Šampioni v županech. Jak Magdeburk dobyl Evropu straně navzdory

De Kuip byl v roce 1974 jeden z největších stadionů v Evropě. Měl kapacitu 69 tisíc míst, ale když se tam 8. května hrálo finále Poháru vítězů pohárů mezi AC Milán a 1. FC Magdeburk, podařilo se ho zaplnit ani ne ze sedmi procent.

Oficiální údaj: 4641 diváků.

Nikdy se o evropské fotbalové trofeje nebojovalo před tak mizivou návštěvou. Kameramani v Rotterdamu měli co dělat, aby diváci u televizních obrazovek nezískali dojem, že se zápas hraje před prázdnými tribunami.

Tím méně podstatným důvodem byla skutečnost, že AC Milán prožíval jednu z horších sezon. V Serii A skončil až sedmý, proto italští fanoušci moc neměli náladu trmácet se na drahý výlet do Nizozemska.

Především a hlavně ale povolení vycestovat z NDR dostaly pouze tři stovky lidí. Ne fanoušků, spíš prověřených soudruhů. Někteří ani nevěděli, o jaký pohár se hraje, a sotva by dokázali jmenovat aspoň jednoho fotbalistu.

Dokonce i na zápas úvodního kola, kdy se na stejném stadionu utkala NAC Breda právě s Magdeburkem, se prodalo víc lístků.

Mimochodem, bylo to důležité utkání nejen kvůli výsledku, ale i náladě pro zbytek sezony. Když totiž východoněmečtí hráči v září 1973 poprvé vstoupili na De Kuip, trenér Heinz Krügel jim nakázal: „Dobře si všechno prohlédněte. Na finále se sem vrátíme.“

Někteří si možná stranou ťukali na čelo, ale koučova odvážná předpověď se naplnila. Magdeburk jako první klub z NDR postoupil do finále evropského poháru a po výhře 2:0 nad Milánem slavil titul.

V následujících patnácti letech, než padla Berlínská zeď, ho nikdo z komunistické části Německa nedokázal napodobit.

Svým způsobem byl jeho úspěch paradoxem.

Doma protežovaná armádní i policejní mužstva na mezinárodní scéně opakovaně selhávala, a jediný triumf pro NDR nakonec vybojoval regionální klub, za nějž nastupovali výhradně hráči z Magdeburku a blízkého okolí, formálně zaměstnaní v podniku s krkolomným názvem Schwermaschinenbau-Kombinat Ernst Thälmann.