Famózní stadion, hrdina v rukavicích a naštvaný Mourinho. Finále Evropské ligy na vlastní kůži

V březnu 2020 rozhodl výkonný výbor UEFA o konání finále Evropské ligy v Budapešti. Uběhlo tři a čtvrt roku a na moderním stadionu Puskás Aréna se před zápasem AS Řím vs. Sevilla FC tísnilo necelých 62 tisíc fanoušků lačnících po fotbalových hodech. Mezi nimi i já s novinářskou akreditací. Byl to pro mě splněný sen a zážitek na celý život. Ale pojďme začít popořádku.

Fotbalové dobrodružství

Cesta z Prahy do maďarské metropole nebyla vůbec složitá. České dráhy nabízejí široký výběr evropských destinací, kam se můžete snadno a levně vydat. A Budapešť je mezi nimi. Na Hlavním nádraží v Praze nasedáme do pohodlné vlakové soupravy a o sedm hodin později vystupujeme na konečné stanici Budapešť-Nyugati. Díky studentskému průkazu platila poloviční cena za jízdenku, takže mě cesta tam a zpět stála pouhých dvanáct set korun.

Hned po příjezdu mě nadchnula infrastruktura města i množství památek, které jsou turistům z centra města přímo na dosah ruky. Budínský hrad, Rybářská bašta i Maďarský parlament jsou úchvatná místa, ke kterým se musí povinně vypravit každý návštěvník města. A vůbec nezáleží na tom, jestli je hlavním cílem jeho návštěvy fotbalový zápas.

Místní veřejná doprava nabízí řadu možností, jak se efektivně pohybovat po Budapešti. My jsme s mojí přítelkyní, která mě na fotbalovém výletě doprovázela, nejčastěji využívali metro. Při kupování jízdenek nás sice nejdřív zaskočilo, že se zde na rozdíl od Prahy cena neurčuje podle toho, kolik času v dopravním prostředku strávíte, ale podle počtu ujetých stanic. Za jízdenku ze zastávky Nyugati pályaudvar až na zastávku Puskás Ferenc Stadion jsme zaplatili 350 forintů, tedy zhruba 22 korun.

Orientace na místě konání velké fotbalové akce byla jednoduchá, stačilo jen následovat dav, který se pomalu sunul k aréně, kde se mělo již brzy odehrát finále Evropské ligy. K dispozici byla i spousta stevardů a žlutočerných informačních plakátů.

Úchvatný stadion

Poprvé jsem před Puskás Arénu dorazil ve tři hodiny odpoledne. Nejdřív jsem musel najít vstup pro média, abych si mohl vyzvednout akreditaci, která mi umožňovala přístup na zápas. V dlouhé frontě novinářů z celého světa jsem strávil přes půl hodiny. Nakonec bylo potřeba předložit průkaz totožnosti, nechat se vyfotografovat a podepsat potvrzení o převzetí akreditace. Ve frontě jsem si povídal s kolegy z jiných zemí, takže čekání příjemně uteklo. Novináři navíc k akreditaci dostali další čtyři jízdenky na hromadnou dopravu po celé Budapešti.

Následovala cesta zpět do města a procházka po historickém centru. Za poznámku rozhodně stojí, že místní revizoři byli ten den očividně v pozoru, jen za odpoledne jsem potkal dva s bločkem pokut po ruce. V šest hodin v podvečer jsem se ale už vrátil zpět ke stadionu. Novináři měli ke vstupu stanovený přesný časový úsek, který platil díky QR kódu na přední straně akreditace. Pokud jste dorazili dříve, museli jste počkat na správný čas.

Když jsem poprvé vkročil na tribunu stadionu, zůstal jsem s otevřenou pusou zírat na zelenou oázu, kterou ze všech stran obklopovali fanoušci italského i španělského tábora. Převahu měli ti v červených barvách AS Řím.

Spousta nostalgických vzpomínek se musela honit hlavou českým fanouškům, kteří na tomto fotbalovém svatostánku v roce 2021 zažili na vlastní kůži postup naší reprezentace přes Nizozemsko v osmifinále posledního Eura. Během šampionátu se tehdy v Puskás Aréně odehrály celkem čtyři zápasy.

