očarovala a od té doby jezdíme pravidelně.
Když jsme v létě přes český fanklub získali lístky na zápas proti Manchesteru City za oficiální cenu, byli jsme nadšení. Lepší týmy v Anglii posledních pět let nejsou a mače proti City jsou vždycky skvělá podívaná.
Forma obou týmů je ale na začátku sezony dost odlišná, a tak jsme před odletem úplně pozitivně naladění nebyli. Zatím jsem vždycky věřil, že zápas na který jedeme, Liverpool vyhraje. Tentokrát to bylo naopak.
V Liverpoolu jsme strávili několik dní, a jelikož město už dobře známe, tak jsme se den před naším zápasem vydali ještě na výlet do Prestonu na utkání Champisoship proti Stoke City.
Na to že má Preston dlouhou tradici a je vůbec prvním vítězem anglické ligy v historii, tak jsme atmosférou na stadionu byli spíš zklamání. Aspoň hostující příznivci Stoke fandili skvěle celý zápas, a když zaslouženě vyhráli 2:0, tak se na place objevilo i pár červených dýmovnic.
Hlavní chod nás ale čekal o den později. Už nejsme úplní začátečníci, takže jsme u stadionu byli pár hodin před výkopem, abychom nepřišli o vítání autobusu s hráči. Fanoušků v ulicích nebylo málo, ale už jsme zažili i hlasitější přivítání našeho týmu. Pyrotechnika ani chorály samozřejmě nechyběly.
Místní fanoušci jsou nejdůležitější důvod, proč na Anfield jezdíme tak často a před zápasem se jich nejvíc schází v hospodě Albert jen pár kroků od tribuny The Kop. Hodinu a půl do výkopu tam bylo jako obvykle narváno k prasknutí a přivítalo nás hlasité skandování „Mo Salah running down the wing.“
Je to moje nejoblíbenější místo na světě. Na stropě stovky fotbalových šál týmů z celého světa. V rohu místní kytarista hraje jednu liverpoolskou písničku za druhou a celá hospoda s pintou v ruce křičí z plných plic.
Davem lidí jsme se prodrali k baru pro dva Carlsbergy a další minuty strávili zpíváním o našich oblíbencích. Po závěrečné hymně You’ll never walk alone jsme se pak vydali na Anfield.
Pokud se chcete něco dozvědět o bývalé NDR, máte v Berlíně řadu muzeí, která vám přijdou vhod. Nebo můžete vyrazit na fotbalový zápas místního Dynama. Na stadionu někdejšího desetinásobného šampiona, už roky usazeného ve čtvrté nejvyšší soutěži, jako by se totiž zastavil čas.
Při pohledu na základní sestavy moje nadšení zase opadlo. James Milner bude bránit Phila Fodena a Joe Gomez Erlinga Haalanda. Doufám, že se vyhneme výprasku.
Lístky jsme měli na tribunu Anfield Road, takže jsme sledovali poslední minuty rozcvičky City přímo před námi. Jak Riyad Mahrez vymetá jednu šibenici za druhou, to je nádhera. Naše místa byla navíc jen tři sedačky od kotle hostů. Ponížení při prohře by tak pro nás bylo dvojnásobné. To se ale nestalo.
Hra byla od začátku o poznanější vyrovnanější, než jsme čekali. Navíc místa hned v osmé řadě jsme ještě neměli, a tak jsme si hráče prohlídli opravdu z blízka.
Atmosféra v prvním poločase ještě nebyla tak fascinující jako obvykle a při pár tichých pasážích se diváci ve druhém kotli ozvali s tradičním pokřikem „Where’s your famous atmosphere?“ (Kde je vaše slavná atmosféra?) Naše odpověď byla jasná“ „Where’s your European cup,“ (Kde je váš pohár za Ligu mistrů?) a 6 zdvižených prstů.
Na to už zareagovali soupeři pokřikem „Murderes.“ (Vrazi.) 97 fanoušků Liverpoolu před více než 30 lety zemřelo na stadionu Hillsborough vinou chyby pořadatelů. Každou chvíli ale příznivci soupeře sáhnou k téhle podpásovce a snaží se vinu shodit na fanoušky Liverpoolu. To samé jsme si na Anfieldu vyslechli už vloni na jaře od kotle Manchesteru United.
