Historická jízda Leverkusenu. Zmar Bayernu. Loučení Marca Reuse, senzace ze Stuttgartu, protesty fanoušků… V Německu se toho v uplynulé sezoně dělo tolik, že mu pozornost fotbalového světa patřila skoro bez přestávky. To hlavní nás ale v zemi Bundesligy teprve čeká. Od 14. června do 14. července se deset německých stadionů, od Mnichova přes Düsseldorf až po Hamburg, stane dějištěm Eura 2024. Turnaje, který slibuje velké věci.
Už potřetí v řadě se na něm představí hned 24 týmů. Premiéru si na největší akci kontinentu připíše Gruzie, naopak jen z domova budou vrchol sezony sledovat třeba v Norsku, Švédsku nebo Irsku. I bez Erlinga Haalanda, Martina Ødegaarda či Alexandera Isaka to ale v Německu bude absolutně hvězdná přehlídka toho nejlepšího z evropského fotbalu. Kdo je na tom před začátkem turnaje nejlépe? Představujeme hlavní favority na zlato.
Třináct účastí na Euru. Devět postupů mezi nejlepší čtyřku. Šest finálových účastí, tři zlaté medaile. Historická bilance Německa na evropském šampionátu budí respekt. Podobně se dá mluvit i o mistrovství světa, kde deset let zpátky slavila německá reprezentace už čtvrté zlato. Od té doby si ale prochází krizí. Z posledních tří velkých turnajů odjížděli Němci velmi brzo domů, přičemž necelé dva roky starý katarský kolaps v základní skupině s Japonskem, Španělskem a Kostarikou zůstává čerstvě v paměti.
Na domácí EURO postoupilo Německo automaticky, místo kvalifikačních bojů tak mohlo loňský rok věnovat ladění formy v přátelských zápasech. Moc toho ale nevyladilo. Porážky s Belgií, Polskem nebo Kolumbií rozvířenou situaci kolem národního týmu zrovna neuklidnily a když pak v září přišel domácí debakl 1:4 s Japonskem, padl Nationalelf na úplné dno. Na lavičce tak přišla změna, kterou pár let předtím zažili fanoušci Bayernu: Hansi Flick ven, Julian Nagelsmann dovnitř.
Vydejte se s námi do Německa s projektem Cesta na EURO.
Na 36letého trenéra spadla těžká mise: vrátit Německo zpátky do formy a přesvědčit zemi, že na domácím šampionátu nebude jen do počtu. S odstupem pár měsíců se dá říct, že úkol byl splněn. Pod Nagelsmannem šly výsledky i hra nahoru a třeba březnové výhry nad Francií a Nizozemskem ukázaly, že se s hostiteli Eura musí počítat. Zvlášť když teď Německo zase věří, že jeho tým má sílu.
Tu potvrzuje i pohled na soupisku. V brance železný Manuel Neuer, v obraně čerstvý vítěz Ligy mistrů Antonio Rüdiger nebo opora Leverkusenu Jonathan Tah, v záloze İlkay Gündoğan, Robert Andrich a samozřejmě Toni Kroos v poslední výzvě kariéry. Možná největší síla Německa se ale skrývá v útoku. V rozestavení 4-3-2-1 by přední pozice měla obsadit trojice Florian Wirtz, Jamal Musiala a Kai Havertz, jejichž spolupráce zatím pod Nagelsmannem fungovala parádně. Pokud jim turnaj vyjde, můžou se dít věci.
Samozřejmě ne všechno kolem Nationalelf je zalité sluncem. Nebyla chyba nenominovat Matse Hummelse, když variant na stoperu zase tolik není? Zvládnou Joshua Kimmich a Maximilian Mittelstädt prakticky sami obstarávat hru po krajích? Jak bude už přeci jenom stárnoucí záloha fungovat proti silným soupeřům?
Německo má svoje slabiny, jenže zlepšená atmosféra kolem týmu, špičkový trenér, domácí prostředí a zajímavý kádr je můžou snadno přebít. Když se k tomu přičte velmi hratelná základní skupina A se Skotskem, Maďarskem a Švýcarskem, nejsou základy pro úspěch položeny vůbec špatně.
