Co vystihuje bídnou situaci v Manchesteru United nejtrefněji? Hrozba nejnižšího bodového zisku v historii klubu v rámci Premier League? Chaos v obraně a až trapné góly, které pravidelně dostává? Totálně rozložená kabina, o které před pár dny v britských médiích mluvil Paul Scholes na základě informací od Jesseho Lingarda? Nebo zpohodlnělí hráči v čele s Paulem Pogbou, kteří už nějakou dobu jen berou a nic nedávají, protože chtějí pryč?
Rodina Glazerových, majitelé klubu, nechali jednu z nejslavnějších fotbalových značek padnout velmi hluboko. Od odchodu Sira Alexe Fergusona v roce 2013 nezískala jediný mistrovský titul. United uspěli pouze v FA Cupu (2016), Evropské lize (2017) a Ligovém poháru (2017). A to navzdory více než 1,5 miliardy liber (cca 43,5 miliardy korun), které klub vynaložil za posily v uplynulých deseti letech. Jde o čtvrté nejvyšší číslo v Evropě. A také navzdory nejvyšší sumě vynaložené na platy v rámci Premier League.
Situaci dlouhodoběji nevyřešil ani jeden z trenérů. Neuspěli David Moyes, Ryan Giggs (dokončil sezonu po odvolání DM), Louis van Gaal, José Mourinho, Ole Gunnar Solskjaer a naposledy i Ralf Rangnick.
Od léta se to pokusí změnit Erik ten Hag. O jeho odborných kvalitách nelze díky úspěchům s Ajaxem Amsterdam pochybovat. Ale v novém angažmá zdaleka nepůjde jen o trénování. S trochou nadsázky bude jeho hlavním úkolem přesvědčit majitele, aby přestali preferovat obchodní stránku na úkor sportovních úspěchů.
I proto se Louis van Gaal o dvaapadesátiletého krajana obává a angažmá mu příliš nedoporučoval. „Manchester United je komerční klub, takže je to pro trenéra velmi složitá volba. Udělal by lépe, kdyby šel do fotbalového klubu,“ uvedl nedávno.
Ten Hag ale neposlechl. Od minulého týdne je jasné, že v létě převezme tým z Old Trafford. Čeká ho tisíc a jeden úkol. A i kdyby od teď dělali v klubu vše správně, za roky špatných rozhodnutí nabrali na konkurenci takovou ztrátu, že cesta zpět na absolutní vrchol velmi pravděpodobně potrvá roky a nikoli měsíce.
„Musíme přijmout, že Liverpool je před námi o nějakých šest let. Když Jürgen Klopp přišel do klubu (v roce 2015), všechno se změnilo. Pozvedl nejen tým, ale celý klub a město na novou úroveň. A teď je nutné, aby se během příštích přestupových oken stalo něco podobného i tady,“ uvedl Ralf Rangnick po ostudné porážce 0:4 na Anfieldu.
Německý odborník použil velkého rivala jako příklad cesty zpět. Je to ale právě Liverpool, který může sloužit také coby varování, jak dlouho může padlému gigantovi trvat návrat na vrchol.
Tým z města na řece Mersey dominoval v 70. a 80. letech minulého století jak v Anglii (10 titulů), tak v Evropě (4 triumfy v Poháru mistrů). Ještě devadesátky zahájil osmnáctým ligovým prvenstvím (1990). Jenže pak už nastal ústup. V únoru 1991 rezignoval vyčerpaný manažer Kenny Dalglish. Po sezoně jej nahradil Graeme Souness, další bývalý úspěšný hráč Liverpoolu, který se mezitím trenérsky zapsal do historie glasgowských Rangers. Takže to rozhodně nevypadalo na špatnou volbu.
Bohužel pro něj, převzal přestárlý tým. K tomu se nepovedlo hned několik přestupů (tady už lze najít shodu se současnými United), přišel pokles formy, kritika, tlak, a hlavně liverpoolský klub jako celek nezachytil nástup komerce a příliv peněz do fotbalu. Vznikla Liga mistrů, ale na peníze z ní si poprvé sáhl až v sezoně 2001/2002.
