Včerejší finále Evropské konferenční ligy, které West Ham vyhrál 2:1, jsem sledoval na stadionu a moc jsem si ho užil. Zaujalo mě fandění a odlišné kultury na obou stranách. Pokusím se to trochu přiblížit a podporu obou fanouškovských táborů pro své kluby porovnat. Myslím, že akce celkově hezky zapadla do aktuální diskuze o fanouškovství.
Obzvlášť vstup byl impozantní. Na tribuně jsme byli zhruba 40 minut před začátkem a obě strany už byly velmi aktivní. Fiorentina měla o něco plnější sektor, někteří Hammers ještě asi popíjeli v útrobách Edenu, i tak ale byly oba tábory slyšet, a to hodně.
Řekl bych, že vůbec nejhlasitější byli fanoušci těsně před úvodním hvizdem, je ale možné, že to bylo i tím, že jsem si později na intenzitu zvykl. Před utkáním absolutně nebyl slyšet moderátor na stadionu a oba tábory si sami zazpívaly své hymny (nejspíš, možná to byly jen dlouhé chorály).
Teď však k různým přístupům k fandění. Začnu Fiorentinou. Její přístup je podle mě podobnější tomu, na co jsme zvyklí v Česku. Přímo za brankou se vytvořilo pevné jádro fanoušků, které udávalo veškeré pokřiky a zpívalo úplně celý zápas takřka bez ustání.
Zaznělo mnoho rozličných popěvků, z nichž některé byly opravdu super a přidávali se k nim i fanoušci fialek kolem nás. Po vstřeleném gólu bylo vidět i pár světlic. Vůbec nevím, jak se je podařilo propašovat. Bavily mě ruce, vlajky a šály, sektor byl celou dobu v pohybu.
Obecně vzato tak florentští jedou celý zápas s jasnou organizací. Zbytek stadionu se přidává dle nálady, jejich fandění se pak příliš neodvíjí od dění na hřišti.
Fanoušci West Hamu fungují dost jinak. Nejsou viditelně nikterak rozdělení a organizovaní. Všichni ale zkrátka znají základní chorály, ke kterým se připojuje úplně celý stadion. Jejich Westham are massive tak třeba vždycky na chvíli přehlušilo cokoli, co dělala Fiorentina.
Angličané potom často improvizují. Všichni znají základní melodie, do kterých mohou vkládat slova podle potřeby. Nejzajímavější pro mě bylo, na jakou úroveň dokáží své popěvky posunout. Jakmile se některý z nich dostane od jádra za brankou a uslyší jej zbytek stadionu, tak přidá se a opravdu mě bavilo, jak si skandování užívají. Pokřiky jsou hodně melodické, takže většina fanoušků na stadionu vstává a pohybuje se do rytmu. Je to zábavné, podobné tanci.
Sezona, ve které až do konce o titul bojovala pražská S, svědčila statistice návštěvnosti. Na Slavii i Spartu za 30 let české ligy nechodilo nikdy víc lidí. A i celková návštěvnost byla nadprůměrná, přestože dva týmy hrály doma v Mladé Boleslavi a Pardubice půlku sezony v Ďolíčku.
Angličané jsou hodně intenzivní v reakcích na dění na hřišti. Ocení každý souboj, roh či nahrávku. Ve stoje své hráče povzbuzují, když se blíží k jejich části tribuny, v tom jsou aktivnější než Italové.
Ve výsledku ale většinu zápasu byla slyšet podpora Fiorentiny. Když ale spustili Hammers některý ze svých chorálů, byli hlasitější. Hrálo pro ně zejména to, že zpívala opravdu celá jejich půlka stadionu. Fiorentina místy také zmobilizovala celou svou půlku, zejména po srovnávacím gólu. Většinou však jela hlavně tribuna za brankou.
Řekl bych, že koncentrace zpívajících a hodně velká aktivita tleskání trochu snižovala celkovou hlasitost Fiorentiny (tleskání se trochu bije s hlasy). Obecně vzato se mi ale jejich podpora líbila o něco víc. Přišla mi konzistentnější a všestrannější. Podstatou ale není srovnání.
Spíš bych chtěl vyzdvihnout tyhle finálové souboje fanouškovských táborů. U nás jsme to viděli v pohárovém derby na Letné, zmínit se ale dají i mnohá venkovní utkání s dobrou podporou hostů. Nejlepší jsou utkání fanoušků, když jsou jejich tábory proti sobě, jako to bylo v české lize letos třeba u Sparty a Baníku v Olomouci.
Zážitek z protilehlých sektorů je unikátní. Fanouškovské skupiny, kluby a SLO (kontaktní osoby klubů pro fanoušky – poznámka redakce) by podle mě měly častěji apelovat na domácí, aby umožnily přístup k opačné tribuně. Obzvlášť u větších týmů s potenciálem pro výjezdy. Viděli bychom tak víc zápasů ve formě malých finále.
Text původně vyšel jako twitterové vlákno na účtu autora.
Poznámka redakce: Kromě pozitivních dojmů menší část příznivců z obou táborů dělala fanouškovské scéně během finálového dne i ostudu, jako když fanoušci Fiorentiny v centru Prahy napadly anglické fanoušky nebo když naopak fanoušci West Hamu házeli při zápase kelímky na hráče soupeře. Jeden z nich trefil Cristiana Biraghiho tak nešťastně, že mu rozbil hlavu.
Exotika, velká jména i absentující favoriti. To je fotbalový turnaj pod pěti kruhy. Jestli máte chuť na zápasy na slavných francouzských stadionech, můžete vyrazit…
Daniel Samek má za sebou dva roky v italském Lecce. K titulu se Slavií tam přidal mistrovskou trofej v ceněné Primaveře. Juniorskou ligu už ale hrát nechce a teď doufá, že se už brzo přesune do Serie B, o čemž právě jedná. O své italské cestě vypráví v rozhovoru s FC.
Jak se pracuje v klubu, který pohledem zvenku v poslední době vypadal jako rozbitý? Ve velkém rozhovoru o tom mluví Zdeněk Psotka, sportovní manažer Zbrojovky.
