Jak trénovat děti? Buďte jako Jirka, radí Zdeněk Folprecht

„Heeej chlapi, pojďte všichni sem. Maty, sakra, zase pozdě - jako vždycky.“ Přibližně nějak takhle začíná každé pondělí a středu v 17:00 trénink mini přípravky na hřišti v Tuchlovicích.

Já jako neoficiální hlavní trenér. To slovo „neoficiální“ v tom hraje velkou roli. Chodím na tréninky totiž jenom ve chvíli, kdy jde můj syn. Což je ale v podstatě vždy, neboť zažívá období, kdy je do fotbalu absolutní blázen. Je mu pět a půl.

Přelom přišel během mistrovství světa v Kataru. Nakoupil jsem velké album k šampionátu a krabici fotbalových kartiček. Ty jsme Zdenymu dávali s manželkou postupně a on lepil a lepil. Sledoval zápasy, poznával hráče, ptal se na fotbalové věci a trénoval oslavy gólů. Od té doby to takhle jede pořád. Už skoro rok. Když ho vidí můj táta, říká, že jsem byl stejný. Jen s tím rozdílem, že u mě tenhle zlom způsobilo stříbrné Euro 96. Tehdy mi bylo pět a půl.

Možná si někdo může říct, že je ode mě snad trošku sobecké, že na tréninky chodím jenom, když jde můj Zdeny a kdo to jako trénuje, když je zrovna nemocný? Je to jednoduché. Náš ročník 2016 a mladší má totiž trenéry hned čtyři. Žádný není oficiálně hlavní a všichni jsme tátové hráčů. Řekli jsme si, že minimálně dva z nás by na tréninku měli být vždycky, ale většinou se tam stejně sejdeme všichni čtyři.