Nezbývá, než nad tím mávnout rukou. Ale co se v takových chvílích honí hlavou lidem, co tehdy přišli o člena rodiny nebo sami vyvázli jenom se štěstím, to si nedokážu představit.
Nejlepší možnou odpověď přinesli hráči ve druhém poločase. První obrovskou šanci Salaha ještě skvěle vychytal Ederson. Z další akce navíc City skórovali a metr od nás propukly velké oslavy. Náš smutek naštěstí netrval dlouho. VAR gól odvolal a radovali jsme se nakonec my. A pak že video bere fotbalu emoce…
Za chvíli navíc Alisson našel skvělým výkopem Salaha a ten svoji druhou velkou šanci proměnil. Lepší pocit neexistuje. Ten výbuch radosti! Všichni nekontrolovaně křičí a skáčou. Fanoušci City vedle nás naopak stojí úplně zticha a snaží se nenavázat oční kontakt. Dokonalost.
Posledních 30 minut tak už není na nohou jen Kop na druhé straně ale prakticky celý Anfield. Písnička Allez Allez Allez je hlasitější než kdykoli předtím.
Mnozí z tisíců dělníků, kteří přišli o život nebo utrpěli zranění při budování infrastruktury pro letošní mistrovství světa, pocházejí z Nepálu. Podmínky zahraničních pracovníků jsou v Kataru stále bídné, ale v posledních letech se významně zlepšily. Seznamte se s úředníky a „diplomaty smrti“, kteří pomáhají rodinám nepálských obětí se získáním náhrad a zlepšením podmínek pro námezdní práci v zahraničí.
Obávaný útok City už se do moc šancí nedostal. Jeden centr dokonce odvrátil Virgil van Dijk hlavou a míč letí přímo na mě. Nemůžu uvěřit, že jsem se dotknul hracího míče na Anfieldu a byl jsem dokonce úplně první, co se ho dotknul hned po mém nejoblíbenějším hráči.
A aby toho nebylo málo, tak o chvilku potom vidíme i první červenou kartu Jürgena Kloppa na lavičce Liverpoolu. Celý stadion se za něj okamžitě staví pokřikem „I’m so glad, that Jürgen is a red.“ (Jsem tak rád, že je Jürgen červený.)
Na konci ještě navíc několikrát zahrozí Liverpool z brejku, ale všechny skončí špatným rozhodnutím Darwina Núñeze. To nám ale vůbec nemusí vadit. Je konec. Jako první v sezoně jsme porazili Manchester City a závěrečné „You’ll never walk alone,“ si můžeme užít stejně jako obvykle. Nemá to chybu.
Po zápase míříme zpátky do Albertu. Devadesát minut fandění na Anfieldu nám rozhodně nestačí, chceme si užít ještě pár hodin s nejlepšími fanoušky na světě.
Bar se rychle plní a fronta, nebo spíš hrozen tlačících se lidí před barem je delší než kdy jindy. To ale bereme spíš jako bonus.
Zpíváme o všech současných hráčích od Alissona po Roberta Firmina, dojde ale i na starší chorály, takže i po letech oslavujeme Luise Garcíu, Iana Rushe nebo první liverpoolský FA Cup z roku 1965.
Asi po dvou hodinách vyhlásí kytarista krátkou přestávku. Po pár minutách se vrací ze záchodu, kde se posílil lajnou kokainu a show pokračuje.
K mikrofonu se postupně dostane několik lidí, ale suverénně největší potlesk získává zaslouženě fanoušek, který se jen ptá: „Kolikrát vyhráli City Ligu mistrů?“ Mocně si potáhne z cigarety, vyfoukne tři dokonalé kroužky a zařve „FUCKING ZERO!“
Po šestém pivu tak odcházíme na vrcholu blaha. Rozhodně to byl jeden z nejlepších zápasů, co jsem na Anfieldu viděl, a to je konkurence velká. Rozdrtit Everton nebo Manchester United 4:0, vyhrát semifinále Ligy mistrů nebo jako první porazit Centurions Manchesteru City před čtyřmi lety bylo senzační.
Tentokrát jsme ale poprvé šli do zápasu v roli jasného outsidera a pocit z vítězství je tak ještě lepší, než kdykoliv dřív.
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.
