Sobotní odpoledne se líně přehupuje do svojí druhé poloviny. Sedíte na tribuně a sledujete zápas. Druhý poločas běží už nějakých dvacet minut. Nic zásadního se na hřišti neděje.
Kamarádi kolem sjíždějí sázkové kurzy na mobilech a spekulují, jestli raději nepřihodit něco na kříž, protože absolutně nic nenaznačuje, že by se tahle leklá podívaná měla změnit v gólové dostihy. Některým dokonce začíná připadat, že odpoledne strávené s manželkou v Ikei může za určitých podmínek nabídnout více adrenalinu – zvláště, když není kde zaparkovat.
A najednou to přijde. Odražený míč za hranicí velkého vápna. Nějakých 20 až 25 metrů od brány. Hráč se do toho opře a míč nezadržitelně směřuje křížně do levého horního rohu brány. Brankář se ani nehne. Míč vymete pavučinu. Je to tam! Propuknete v neutuchající euforii, endorfiny se vám vyplaví do krve a pocit štěstí vás doslova rozzáří zevnitř. Z druhé strany hlediště se ozve zoufalé zahučení, u fanoušků soupeře nastupuje masová deprese.
Je jedno komu fandíte, takový gól se vám nesmazatelně zapíše do paměti. Stane se námětem mnoha hospodských debat a klubových legend podlitých hektolitry piva, aby jí dodaly na šťavnatosti. Bude to buď ta nádherná nechytatelná žíně, kterou trefí někdo jednou za kariéru, nebo odporná haluz, která byla k chycení a je to na vyhazov trenéra a změnu majitele. Záleží na úhlu pohledu.
A to je i cíl volného seriálu autorských komentářů Levej vingl, ve kterém na vás zhruba jednou za měsíc čekají neotřelé pohledy na fotbal, na jeho historii a společenskou funkci. Ne vždy se trefím do černého, tj. vašeho vkusu, ale budu se snažit ukázat, že fotbal nekončí u brány stadionu. Naopak za ní teprve začíná. Každopádně můžu slíbit, že se pokusím být zábavnější, než klasická česká víkendová holomajzna!
Rozcvičku máme za sebou a můžeme přejít k prvnímu tématu. Co dělá moderní fotbal fotbalem a co ho odlišuje od pouhého bezhlavého běhání za mičudou? Pravidla. Proč je vlastně máme a k čemu jsou nám dobrá?
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Je to už otřepané klišé: moderní fotbal se zrodil ve druhé polovině 19. století v Anglii. Uprostřed právě probíhající průmyslové revoluce. Nebyl to tehdy žádný pozvolný vývoj, byla to spíš exploze. Než si současníci stačili zvyknout na jeden tovární komín, vyrostlo jich dalších tucet v bezprostřední blízkosti. Domácí výrobu nahradila tovární. Zemi proťala železnice a nic se nezdálo nemožné. Zásadním způsobem se měnila i společnost. Venkov se vylidňoval a nová průmyslová centra rostla neuvěřitelnou rychlostí. Vznikaly první aglomerace. Po roce 1850 už více jak polovina obyvatel britských ostrovů žila ve městech. Nastal čas nastavit nová pravidla.
Do té doby fungovala společnost vertikálně na bázi různých loajalit a vztahů podřízenosti. Ve zkratce řečeno nad vámi byl pouze Bůh a král, kterým jste byli povinováni bezmeznou poslušností. Není proto divu, že zločiny proti oběma byly vždy posuzovány jako hrdelní. Oni zosobňovali řád – trvalý a neměnný. Až průmyslová revoluce s tímto konceptem podřízenosti notně otřásla.
Věrnost Bohu a králi je jistě fajn, ale jak zajistit loajalitu vlastních zaměstnanců v prostředí továrního provozu? Jako nezbytné se ukázalo zavést i horizontální pravidla, která by jasně vymezovala povinnosti zaměstnanců (práva přijdou na řadu až později), jejich pracovní dobu a výši mzdy. Čas se v tomto konceptu stává důležitou komoditou. Starší vnímání pracovní doby „od slunka do slunka“, tak typické pro agrární společnosti, nahrazují přesné časové údaje a doprovází zvuk tovární sirény hlásící zásadní milníky pracovního dne. Vymezený čas nutí k racionalizaci a systematizaci pracovní činnosti. Jeho využití má být co nejsmysluplnější.
Všeobjímající racionalizace se dotkla také fotbalu. Do té doby se jednalo o hru, ve které často nebyla nouze o zranění či úmrtí. Hra měla prakticky jediné pravidlo, a to dopravit míč nebo míči podobný předmět na určené místo, kterým mohla být například zeď místní farnosti či jiný významný bod v krajině. Nebyla často ani časově ohraničena. Prostě se hrálo, dokud byla chuť a bylo na hru vidět. Když se jí začali v polovině 19. století věnovat mužští příslušníci městských středních vrstev, rozhodli se hru přizpůsobit duchu doby a zbavit jí nálepky kriminální zábavy. Racionalizovali a systematizovali ji.
