Když poslední vteřiny změnily dějiny. Historie 26. května patří anglickým obrům i Mourinhovi

Existují fotbalové zápasy, které jsou zapsané v paměti podle výsledku. A pak existují zápasy, které se pamatují podle dění v posledních vteřinách.

Dnešní datum, 26. květen, patří přesně do téhle druhé kategorie. V rozmezí deseti let se v ten samý den odehrály dva z nejslavnějších finišů anglického fotbalu. Nešlo jen o dramatické koncovky. Šlo o zápasy, ve kterých se v posledních okamžicích přepisovalo celé vyznění sezony.

Nejdřív Anfield 1989. Potom Camp Nou 1999. Arsenal proti Liverpoolu. Manchester United proti Bayernu. Dvě úplně jiné soutěže, dvě jiné generace, ale stejný pocit: dokud rozhodčí skutečně nepískne konec, může se stát cokoliv.

Arsenal potřeboval nemožné. A dostal ho

Na konci května 1989 přijel Arsenal na Anfield s úkolem, který působil skoro jako literární zápletka. Liverpool vedl tabulku, měl lepší pozici a před posledním zápasem sezony mu hrálo do karet téměř všechno. Arsenal potřeboval vyhrát o dva góly. Ne jen vyhrát. Vyhrát přesně tak, aby přeskočil Liverpool a vzal mu titul přímo na jeho stadionu.

Byl to jeden z těch zápasů, u kterých by dnešní televizní grafiky celé dny blikaly nápisy title decider – finále sezony. Jenže tehdy se drama odehrávalo v syrovější podobě. Bez nekonečné marketingové vrstvy. Prostě poslední ligový zápas sezony na Anfieldu. Liverpool proti Arsenalu. Domácím stačilo nepustit soupeře k výsledku, který vypadal krajně nepravděpodobně.

Arsenal vedl gólem Alana Smithe, ale pořád to nestačilo. Pořád byl mistrem Liverpool. Čas utíkal, Anfield čekal na oslavu a hosté potřebovali ještě jednu ránu do dějin.

Pak přišel Michael Thomas.

V závěrečných sekundách se dostal za obranu, šel na branku a zakončil. Arsenal vyhrál 2:0. Liverpool přišel o titul. Londýnský klub ukončil osmnáctileté čekání na ligový triumf. A anglický fotbal dostal jednu ze svých nejikoničtějších scén.

Není náhoda, že se ten zápas dodnes nevypráví jako běžné mistrovské utkání. Vypráví se jako finále, i když to finále nebylo. Jako okamžik, kdy se ligová tabulka změnila v posledním nádechu sezony.

O deset let později ještě větší šok

Přesně o deset let později, 26. května 1999, se něco podobného stalo znovu. Tentokrát ne v Anglii, ale na Camp Nou. A ne v lize, ale ve finále Ligy mistrů.

Manchester United hrál proti Bayernu Mnichov o završení treblu. Premier League už měl. FA Cup také. Chyběl poslední kus, největší evropský pohár. Jenže většinu večera to vypadalo, že pohár skončí v rukou Bayernu.

Mario Basler poslal německý tým brzy do vedení. Bayern měl zápas pod kontrolou, United bez vykartovaných Roye Keana a Paula Scholese dlouho naráželi a německý tým byl blízko. Tak blízko, že v posledních minutách už se zdálo, že příběh je napsaný.

Jenže právě tehdy se zrodilo finále, které se v Manchesteru bude vyprávět navždy.

Nejdřív Teddy Sheringham. Roh, zmatek, dorážka, 1:1. Bayern najednou nestál pár vteřin od triumfu, ale od prodloužení, které ještě před chvílí vůbec nebylo na obzoru. A než se mnichovský tým stačil vzpamatovat, přišel další roh. Sheringham prodloužil míč a Ole Gunnar Solskjær ho poslal pod břevno.

Dvě branky v nastavení. Z 0:1 na 2:1. Z porážky na treble. Z Bayernu jako jistého vítěze na Manchester United jako klub, který ztělesnil fotbalové klišé tak dokonale, až přestalo být klišé.

Hrajte až do konce. United si takhle zajistili svůj první ušatý pohár z celkových dvou, které ve sbírce mají.

Proč právě tyhle zápasy nestárnou

Na obou příbězích je fascinující, že nejsou slavné jen proto, že rozhodly o velkých trofejích. Slavné jsou proto, jak změnily emoci celého večera.

Arsenal na Anfieldu nebyl jen mistrem Anglie. Byl týmem, který si pro titul došel v situaci, kdy mu nestačilo nějak to urvat. Potřeboval přesný, ostrý, skoro nereálný výsledek — a v posledních sekundách ho opravdu našel.

Manchester United na Camp Nou nebyl jen vítězem Ligy mistrů. Byl týmem, který v okamžiku, kdy už soupeř skoro držel pohár, přepnul konec zápasu do úplně jiného žánru. Bayern nebyl poražen postupně. Bayern byl poražen náhle.

Proto se k těm zápasům pořád vracíme. Ne kvůli nostalgii pro nostalgii. Ale proto, že dokonale vystihují, proč je fotbal tak nebezpečně návykový. Celý večer si můžete myslet, že víte, kam směřuje. A pak stačí pár vteřin, jeden náběh, jeden roh, jedna dorážka — a smysl všeho se převrátí.

26. květen jako den evropských finále

Tohle datum navíc není silné jen kvůli Arsenalu a United. Na 26. květen připadá i první finále Ligy mistrů pod novým názvem v roce 1993, kdy Marseille porazila AC Milán 1:0 a jako první francouzský klub získala nejprestižnější evropskou trofej. O jedenáct let později, 26. května 2004, dovedl José Mourinho Porto k triumfu nad Monakem 3:0 a definitivně se katapultoval mezi největší trenérské osobnosti své éry.

Ale jestli má 26. květen jeden hlavní motiv, pak je to konec, který odmítá být koncem.

Anfield 1989 a Camp Nou 1999 jsou zápasy, které by žádný scenárista neměl psát moc často, protože by mu lidé přestali věřit. Jenže fotbal si podobné pointy občas dovolí. A právě proto se na něj díváme.