Poslední velká loupež v Lize mistrů. Den, kdy Mourinho šokoval Evropu

Když 26. května 2004 zvedli hráči Porta nad hlavu pohár pro vítěze Ligy mistrů, působilo to jako chyba v systému. Finále v Gelsenkirchenu mělo být vyvrcholením jedné z nejpodivnějších sezon v moderní historii soutěže: na jedné straně Monako, které cestou vyřadilo Real Madrid a Chelsea, na druhé Porto, které přešlo přes Manchester United, Lyon i Deportivo La Coruña.

Žádný Real, žádný Bayern, žádný AC Milán, žádný Arsenal. A uprostřed toho José Mourinho, tehdy ještě ne globální značka, ale trenér, který právě dokončoval jednu z největších evropských loupeží 21. století. Porto ve finále porazilo Monako 3:0, góly dali Carlos Alberto, Deco a Dmitrij Aleničev.

Na první pohled to vypadalo jako pohádka outsidera. Jenže Porto nebylo mužstvo, které se do Ligy mistrů omylem prokopalo přes jeden povedený měsíc. Rok předtím vyhrálo Pohár UEFA, doma bralo tituly a pod Mourinhem se z něj stal tým, který si velmi rychle zvykl na vítězství.

UEFA před finále připomínala, že od Mourinhova nástupu v lednu 2002 už Porto vyhrálo dva ligové tituly, portugalský pohár i Pohár UEFA. Sám Mourinho tehdy říkal, že cílem sezony bylo vyhrát portugalskou ligu a postoupit do vyřazovací fáze Ligy mistrů. Jenže jakmile už Porto stálo ve finále, chtělo víc.

Porto ale nebylo jen defenzivní. Bylo nepříjemné. Soupeře nechalo dělat věci, které vypadaly jako převaha, ale často nikam nevedly. Pak přišel zisk míče, rychlý přechod, Deco mezi liniemi, Maniche s výběhem z druhé vlny, útočníci ochotní pracovat bez míče. Mourinho zároveň často přizpůsoboval detaily konkrétnímu soupeři – presingové zóny, vzdálenosti mezi formacemi i drobné úkoly jednotlivců. Nebyl to romantický chaos outsidera. Byla to řízená operace.

První velké evropské varování přišlo v osmifinále proti Manchesteru United. Porto doma prohrávalo, ale dvěma góly Benniho McCarthyho otočilo první zápas na 2:1. Guardian už tehdy psal, že Porto je mnohem vyspělejší tým než ten, který United před lety v Evropě smetli 4:0. V odvetě na Old Trafford pak přišel slavný moment: Costinha v závěru dorazil míč do sítě, Porto postoupilo a Mourinho vyrazil po lajně s rukama nad hlavou. To nebyla jen euforie. To byl okamžik, kdy se z nadějného portugalského trenéra začala rodit světová figura.

A pak už Porto postupovalo s chladnou přesností. Ve čtvrtfinále vyřadilo Lyon, v semifinále Deportivo La Coruña. Právě Deportivo bylo samo další senzací sezony, protože předtím dokázalo vyřadit AC Milán po obratu z 1:4 na 4:0. Jenže proti Portu narazilo na tým, který uměl velké zápasy zmenšit, zpomalit a zavřít. Semifinále rozhodl jediný gól z penalty Derleie. Když bylo potřeba trpět, Porto trpělo. Když bylo potřeba udeřit, udeřilo.

Finále proti Monaku pak bylo zvláštní i tím, že šlo o souboj dvou outsiderů. Monako Didiera Deschampse mělo za sebou vlastní fantastickou cestu, přes Real Madrid a Chelsea, a s Fernandem Morientesem, Ludovicem Giulyem nebo Patricem Evrou bylo mnohem nebezpečnější, než by napovídal název klubu. Jenže Giuly se zranil už v první půli a Monao přišlo o jednoho z hráčů, kteří mu dávali tempo i nápad. UEFA ve své dobové zprávě píše, že jeho brzké zranění Monaku výrazně zkomplikovalo zápas.

Porto naopak udělalo přesně to, co dělalo celou sezonu: čekalo, až se zápas zlomí. Carlos Alberto otevřel skóre ve 39. minutě, Deco po přestávce přidal druhý gól a Aleničev čtyři minuty po něm třetí. Výsledek 3:0 vypadá jednoznačně, ale ještě lépe vystihuje podstatu Mourinhova týmu: soupeř mohl mít dobré fáze zápasu, mohl držet míč, mohl působit aktivněji. Jenže Porto mělo kontrolu nad tím, kde se zápas opravdu rozhoduje.

Vítězství Porta bylo obrovské překvapení i proto, že přišlo těsně před definitivním nástupem éry finančních superklubů. Dnes už se triumf týmu z Portugalska v Lize mistrů zdá téměř nepředstavitelný. V roce 2004 to ještě možné bylo, ale už to působilo jako poslední okno do staršího fotbalového světa: tým mimo nejužší ekonomickou elitu mohl díky mimořádné generaci, chytrému trenérovi a dokonale zvládnutému play off dojít až na vrchol.

A Mourinho? Ten z Porta odešel prakticky okamžitě. Na Stamford Bridge byl představen 2. června 2004, tedy týden po finále. Z trenéra, který s Portem zaskočil Evropu, se stal „Special One“. Ale ten slavný londýnský mýtus nevznikl až na lavičce Chelsea. Základy měl v Portu: v týmu, který nebyl největší, ale choval se, jako by přesně věděl, že ostatní jsou porazitelní.