Lidská snaha omlouvat si podvody je nadčasová, říká režisér Najbrt o novém Ivánkovi

Kapříci, Ivánek a tlačení káry. Třeskutě bizarní i mrazivá úplatkářská kauza z doby okolo roku 2004 se dočkala fikčního zpracování. Dějem nás provádí nevyléčitelný fotbalový fanatik a manažer Ivan, jehož klubu se nedaří a on je ochoten udělat vše, aby jej zachránil před sestupem. Druhou linii pak tvoří vyšetřování a odposlechy perspektivou Marka, kterému se kromě pracovního hroutí spíš osobní život. Vedle toho se setkáme s množstvím vedlejších postav, od bafuňářských gaunerů po ženskou rozhodčí.

Ostrý humor zakonzervovávající šovinistické prostředí, zákulisní machinace, svižné vyprávění, střídání perspektiv a ambivalentní postavy mají po dosavadních dvou epizodách skvěle našlápnuto. Sérii režíroval etablovaný tvůrce Marek Najbrt, jenž plynule proplouvá mezi kinem a televizí, zmiňme jeho chcípácký a národní identitu rozkládající film Mistři, brilantního Protektora nebo komediální příběhy profesionálního lobbisty Tondy Blaníka

Začnu obligátní otázkou – jak jste se k projektu dostal a co vás přimělo jej režírovat?

Oslovili mě producenti z Punkfilmu Ondřej Beránek a Martin Hůlovec. Před několika lety jsme spolu dělali pohádku Čertí brko, takže se už dobře známe a jsme kamarádi. Kluci vyhodnotili, že látka je vhodná pro můj styl a způsob myšlení. Přečetl jsem si scénář Ondřeje Gabriela a Tomáše Vávry a okamžitě mi konvenoval, vlastně mě nadchl. Bavilo mě představovat si jednotlivé scény a těšil jsem se na samotné natáčení.

Bavil vás na scénáři především verbální humor a dialogové výměny?

Vychází to z kombinace humoru a určité drsnosti zároveň. To mi bylo i s ohledem na mou předchozí tvorbu velmi blízké. Postava Ivana je relativně podobná Tondovi Blaníkovi, kterého jsme s Markem Danielem a celou blaníkovskou partou kdysi stvořili. Mentálně jsem byl tudíž ve světě, který dobře znám a rád se v něm pohybuji. A musím říct, že ačkoli jsem scénáristy osobně předtím neznal, hodně oceňuji jejich práci s dialogem a myšlení obecně.

Byť se minisérie odehrává v nedávné době, stále jde o dobovku. A především jde o dobu, kterou jste zažil v dospělém věku a dobře si ji pamatujete. Musel jste si v tomto ohledu udělat nějaký odstup?

Mně bylo v roce 2004 35 let, to už je docela hodně. Sice jsem ještě neměl děti, ale už jsem se konečně považoval za dospělého člověka. Takže mi ta doba není tak vzdálená a mám ji pořád v paměti. Když člověk začne konstruovat retro tohohle typu, tak zjistí, že největší rozdíly jsou v oblečení, autech a elektronice. Naštěstí nemusíte tolik řešit domy a podobné věci. Nicméně, našemu architektovi Janu Vlasákovi hodně záleželo na tom, abychom do výsledného tvaru dostali ducha v té době doznívajících 90. let právě skrz výběr lokací. Takže třeba se sídlem majitelů moravského klubu „Hradiště“ si hodně vyhrál.

Bylo tedy obtížné požadované lokace shánět?

Přestože to není až tak vzdálená doba, lehké to nebylo. Výhoda je samozřejmě ta, že nejde například o protektorát, který se už v dnešní době zobrazuje opravdu složitě. Ale jakmile máte ambici, aby to mělo nějaký styl a výraz, tak to stejně není úplně jednoduché. Třeba to sídlo, o kterém jsem mluvil, našel Jan Vlasák ve spolupráci s lokačními v Kladně. Styl té budovy je přesný a nízká zástavba v okolí dokonale odpovídá fiktivnímu městu, v němž se náš děj odehrává. Z toho jsme měli velkou radost.

I když jde o otázku spíš na producenty a scénáristy tak se zeptám i vás. Série záměrně anonymizuje reálné předobrazy zapletené do skutečných kauz i sportovní kluby. Šlo spíš o tvůrčí, nebo právní rozhodnutí?

Roli hrály oba ty faktory. Ale opravdu jde především o záležitost producentů a televize. My tvůrci už tyto věci dostáváme zadané, abychom věděli, v jakých mantinelech se můžeme pohybovat. Tady je ta inspirace reálnou kauzou očividná, to nikdo nepopírá. Přesto je náš příběh především fikce. I když jsou v něm fragmenty skutečnosti, celek je vymyšlený. Není to jen z ohledu na skutečné lidi. Jako tvůrci potřebujeme svobodu, aby byl seriál pokud možno vtipný, překvapivý a dramatický. Ale je třeba říct, že z hlediska kriminální procedury jsme se naopak snažili držet co nejblíž toho, jak to skutečně probíhalo.