Stačilo pár lepších penalt a všechno mohlo být jinak. Anglie by po 58 letech vyhrála velký turnaj. Gareth Southgate by byl za hrdinu. A Harry Kane by se konečně dočkal trofeje. Jenže rozstřel ve finále Eura 2020 dopadl, jak dopadl, a ve Wembley slavili zlato Italové. Čekání na návrat fotbalů domů se tak zase o pár let protáhlo.
Další šance přichází v Německu. A očekávání jsou vysoká. Většina predikcí pasuje Angličany buď rovnou na největšího favorita turnaje, nebo alespoň mezi nejpravděpodobnější top 3. Nedá se tomu moc divit. The Three Lions s klidem proletěli kvalifikací bez porážky a na EURO posílají tým, ze kterého jde respekt.
A to hlavně v útoku. Harry Kane, Phil Foden, Bukayo Saka, Jude Bellingham, Cole Palmer… to už je slušná palebná síla. Zvlášť když jim v záloze můžou krýt záda Declan Rice, Conor Gallagher nebo třeba Trent Alexander-Arnold. Směrem dopředu je sestava zkrátka natřískaná a Southgate tak má z čeho vybírat. A to ještě na turnaj překvapivě nevzal Jacka Grealishe, který by ofenzivní možnosti zase o něco rozšířil.
Jestli má kádr Anglie slabinu, je to obrana. Především na pozici stopera. Poté, co kvůli zranění vypadl Harry Maguire, je místo vedle stálice jménem John Stones otevřené. Možnosti přitom nejsou závratné. Čtyři hráči, ze kterých může Southgate volit, mají dohromady jen 36 reprezentačních startů. Pokud se anglický trenér nerozhodne přepnout na systém se třemi stopery a stáhnout tak Kyla Walkera, bude Stonesovým parťákem relativně neprověřené jméno, například Marc Guehi z Crystal Palace.
O něco menší, ale stále znatelný otazník visí i nad mužem na lavičce. Gareth Southgate je u týmu už od roku 2016, což je spoustě fanoušků trnem v oku. Stříbro na minulém Euru přeci jen trochu zmírnilo brblání nad jeho trenérskými schopnostmi, tlak na dobrý výsledek ale bude v Německu velký. Společně s obavou, aby Southgateův často opatrný přístup nezabil jednu z nejsilnějších ofenzív, jakou kdy Anglie na turnaj přivezla.
Ta se představí ve skupině C, kde ji prověří Dánsko, Srbsko a Slovinsko. Možná to není ten nejlehčí los, první místo by ale mělo být povinností. Stejně jako zvládnuté osmifinále proti soupeři z tabulky třetích týmů. První velká zkouška by mohla přijít až ve čtvrtfinále v podobě Itálie či Španělska. Pokud se naplní předturnajová očekávání, Anglie bude i v takovém zápase favorit.
Čtyři turnaje, tři finále. Taková je nedávná bilance Francie na velkých reprezentačních akcích. Na té vůbec poslední, MS 2022, dělil Les Bleus od obhajoby zlata jen lepší penaltový rozstřel. Na fotbal Didiera Deschampse se často snáší kritika, výsledky mu ale nikdo odepřít nemůže.
Kdyby přitom světový šampionát v Kataru dopadl jinak, pravděpodobně by teď francouzský výběr vedl někdo jiný. Po nepovedeném Euru 2020 se o změně na lavičce mluvilo čím dál víc a se Zinédinem Zidanem v záloze to vypadalo, že mistrovství světa bude Deschampsovou derniérou. Jenže bývalý kapitán Marseille zase jednou ukázal, že se ho nikdy nevyplatí podceňovat. Francii dovedl do dalšího finále a vysloužil si pokračování minimálně do roku 2026.
Zatímco muž na lavičce zůstává stejný, kádr mistrů světa z roku 2018 postupně prochází generační obměnou. Hugo Lloris a Raphaël Varane ukončili reprezentační dráhu, kariéra Paula Pogby vzala za své a za rohem je i odchod rekordmana Oliviera Girouda, pro kterého bude letošní EURO rozlučkou s francouzským dresem. Přichází čas na nová jména a nové tváře.