Pravidla moderního fotbalu se zrodila jednoho podzimního večera roku 1863 v londýnské hospodě Freemanson´s Tavern, kde se sešli zástupci předních anglických vysokých škol. Přes odpor zástupce rugby se podařilo prosadit méně agresivní variantu hry, která vylučovala do té doby přípustný hacking, tj. kop proti nohám protihráče. Ten večer byla v Londýně založena Football Association (FA), která také obratem přijala první pravidla hry v duchu fair play: je zakázáno protihráče nakopnout, nastavit mu nohu, držet ho za dres a hrát rukou.
Pryč z bídy má Manchester United vyvést Erik ten Hag. Srovnání s Liverpoolem ukazuje, kudy vede cesta zpět na vrchol, nebo do pekla, kde Rudí ďáblové už téměř jsou.
Kromě pravidel se ten večer v Londýně zrodil i další fenomén a sice instrumentalizace fotbalu, kdy nejde o hru samotnou, ale o plnění její společenské funkce a jak má být vnímána okolím. Tehdejší angličtí džentlmeni očekávali od fotbalu, že je naučí týmovosti a pomůže rozvíjet dovednosti, které pak uplatní v armádě a správě britského impéria, tj. sebeovládání, podřízení se celku a dodržování pravidel, jako předpokladu fungování moderní společnosti.
Zavádění dalších pravidel se pak neslo v duchu postupující racionalizace a systematizace hry: 1871 zavedla FA brankářský post a rozhodčího. Do té doby se týmy měly džentlmensky dohodnout. Až do roku 1891 nebyl ale rozhodčí součástí hry, nýbrž se pohyboval jako dnešní čároví pouze za lajnou. Postupně se standardizovaly rozměry hřiště a branek. V roce 1870 omezila FA počet hráčů definitivně na 11. Šest let předtím zavedla volný přímý kop a roh, roku 1866 pak postavení mimo hru – offside.
Zajímavé, že to nejdůležitější pravidlo o době trvání zápasu dvakrát 45 minut se uzákonilo až roku 1896. Tím byl dotvořen obraz fotbalu jako moderního sportu.
Jak vidno vše z toho přetrvalo dodnes. Jen se z nás k tomu všemu stali ještě vyznavači bigotní přesnosti a systémových řešení. Konečně může být naplněn duch fair play v jeho plné šíři. Máme přece VAR!
Ten zamezí veškerým nepřístojnostem, protože to, co nám hru kazí je chybující lidský faktor. Když od chytrých hodinek na zápěstí mohu očekávat přesné údaje o čase, aktuálním tepu, počtu kroků a zmeškaných hovorů, proč stejnou přesnost nevyžadovat od fotbalu? Proč z něho nevyzmizíkovat chybující lidský faktor? Otázka zní: opravdu to tak chceme?
Počet rozhodčích se za ta léta znásobil. Jednu chvíli už nám nestačili hlavní a čároví, zkoušeli jsme i brankové. Hra je pro lidské oko až moc rychlá, proto potřebujeme technologie, řekli byste. Za sebe říkám, proč ne, ale v rozumné míře. Vraťme fotbal v duchu na plácky, kde je „za tři rohy penalta“, jak zpívá Jaromír Nohavica, a jediným VARem jsou matky vykloněné z okna svolávající k večeři. Udržme balanc mezi technologiemi a hrou samou.
Aktuální zkušenosti z jarní části české ligy ukazují, že ani nasazení technologií nezaručí stoprocentní férovost. I když, jak pevně doufám, nemusíme už brát v potaz něčí „notičky“. Stále však zůstává chybující lidský faktor znásobený nezkušeností mnohých rozhodčí.
Opusťme tedy zlaté tele technologií, absolutní přesnost nám stejně nezaručí. Používejme je s nadhledem, smiřme se s tím, že chyby budou i s videem. Nechtějme mít z fotbalu bezemoční programovatelný matrix. Až nám nová pravidla a technologie začnou brát radost ze hry, raději to zabalme. Na virtuální tribuně si pivo a klobásu dáte nanejvýš jako shluk pixelů!
Ligové finále je za dveřmi. Vyřeší, kterých pět týmů Česko pošle do Evropy. V klíčových předkolech se pak projeví i jeden další efekt vysokého českého koeficientu. Ukážeme vám i to, jací soupeři se pro české kluby rýsují, v čem změny systému nenahrávají Spartě, proč by slávisté měli v EL fandit Leverkusenu nebo v jakém případě se Plzeň může posunout až do play-off o EL.
Sean Dyche je známý jako anglický manažer staré školy, k čemuž nepochybně přispívá jeho proslulý chraplák. Mimo hřiště je však lodivod Evertonu milý chlapík, který si rád zavtipkuje i v tíživých situacích, což potvrdil i v následujícím rozhovoru.
Tom Slončík je jedním z nejzajímavějších mladých hráčů v lize. V 19 letech už nastoupil do 40 ligových zápasů, nakukuje do reprezentační U21 a spekuluje se o zájmu hned několika klubů. Zlínský talent vám detailně představíme s využitím dat, popíšeme jeho potenciál a zamyslíme se, kam by mohl v létě odejít a jak by tam s ním pracovali.