Pepijn Lijnders je pravou rukou Jürgena Kloppa. V rozhovoru s ním nakouknete hluboko do útrob jednoho z nejlepších týmů světa. Dozvíte se třeba, jak příprava s béčkem Benfiky pomohla vyhrát Ligu mistrů nebo jak se hráči učí nad soupeřem vždy a všude dominovat.
Naopak Manchester United pochopil nový trend mnohem rychleji. Sir Alex Ferguson věděl, jak důležité jsou úspěchy v Evropě vzhledem k nárůstu významu marketingu ve fotbale. Liverpool přešlapoval na místě, United se stali celosvětovou značkou.
Na Anfieldu sice postupně dokázali poskládat velmi dobrý tým a mladíci jako Robbie Fowler nebo Steve McManaman pomohli k posunu někam ke třetí čtvrté příčce. Ale k titulu bylo daleko. Vytratila se vítězná mentalita, srovnávání s úspěšnými generacemi se stalo další velkou přítěží. Ti dva zmínění o tom opakovaně ve vzpomínkách hovořili.
Vzestup přišel až s Francouzem Gerardem Houllierem, který klub dovedl do 21. století: otevřel LFC zahraničním hráčům, zavedl větší profesionalismus. A byť Reds sbírali pohárové trofeje (Liga mistrů 2005, Pohár UEFA 2001, FA Cup 2001, 2006), v lize se vyšplhali nejvýš na 2. místo. K titulu vždy něco chybělo.
Léta běžela, další konkurence přibývala. Nejprve Arsenal, pak Chelsea s dolary od Romana Abramoviče, poté Manchester City s šejky z Abú Dhabí. A k tomu pořád Manchester United. Změna v Liverpoolu přišla s Jürgenem Kloppem, který převzal vedení týmu na podzim 2015.
Postupně provedl to, co se nyní bude čekat od ten Haga: musí změnit myšlení hráčů i lidí v realizačním týmu. Nastavit náročné prostředí, kde není prostor pro ty, kteří se chtějí jen setrvačností vést.
Henry Winter z The Times to trefně glosoval parafrází slavného výroku Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Neptej se, co může klub udělat pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro klub.“ V posledních letech to fungovala naopak. Řada hráčů jen čerpala z výhod, které jim značka United dávala, zatímco sami vraceli minimum.
United (v češtině spojený) teď spojeni nejsou. Velká propast zeje mezi fanoušky a vedením klubu. I k odstranění zákopů, má-li dojít k dlouhodobému zlepšení, bude muset ten Hag přispět. Klopp to dokázal, když z doubters (pochybovačů) udělal believers (věřící). Ano, je to už celkem zprofanovaný termín, ale pochybovačství se začalo vytrácet. Vrátil na tribuny ikonického stadionu duši, víru, hrdost a sebedůvěru. Jasně, zní to pateticky, ale tak to je.
Nepřišlo to ze dne na den. Třebaže ve své první (neúplné) sezoně došel německý trenér do finále Evropské ligy (prohra se Sevillou), v Premier League obsadil až osmé místo. Absence evropských pohárů ve stavu, kdy začínáte uklízet nepořádek a pouštíte se do stavby základů, je svým způsobem dar. Pokud tedy odmyslíme ekonomickou ztrátu. Liverpool, stejně jako v aktuálním ročníku Arsenal, se mohl soustředit jen na domácí soutěže a trénink. Žádné cestování, minimum anglických týdnů.
I proto Gary Neville, další slavná postava United a tvrdý kritik současného vedení klubu, tvrdí, že když už sezona probíhá tak zoufale, bylo by lepší, aby místo Evropské či Konferenční ligy nehráli Red Devils poháry raději vůbec.