Pár jich najdeme v nominaci už teď. Mezi 25 vyvolených se dostali osmnáctiletý záložník Warren Zaïre-Emery nebo o tři roky starší křídelník Bradley Barcola, oba z kádru mistrovského PSG. Zatímco první jmenovaný už si alespoň vyzkoušel dres áčka při listopadovém srazu, Barcolu čeká na Euru velká premiéra. Deschamps patří mezi trenéry, kteří nejradši sází na ověřené a zkušené hráče, ani on ale nechtěl ignorovat dva špičkové talenty, kteří letos za PSG obstáli i na úrovni Ligy mistrů.
Tím vůbec největším překvapením v nominaci je ale paradoxně jeden z nejostřílenějších hráčů. N'Golo Kanté toho za Francii odehrál hodně, od jeho posledního startu za Les Bleus už to ale budou dva roky. O katarský šampionát přišel kvůli zranění a když loni přestoupil z Chelsea do saudskoarabského Al-Ittihadu, zdálo se, že jeho reprezentační kariéra neoficiálně skončila. Deschamps ale na své hráče nezapomíná a Kantého jméno se tak z ničeho nic objevilo v kádru pro EURO.
Nejzábavnější průvodce turnajem od začátku do konce
Kádr je to nabitý, tak jak bývá poslední dobou zvykem. V bráně Mike Maignan, opora AC Milán. Obranou čtveřici pravděpodobně budou tvořit Jules Koundé, Dayot Upamecano, Ibrahima Konaté a Théo Hernandez, přičemž jen do rotace zůstávají jména jako William Saliba nebo Benjamin Pavard. Ve středu hřiště nebudou chybět Antoine Griezmann, Aurélien Tchouaméni, Adrien Rabiot nebo třeba Youssouf Fofana. Je z čeho vybírat.
To platí i pro útok, který ovšem bude stát a padat na osobě Kyliana Mbappého. Největší francouzská hvězda konečně dořešila úmornou přestupovou ságu a na Euru už se představí jako hráč Realu Madrid. Mít proti sobě Mbappého s čistou hlavou a vysněným angažmá v zádech, to jako soupeřův obránce dvakrát nechcete. Zvlášť když k tomu musíte držet na uzdě Ousmana Dembélého, Marcuse Thurama nebo třeba Kingsleyho Comana.
Francie přijíždí na turnaj v dobré náladě. Kvalifikaci zvládla bez porážky, z důležitých hráčů chybí kvůli zranění jen Lucas Hernández, kádr nemá očividnou slabinu a pokud všichni zůstanou zdraví, základní sestava je narýsovaná poměrně jasně. Najdou se samozřejmě i nepříjemné otázky. Obstojí stoperská dvojice Upamecano, Konaté? Bude záloha stačit na ty nejlepší soupeře? Najde se kromě Mbappého spolehlivý střelec?
Napoví už zápasy v základní skupině D, kde Francii otestuje Nizozemsko, Polsko a Rakousko. Pokud Les Bleus naplní roli papírového favorita, narazí v osmifinále na druhý nejlepší tým z české skupiny F.
Deset zápasů, deset vítězství, skóre 36:2. Portugalsko nebralo v kvalifikaci na EURO zajatce. Skupinu s Islandem, Slovenskem nebo Lucemburskem přejeli Ronaldo a spol. drtivým způsobem a jasně ukázali, že se letos v Německu můžeme těšit na trochu jiný tým, než jaký jsme znali z posledních velkých turnajů.
I proto, že po MS 2022 došlo po dlouhých osmi let ke změně na lavičce. Fernanda Santose, který svou zemi dovedl k senzačnímu zlatu na Euru 2016, vystřídal Španěl Roberto Martínez. Podobně jako Santosovi, ani jemu se šampionát v Kataru moc nepovedl, když jeho Belgie vypadla hned ve skupině. Bez práce ale dlouho nezůstal a za novým angažmá zamířil právě na jih Evropy.
Pokud bychom měli soudit jen podle kvalifikace, zatím je to pro obě strany trefený jackpot. Portugalsko konečně začalo hrát tak, jak se od něho vzhledem k nabitému kádru vždy čekalo, a jeho zápasy baví. Nedávné výsledky jako 9:0 s Lucemburskem, 3:2 se Slovenskem, 5:2 se Švédskem nebo 4:2 s Finskem budí respekt. Alespoň pokud jde o útok.
