Z fotbalu vyhořel, teď má posilovnu. Konec byl osvobozující, říká Pokorný

Během deseti let kariéry zažil Lukáš Pokorný skoro všechno. Byl kapitánem Slovanu Liberec, kde vyhrál pohár, vyhrál také titul se Slavií, dostal se do reprezentace, zkusil si i zahraniční angažmá ve francouzském Montpellier HSC. Jenže pak přišel nečekaný konec v pouhých osmadvaceti letech. Na vině bylo vyhoření a ztráta radosti z fotbalu.

„Po konci tohle opadlo a já se najednou přestal řešit, najednou všechny obavy zmizely a já se cítil opravdu na živu,“ vypráví bývalý stoper o konci své kariéry.

Dnes místo fotbalu investuje všechen čas a energii do svého fitness centra Prisma Institut, kde pomáhá laikům i profesionálům. „Já vím, jak se cítí. Dokážu se vcítit do toho, co prožívají. Roky jsem v tom žil a tu osobní zkušenost nic nenahradí,“ říká o svém podnikání.

Na konci roku 2021 jste definitivně ukončil profesionální kariéru. Nechybí vám, teď když se na to rozhodnutí díváte zpětně, život fotbalisty?

Teď opravdu zatím ne. Nemám čas na to, aby mi chyběl. Ale jako všechny věci má i tahle svůj rub a líc. Jedním z negativ je, že rozjezd podnikání si bere svoji daň a tím je v mém případě doba s dětmi. Byl jsem zvyklý s nimi trávit hodně času, jelikož jako profesionální sportovec jsem měl o dost víc volna, než mám teď. Ale pořád se snažím, aby jim táta nechyběl. Říkám si, že to je jen dočasné a pokud se moje děti v budoucnu inspirují a udělají nějaký velký životní krok k tomu, aby měli šťastný život, tak na ně budu hrdý.

Při oznámení konce kariéry jste na webu Bez frází mluvil o tom, že jste se uvnitř trápil. Co ten pocit vlastně vyvolávalo? Neustále vracející se zranění, boj o místo v sestavě, nebo něco jiného?

Zní to paradoxně, ale já se asi nejvíc trápil, protože jsem nechtěl ztratit status fotbalisty. Abych se jim stal, obětoval jsem vše. Byl to můj ultimátní cíl. Kvůli tomu jsem se začal bát zápasů, abych je neodehrál špatně a já nezklamal sebe, lidi kolem sebe, fanoušky.

Jinými slovy jste na sebe zbytečně vytvářel tlak.

Přesně tak. Byl jsem v neustále tenzi, stresu a podle mě to na mě bylo vidět. Ať už na hřišti, kde jsem nepůsobil moc uvolněně, tak i doma, kde se celý volný čas stejně točil kolem mě, abych byl v ideálním prostředí. Po konci tohle opadlo a já se najednou přestal řešit, najednou všechny obavy zmizely a já se cítil opravdu na živu. Možná teď zním jako blázen, ale takhle to cítím.

Fotbal vám něco vezme

Potýkal jste se dlouhou dobu se zraněními, ale nepatří tahle hra na kočku a myš s vlastním tělem prostě k fotbalu? S něčím takovým jste musel počítat.

Zkuste říct malému klukovi, že fotbal není jen hra. S tím nejde počítat, na to vás nic nepřipraví. Někdo to zvládne, někdo to vzdá už v zárodku a někdo se tím silou vůle prokouše, ale pak ho to stejně semele. To byl přesně můj případ. V tom jsem na sebe pyšný. Dělejte něco deset let skoro s každodenním pocitem stresu. Málokdo by to vydržel.

Které zranění a návrat po něm pro vás bylo nejhorší? Nebo vás nejvíce deptal ten nekonečný kolotoč?

Návraty po zranění jsou těžké. Když jsou to drobnosti, které zaberou pár týdnů, měsíc, tak se prakticky nic nestane a člověk si aspoň odpočine. Ale když je to něco vážného, kdy se člověk po operaci učí znova použít svoje tělo, tak je to složité. Mě operace kolena zasáhla už v horším rozpoložení a každý den jsem hledal sílu to překonat. Našel jsem, dostal jsem se na hřiště, ale tam to už nešlo.

Mluvil jste hodně otevřeně o pocitu vyhoření. Kdy to přišlo poprvé? A co za tím stálo?

Já ani nevím, co to je, kdy to přišlo poprvé a co to způsobilo. Nedokážu to úplně přesně pojmenovat. Jen vím, že hned potom, co jsem si fotbal v hlavě ukončil, tak jsem cítil extrémní úlevu a druhý den se vhrnul hned do nového projektu.

Když jste oznámil ukončení kariéry, ozvali se vám třeba kolegové, že zažívali nebo zažívají to podobné?

To byla věc, která mě asi překvapila ze všeho nejvíc. Dostal jsem opravdu stovky zpráv od lidí ze všech sportů i od lidí z byznysu, kteří měli nebo mají stejné pocity. Někdo to nedal a musel skončit, někdo s tím ještě bojuje. Není to ojedinělá věc a jestli si lidi ve sportu myslí, že ano, tak jsou na obrovském omylu.

Obecně se o psychických problémech fotbalistů mluví jen okrajově. Proč?

Protože na to nemáme právo, vždyť hrajeme jen fotbal a je to práce snů. Fotbal je brán pouze jako zábava, ale kdo v tom nežije, nevidí dovnitř, a proto si nedokáže úplně představit, že za každým úspěchem je milion neúspěchů a obrovský tlak. Koukněte se na Andrése Iniestu. Vyhrál, co se dalo, byl geniálním fotbalistou, ale stejně hledal smysl svého života a bojoval s démony.

