Skládat hudbu je jako vést fotbalový tým. Nechci beton a Zafeiris by hrál pořád, říká Muchow

O vás se ví, že jste slávista. Dokonce spoluautor jedné hymny. Jak jste se ke Slavii dostal?

Můj děda byl paradoxně sparťan a můj brácha taky. Tátu teda fotbal vůbec nezajímal. Jenže já jsem hrál původně nejdřív hokej, a to za Slavii. Byl jsem z Jižňáku, spolužák hrál za Slavii, tak jsem tam přirozeně šel hrát. A pak, když jsem se později začal zajímat i víc o fotbal, tak to prostě byla hned Slavia. Dresy se mi líbily, hráli tam hráči jako Hotový, Veselý, Bobby Zlámal a chtěl jsem hrát taky fotbal za Slavii. Doma s bráchou to pak byla velká rivalita. Od dědy jsme měli vlaječku z nějakého výročního derby – na jedné straně byl znak Sparty a na druhé Slavie. Visela nám v pokojíku a vždycky jsme si ji otáčeli navzájem. Navíc mi přišlo, že inženýři (Slavia Praha IPS) jsou lepší než dělníci (Sparta ČKD Praha). Ke konci základky už to u mě propuklo v úplnou vášeň.

Jak se to projevovalo?

Chodili jsme tehdy na starý Eden na každý zápas do kotle. Ten tehdy ještě nebyl za bránou, ale proti hlavní tribuně. Celý týden jsme se na to připravovali. Tehdy nebyly obchody, kde byste si mohli něco k fandění koupit, pyro už vůbec ne. Takže jsem třeba stříhal doma papírky, abych z toho měl vlastně takové konfety, a ty jsem tam mohl třeba dvakrát za zápas vyhodit do vzduchu. Z násady na koště jsem měl tyč na vlajku, tu jsem měl podepsanou všemi tehdejšími hráči, ta se samozřejmě nesměla prát. Hrozně jsme tomu klubu fandili a řvali celý zápas, ale samozřejmě pro ostatní – ty starší v kotli – jsme byli jen takový potěr. Měli jsme místo dole u hřiště, zatímco oni byli výš. Byla tam jasná hierarchie. Postupně to ale opadlo tím, že jsem hrál víc aktivně, dostal jsem se nakonec i do Slavie, hrál pár let za žáky i za dorost.