V něm má Martínez z čeho vybírat. Cristiano Ronaldo je i v 39 letech bestie, která v Saudské Arábii letos nastřílela 44 gólů ve 45 zápasech. Jestli to pořád bude stačit na evropskou úroveň je s otazníkem, na místo v nominaci má ale CR7 permanentku do té doby, dokud ho to bude bavit. Přičtěte k tomu Bernarda Silvu, Rafaela Leãa, Bruna Fernandesa, Joãa Felixe nebo Gonçala Ramose a máte jednu z nejsilnějších ofenzív na turnaji.
Ani v dalších řadách na tom navíc Portugalci nejsou špatně. Možná chybí špičkový gólman a víc možností na stoperu (v nominaci je 41letý Pepe!), jinak je to ale tým natřískaný hráči z top evropských adres. Cokoliv jiného než výrazné vylepšení osmifinálové účasti z Eura 2020 bude zklamáním.
Los byl navíc k Portugalcům přívětivý. Ve skupině F se utkají s Českem, Tureckem a Gruzií, v osmifinále můžou narazit na některý z celků ze třetích míst a ve čtvrtfinále by je čekal druhý nejlepší tým buď z francouzské skupiny D, nebo z belgické skupiny E. Cesta mezi nejlepší čtyřku je alespoň na papíře otevřená. S Belgií Roberto Martínez potenciál týmu nikdy úplně nevyužil. S Portugalskem dostává druhou šanci.
Ve frontě na zlato stojí čtveřice Německo, Anglie, Francie a Portugalsko v popředí, ani zdaleka v ní ale není sama. Vynechat nejde Španělsko, kterému sice nevyšlo MS 2022, na EURO ale jako obvykle přiveze silný tým. Nechybí v něm třeba šestnáctiletý supertalent Lamine Yamal z Barcelony, který se stane vůbec nejmladším hráčem v historii evropského šampionátu. Pokud trenér Luis de la Fuente dokáže vyvážit ofenzivní sílu s o něco slabší defenzivou, může Španělsko dojít daleko.
Podobné plány bude mít také Itálie. Tu sice v Německu čeká obhajoba tři roky starého triumfu, řadí se ale spíš do druhého sledu favoritů. Nepřesvědčivá kvalifikace, hned několik velkých absencí (Acerbi, Tonali nebo Berardi) a kádr jen s trojící hráčů působících mimo Serii A nabízí důvody ke skepsi. Jenže na druhé straně stojí osoba trenéra Luciana Spalletiho, sehraná osa z Interu Milán a fakt, že podceňovat Itálii na velkém turnaji je většinou na vlastní nebezpečí.
Opomenout nejde ani Belgii. Podobně jako u Itálie, ani od ní se letos nečeká tolik jako normálně. Čas generace elitních hráčů, která měla být zlatá, ale vždy skončila pod vrcholem, se pomalu chýlí ke konci a s ní zdánlivě odchází i ty největší ambice. Belgie ale pořád má tým, který si zaslouží minimálně roli černého koně turnaje. Hlavně v útoku má italský trenér Domenico Tedesco k dispozici špičkovou kvalitu: Romelu Lukaku, Johan Bakayoko, Loïs Openda, Jérémy Doku, Leandro Trossard… A pod tím vším Kevin de Bruyne.
Dalo by se pokračovat ještě dlouho. Nizozemsko s obranou plnou hvězd. Chorvatsko se stárnoucí, ale pořád skvělou zlatou generací. Rakousko, které pod vedením Ralfa Rangnicka sbírá jednu velkou výhru za druhou. Plus spousta dalších zajímavých týmů. A s nimi i důvodů, proč se těšit, až to celé konečně vypukne. Začínáme už 14. června.
Exotika, velká jména i absentující favoriti. To je fotbalový turnaj pod pěti kruhy. Jestli máte chuť na zápasy na slavných francouzských stadionech, můžete vyrazit…
Daniel Samek má za sebou dva roky v italském Lecce. K titulu se Slavií tam přidal mistrovskou trofej v ceněné Primaveře. Juniorskou ligu už ale hrát nechce a teď doufá, že se už brzo přesune do Serie B, o čemž právě jedná. O své italské cestě vypráví v rozhovoru s FC.
Jak se pracuje v klubu, který pohledem zvenku v poslední době vypadal jako rozbitý? Ve velkém rozhovoru o tom mluví Zdeněk Psotka, sportovní manažer Zbrojovky.