Mladičká aréna byla slavnostně otevřena roku 2019. Od té doby obstála v mnoha případech, ať už při finále Superpoháru v roce 2020, opožděném Euro o rok později, nebo nyní při finále Evropské ligy. UEFA stadion ohodnotila čtyřmi hvězdami. Česko by si možná mohlo vzít příklad z idey většího národního stadionu, na kterém se konají akce podobného kalibru. Maďarská fotbalová asociace si může poblahopřát. Je to výtečná investice, která se pomalu začíná vyplácet. Celkově musím říct, že celá akci pořadatelé skvěle zvládnuli a že byla reklamou na opakovanou návštěvu Budapešti. Pevně věřím, že podobný dojem budou mít i turisté při finále Konferenční ligy v Praze.

Nadvláda italských fans

Na stadionu se s blížícím úvodním hvizdem rozhodčího stupňovala burácivá atmosféra. Víc bylo stále slyšet italské fanoušky AS. Někteří z nich se dokonce mezi sebou pohádali a začali pošťuchovat, ale pořadatelé celý incident rychle zvládli. Všimnul jsem si také, že ačkoli je kouření na stadionu Ference Puskáse zakázané, fans giallo rosso si s tímto nařízením hlavu vůbec nelámali, a tak se to v jejich kotli hemžilo cigaretami, doutníky a sem tam i jointy. To už bohužel pořadatelům nevadilo.

V mediální místnosti se pohybovala velká masa žurnalistů, kteří dorazili ze všech světových stran. Místo spíš připomínalo novinářské mraveniště, ve kterém se všichni pomalu přesouvali na svá místa. Slavnostní zahájení bylo v typickém duchu Evropské ligy. V pozadí zněla ikonická hymna, kterou složil Michael Kadelbach. Tato skladba nás provází druhou nejprestižnější pohárovou soutěží už od sezony 2015/16.

Těsně před výkopem se předháněly oba fanouškovské tábory o to, kdo bude hlasitější a viditelnější. V římském kotli se rozléhaly výbuchy petard, doprovázené barevnými dýmovnicemi a světlicemi. A hromové skandování Roma, Roma, Roma.

Fans Sevilly se snažili nezaostávat, vyšvihli se například choreem s latinským nápisem Imperium Nostrum, tedy Naše impérium, ve kterém si rýpli do svých římských soků. Hlasitostí fandění ale stále jasně vedli Italové.

Hrdina Bono

Samotný zápas na trávníku začal opatrně, oba týmy se snažily prosadit jejich typickou hrou. Hrdinou se mohl stát Leonardo Spinazziola, jeho nebezpečná střela však skončila jen v rukavicích marockého brankáře Bona. Sevillistas přežili první kritický moment.

Ve 35. minutě už ale Italové udeřili. Mancini vybojoval míč uprostřed hřiště a poslal ho na argentinského útočníka Dybalu. Ten šikovně obstřelil brankáře a ve 35. minutě slavil se svými spoluhráči vedení. Stal se tak prvním Argentincem od roku 2011, který se prosadil ve finále evropského poháru. Shodou okolností šlo před dvanácti lety o Lionela Messiho v Lize mistrů proti Manchesteru United.

Sevilla se snažila o nátlakovou hru, ale její úsilí se setkalo s neúspěchem, jelikož nedokázala prorazit obranu a skórovat branku. Pumelice Ivana Rakitiće skončila jen na tyči, takže do šaten šlo s jednobrankovým vedením mužstvo trenéra José Mourinha. Sebevědomá sestava nedávala najevo, že by se něco mohlo pokazit. Zejména Smalling a Matič byli v defenzivních povinnostech perfektní. Vše tedy naznačovalo, že trofej pro vítěze poháru zvednou nad hlavu hráči AS. I po poločase byl obraz hry podobný, ale Mancini si vstřelil nešťastný vlastní gól. Sedmadvacetiletý klíčový obránce týmu se stal nešťastným hrdinou zápasu, další smolný moment přišel později při penaltovém rozstřelu.

Sevilla zvolila taktiku zaměřenou na držení míče, do vyložených šancí se ale nedostávala. Za celý zápas vypálila na branku soupeře pouze třikrát. Stejně nízký počet střel vyslalo na branku i AS Řím. Přesto se nedá říct, že by byl zápas nudný. Fyzicky náročné souboje a skvěle technicky vybavení fotbalisté nenechali diváky ani na moment v klidu.

