Dánský mistr. Titul je odměna za odvahu opustit rodinu, říká Gabriel

Mluvíme spolu na konci května, kdy se vám titulové oslavy kryly s narozeninovými. Je vám čerstvě 23 let. Přežil jste slavení ve zdraví?

Úplně ve zdraví ne, protože mi nasadili čerstvě antibiotika. Dostal jsem zánět hlasivek a hltanu, asi z těch oslav. Ale jinak nešlo o žádnou divočinu, že bychom někde skákali ze střechy a tak. Byly to vcelku poklidné oslavy, byla to sranda, muzika, tanec s fanoušky. Měli jsme i večeři u našeho majitele. Byla to příjemná směsice všeho možného.

Tak přeji brzké uzdravení. Dánský titul jste si zajistili dramaticky v posledním kole. Je to trofej, která se aspoň trochu emocionální hodnotou přibližuje té, kterou jste vyhrál se svou školou, jak jste to nedávno popsal ve svém příběhu pro web Bez frází?

První věc, kterou jsem volal domů poté, co jsem dostal medaili za první místo v Dánsku, bylo: na to, co jsme vyhráli, jsme dostali pěkně malou medaili. A možná je i menší než ta „školní“ ze Srbska. Tak uvidím, kterou si vystavím víc (směje se). Čistě profesionálně je tohle samozřejmě mnohem víc, jednou jsem šampion a navždy budu. Medaile ze Srbska je zase víc vzpomínka, co se skvělých mezilidských vztahů týče. Titul v Dánsku je pro mě zpětně zadostiučiněním za to, že jsem se nezalekl příležitosti jít do zahraničí. Opustil jsem rodinu, kamarády. Je to náhrada za to, že člověk odchodem z domova něco ztratí. Teď mám něco nazpět.

Jaké ztráty konkrétně máte na mysli?

Odejdete do zahraničí, kde je jiná mentalita, jiný jazyk. Člověk se musí zabydlet, musí zapadnout, máte daleko rodinu, se kterou musíte najednou komunikovat jen na dálku, protože domů se fotbalista dostane jen jednou za půl roku. Pro mě jako pro člověka, který je vybíravý na lidi, se kterými tráví čas, ale pak jim dává hodně ze sebe, je největším úskalím to osamocení a takovéto hledání sebe samotného. Aby člověk dokázal čas dobře využít a necítil se úplně odstřižený od domova.