Předepisují se vrcholovým fotbalistům někdy například antidepresiva?

Já jsem se s tím osobně nesetkal, ale měl jsem nějaké spoluhráče, co antidepresiva brali. V Česku je to určitě zlomek toho, co se děje například v USA. Tam hráči z top lig utíkají před stresem a tlakem k různým látkám. Ligám se to daří držet pod kontrolou, jelikož by to poškodilo pověst celé soutěže. Ale rozhodně to není dobře. Kvůli penězům a zábavě se hazarduje s lidským životy.

Mohou za tyto problémy například i časté změny prostředí?

Asi záleží na daném sportovci. Pocit nejistoty v tom určitě může hrát svoji roli. My jsme třeba poslední čtyři roky každý půl rok nevěděli, kde budeme, a to na klidu určitě nepřidá. Ale zas může člověk díky fotbalu poznat spoustu míst, kultur. Já se do Montpellier i Prahy zamiloval, takže jsem za tyhle změny rád.

Euforie, dokud se dařilo

Nedolehlo na vás všechno výše zmíněné například během vašeho angažmá ve Francii? Když jste hrál za Montpellier, začal jste dobře, ale pak přišla změna trenéra a přeřazení do béčka.

Je to možné. Já do té doby jel na takové euforii, kdy jsem během pár let zažil nejlepší fotbalové období. Za předchozího 3,5 roku jsem stihl snad vše – první ligový zápas, Evropská liga, kapitán Liberce, do reprezentace jsem se podíval, pak přestoupil do zahraničí. Docela fofr. Vnitřní pocity zakryly úspěchy. Říkal jsem si, že to je prostě mojí součástí a budu se s tím muset naučit žít. Jakmile se ale přestalo dařit, přestal jsem hrát, nevěděl jsem, čeho se chytnout a začal se v tom plácat. Samotná hra mě v tom nedokázala udržet.

Co byste poradil mladším fotbalistům, kteří si prochází něčím podobným jako vy během aktivní kariéry?

Ať to okamžitě někomu řeknou, nestydí se za to. Rodině, odborníkovi, to je asi jedno. Všechno se dá řešit. Hlava je mocná a neměli bychom problémy podceňovat.

Podstatnou část peněz, které jste během kariéry vydělal, jste investoval do stavby fitness centra. Proč jste se rozhodl zrovna takto?

Protože miluji pohyb a zároveň mě naplňuje, když můžu pomáhat lidem. Celý život jsem se pohyboval ve sportovním prostředí, vím, jak se lidé cítí, když sportují a chtěl jsem vymyslet něco, po čem jsem jako sportovec toužil. Komplexní přístup, co bude mít přesah a pozitivně ovlivní naši společnost. Ať už profesionální sportovce, které zlepšíme a oni se dostanou do kvalitnějších lig anebo neprofesionála, který se díky nám začne cítit opět dobře.

Čím je vaše fitness centrum jiné? Trh se zdá být nasycený.

Máte pravdu, konkurence je obrovská. Klasické fitness centrum bych asi nezakládal. Šli jsme trochu jinou cestou. Jsme privátní fitness centrum a těch u nás moc není. A tou komplexností jsme v Česku určitě jediní. U nás je možný trénink pouze s osobním trenérem nebo fyzioterapeutkou. Cvičíte v prostředí, kde na vás nekoukají desítky lidí a nemusíte čekat na stroje. Plán je sestaven přímo vám a zohledňujeme v něm snad vše, co je potřeba. A do toho všeho hodně dbáme na přátelské prostředí. Jedna z věcí, co jsem se ve fotbale naučil je, že tým a dobré prostředí v kabině je extrémně důležité. Chci, aby se u nás každý cítil uvolněně a pokaždé se k nám těšil.

Co vám na váš nápad řekla manželka?

Byla ráda, že budeme vytvářet něco, co může pomoci spoustě lidem a že budu dělat něco, co miluji. Pak jsem ji v průběhu ukázal, kolik to už stálo a ta radost ji trochu přešla. Dělám si srandu, jsme v tom spolu. Je to náš projekt a děláme všechno proto, aby uspěl.

Říkáte, že ve vašem fitness centru připravujete nejen vrcholové sportovce, ale také obyčejné lidi, kteří nejsou zvyklí sportovat. Jak to jde tohle skloubit?

Není to zas tak těžké. Každý člověk, který k nám přijde, je sportovec a je jedno, jestli se sportem živí anebo je jeho koníčkem. My jen volíme jiné metody tréninku. Ten individuální přístup nám umožňuje s daným člověkem pracovat tak, jak mu to jeho zdravotní stav, cíle a zkušenosti se silovým tréninkem dovolí.

Chodí sem i Frýdek a Krejčí

Kteří fotbalisté k vám do fitness centra chodí?

Úzce spolupracujeme s agenturou Sport Invest a řešíme s nimi hodně mladé kluky, kteří jsou teprve v začátku své kariéry. Chceme jim pomoci dostat se velkého fotbalu. Ze „zavedených“ fotbalistů bych zmínil Tomáše Koubka, Martina Frýdka, Ladislava Krejčího st., Rudolfa Reitera, Matěje Koubka, Davida Bartka, Davida Pecha, Lukáše Maška nebo Daniela Kaštánka. Spolupracujeme i s fotbalistkami, například s Kateřinou Svitkovou, Andreou Staškovou, Antonii Stárovou, Kateřinou Bužkovou nebo Karolínou Křivskou.

V čem vám oproti konkurenci může pomoci vaše zkušenosti profesionálního fotbalisty?

Vím, jak se cítí. Dokážu se vcítit do toho, co prožívají. Roky jsem v tom žil a tu osobní zkušenost nic nenahradí.