Výsledek zápasu po základní hrací době a prodloužení byl 1:1. O konečném rozhodnutí musel rozhodnout penaltový rozstřel, v němž Sevilla získala pohár pro vítěze Evropské ligy už popáté za posledních deset let. Hráčem zápasu se stal brankář Sevilly Bono.

Nerudný Mourinho

A jak jsem reflektoval pozápasové tiskové konference trenérů přímo v mediálním centru? Největší hvězdou španělského fotbalu je teď v mých očích trenér Sevilly José Luis Mendilibar, který za pouhých deset týdnů – tým převzal po Jorgem Sampaolim teprve v březnu – odvedl neuvěřitelnou práci. Konsolidoval hru červenobílých ve španělské lize a dovedl je k zisku trofeje v evropském poháru. Navíc je to nesmírně skromný chlapík, ze kterého byla cítit velká pokora i ve chvíli, kdy neměl s týmem podepsanou dlouhodobou smlouvu. „Byla to dobře odvedená práce, jsem vděčný za takovou příležitost. Pokud si s vedením týmu promluvíme a dohodneme se, bude to perfektní, pokud ne, odejdu se spoustou přátel a budu velmi vděčný,” odvětil usměvavý trenér na pozápasové tiskové konferenci.

Jeho finálový sok José Mourinho – který poprvé ve své kariéře z šesti finále evropských pohárů odešel jako poražený – byl v hodnocení zápasu, jak už jsme u něj po prohrách ostatně zvyklí, velmi ironický. „Jsme fyzicky vyčerpaní, psychicky vyčerpaní, cítíme se mrtví, protože věříme, že je to nespravedlivá porážka s mnoha diskutabilními incidenty," vysvětlil portugalský trenér. Svůj tým za předvedenou hru chválil, zatímco na sudím nenechal nit suchou. Utkání vedl zkušený britský rozhodčí Anthony Taylor, který už zvládl řadu velkých zápasů. Během zápasu bylo pár sporných, možná i kontroverzních okamžiků, ale přesto se nedá říct, že by za římský nezdar mohl právě on. Scéna z letiště večer po utkání, kdy Tylora nevybíravě strkalo několik fanoušků Říma, nemá v civilizovaném světě co dělat.

Cesta domů

Po skončení zápasu jsem se procházel okolo stadionu a nasával atmosféru radosti, která se šířila mezi španělskými fanoušky. Ti se usmívali, oslavovali a hlasitě sdíleli své dojmy. Euforické pocity na konci náročné sezony, kdy se mužstvu příliš nedařilo, byly patrné. A to by si člověk mohl říct, že už si na triumfy v Evropské lize zvykli. Jde ale očividně o úspěch, kterého se člověk jen tak nenabaží.

Když jsem se vydal na cestu do centra Budapešti pěšky, byly dvě hodiny ráno. Fanoušci AS, i když očividně hodně zklamaní, prozpěvovali klubové chorály. Převahu ale samozřejmě měli fans s červenobílými dresy, kteří jen tak nešli spát. Taxikáři si proplétali cestu rušnými ulicemi maďarské metropole, čekalo je ještě hodně práce. Žluté konvoje vozily španělské fanoušky ke zdejším barům a hotelům.

Autobusové linky, obvykle opuštěné a prázdné, byly tu noc naplněny diváky, kteří se vraceli ze stadionu. Z každého autobusu a tramvaje se ozývalo skandování. S husí kůží jsem se vracel do centra města, kde jsem měl sraz s přítelkyní. V osm ráno na nás už čekal na železniční stanici vlak, který se vydal směr Praha.

Zpětně si říkám, že je neuvěřitelné, co všechno může člověk zažít za pouhých 48 hodin. A jakou může mít fotbal sílu a moc. Tyhle dva dny v Budapešti už nikdy nevymažu ze své paměti. Šlo o životní zážitek plný dech beroucích momentů. Možná ve finále nepadlo tolik branek, ovšem po organizační i fanouškovské stránce šlo o vybroušený klenot.