Dvakrát stál v místech, kde o chvíli později umírali lidé. Měl štěstí, vždycky se z nějakého důvodu rozhodl přesunout jinam. I proto může vyprávět. Rozhovor, který původně vyšel v tištěném Football Clubu číslo 1/2019, odemykáme v celém znění jako pořádnou porci čtení mezi svátky.
Liverpool se začal od sezony 2016/2017 postupně zvedat. Slovo postupně je důležité. V lize obsadil dvakrát čtvrté místo, vrátil se do Ligy mistrů, v níž došel na jaře 2018 do finále (prohra s Realem). Teprve od ročníku 2018/2019 se impozantním způsobem vrátil na výsluní. Triumfoval v Lize mistrů, v domácí soutěži nasbíral 97 bodů. Na takovou hodnotu nedosáhly Chelsea, United nebo Arsenal ani ve svých nejlepších sezonách. K liverpoolské smůle ještě o bod víc ve zmíněném ročníku získal Manchester City.
O rok později už ale čekání Reds na titul po třiceti letech skončilo (se ziskem 99 bodů). I v probíhajícím ročníku vidíme další mimořádné dostihy obou klubů, které pravděpodobně opět skončí nad devadesátibodovou hranici.
A tady je momentálně jeden z hlavních důvodů, proč se může čekání United na návrat mezi nejužší elitu protáhnout. Pep Guardiola i Jürgen Klopp posouvají hranice možného. A jsou tu i další. Jasně, v těchto týdnech nevíme, jaká budoucnost čeká Chelsea. Jenže nově na scéně je nyní nejbohatší klub světa Newcastle United. Suverénně se zachránil a bude postupně utrácet stovky milionů, aby se dostal až nahoru.
Kde musí ten Hag s obrodou začít? Rozloučit se s hráči, kteří už nemají United co dát, naopak přivést odhodlané a hladové, které vybere nový sportovní úsek. A ten musí hráče vybírat na základě potřeb týmu, ne podle marketingové hodnoty. Dále je třeba vtisknout týmu herní styl, který bude bavit obecenstvo na Old Trafford. Fanoušci pak ledacos odpustí.
Navíc to budou právě příznivci, kteří sehrají důležitou roli v cestě za vzkříšením. Tím nejmenším, čím mohou pomoct, je trpělivost. Jak ve svém odlehčeném komentáři s titulkem Oživení United bude snadné uvedl George Lewis (The Times), fanoušci by se měli vzdát svých nadějí. „Když se zbavíte očekávání, že by měl tým vyhrát každý zápas, uleví se vám. Domácí zápas s Burnley pak pro vás bude něco jako pohárové finále,“ píše.
Erika ten Haga čeká extrémní výzva. Rangnick prohlásil, že nejde o kosmetický zákrok, ale o operaci srdci. Aby ji Nizozemec zvládl úspěšně, bude potřebovat zásadní změnu uvažování od majitelů. Jak už bylo uvedeno, pokud budou i nadále nadřazovat (svůj vlastní) ekonomický profit nad sportovními úspěchy, čekání na první postfergusonovský titul zřejmě hned tak neskončí. Premier League je nemilosrdná a chyby neodpouští.
Angličan chce do Německa. Sol Campbell v rozhovoru s FC o trenérské kariéře.
Tady vládne Šeriff! Ondřej Soukup o podivuhodném klubu v ruském Moldavsku.
La Furia Ceca: italský pohled na Pavla Nedvěda.
Z nacisty hrdinou. Jan Kaliba vypráví příběh bývalého brankáře Manchesteru City.
A další skvělé texty na více jak 160 stranách.
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
Liga mistrů během čtvrtfinálových bojů znovu ukázala své kouzlo. Je Bayern v menší krizi, než píší média? Bylo vystoupení Realu ostudou, nebo účel světil prostředky? A kdo má nejlíp nakročeno k celkovému triumfu? Vše o vrcholné fázi prestižní soutěže rozebírá nový díl FC podcastu.
