Když loni 5. srpna rozhodčí Dalibor Černý posledním hvizdem ukončil utkání mezi Hradcem Králové a Českými Budějovicemi, na tvářích Aleše Kobra se rozkutálely slzy. Dlouholetý masér domácích fotbalistů ze sebe pustil city, které v tu chvíli cloumaly nejedním fanouškem Votroků.
Kdo to nekonečné čekání nezažil, jen těžko může pochopit. Třicet let střídavé naděje a zmaru, roky utrpení na ruině starého Malšáku, která bůhvíjak splňovala požadavky profesionálních fotbalových soutěží, i úmorné dojíždění do Mladé Boleslavi vyšponovaly emoce na maximum. Každý měl ve svém okolí někoho blízkého, kdo pro hradecký fotbal dýchal, na nový domov se roky těšil, ale jeho uvedení do provozu se nedožil. I proto ty slzy.
Jste znalci fotbalu? Otestujeme vás na deseti názvech klubů. Řekneme vám jméno, vy nám město.
Jsou kluby, které sídlí stále na jednom místě. Jsou kluby, které se stěhovaly každou chvílí. Slavia je někde mezi. Hlubší kořeny zapustila dvakrát. Na Letné i v Edenu hrála přes padesát let. A jen málokdy byla se svým stadionem spokojená.
Nejstarší stále hrané derby střední Evropy přežilo dvě světové války, dvě totality a stalo se kulturním dědictvím. V textu z FC knihy si před sobotním zápasem projděte, jak se tahle rivalita formovala.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
