Zlámal o roli experta i české brankářské škole: Kinský je světová třída

Kolem sebe šíří silnou pozitivní energii a široký úsměv. Ze Zdeňka Zlámala vyzařovala, ať už si stoupl do brány v Česku, Itálii, Španělsku, nebo Skotsku. A zachoval si ji rovněž po fotbalové kariéře. Táta tří dětí v rozhovoru pro podcast Hoňte tygra a Football Club vypráví o tom, jak ho pohltilo být na druhé straně mikrofonu v roli televizního experta, mimořádné české brankářské škole, Kinského síle, bydlení na stadionu, nebo jízdě jeho Hearts ve skotské lize. „Vyhrají titul a letím tam,“ zase se kření.

Podnikáte v otcově firmě, jste televizním expertem Canal plus na Premier League, spolupracujete také s Českou televizí. Po fotbalové kariéře se nenudíte.

A ještě mám tři děti, trénuji U8 v Holici, hraji aktivně šestou ligu za Hodolany a sem tam po večerech si chodím zahrát hokej. Opravdu se nenudím, mám toho hodně. Mám rád aktivní život, rád pořád něco dělám. Je toho víc než během kariéry, kdy jsem tyto koníčky dělat nemohl, musel jsem se stoprocentně soustředit na fotbal, tomu se podřizoval i můj rodinný život. Teď trávím hodně času s rodinou, ale koníčky mít člověk musí.

A jako útočník dáváte spoustu gólů. Do brány si už nestoupnete?

Odmalička jsem chtěl hrát v útoku, pořád mě to táhlo dopředu. Vysnil jsem si, že dám gól jako brankář. To se mi povedlo. Byl to můj dětský sen. Když byla jakákoli příležitost, šel jsem do pole, vždy mě to tam bavilo - střílet góly a přihrávat na ně. Věděl jsem, že jak skončím kariéru, už mě do brány nikdo nedostane. Kromě charitativních akcí, tam si do brány ještě stoupnu. Za život jsem se napadal už dost a rád zkouším nové věci. Když v týmu chybí brankář, tak říkám: Kdo by šel chytat? Já ne!

Z koho si po letech děláte největší legraci, když dojde na vaši slavnou ligovou trefu za Bohemku v roce 2015, kdy jste v nastaveném čase srovnal po rohu hlavičkou na 2:2 utkání na Dukle?

To je různé. Kdo dá v sezoně nula až jeden gól, je na mém paškále. Kdo dá o gól víc, tak už trošku méně. U těch co dají pět a více, jsem už radši potichu. Maximálně jim řeknu, kolikrát zlomili bránu.

To se vám také povedlo. A brankáře Filipa Radu, jehož jste překonal, si dobíráte?

Nepotkávám ho, ale pamatuji si, že jsem ho potkal na letišti, když letěl s Duklou na soustředění. Pár fórků proběhlo. Moc se nesmál. Vím, že když měl rozlučku se svobodou, tak mu koupili tričko, co bylo v Bohemce - Bobby gól. Koupili ho všem a chodili s ním po noční Praze. To bylo vtipné.

Teď válíte před kamerou. Mediální svět vás chytil?

Hrozně moc. Chtěl jsem u fotbalu zůstat, má ambice není být trenérem ligového mužstva, nechtěl jsem si dělat profilicenci. Svou budoucnost ve fotbale vidím jinak. Naskytla se velice náhodná příležitost, dostal jsem nabídku z Canal plus. Původně jsem měl být jen jako specialista na brankáře, pouze občasné vystoupení. Ale párkrát jsem byl v roli experta, líbilo se jim to, mně také a moc mě baví předávat mé zkušenosti divákům. Jak to dělají na Canal plus, je super. Je to velice profesionální tým. Jak tu práci uchopili, je na české poměry exkluzivní. Jsou i výjezdy do Anglie, reporty s hvězdami Premier League. To je skvělé. Je to taková moje náhražka kabiny. Dělám si ty své fórky jako v ligové šatně. Je to můj rodinný fotbalový tým.

Když jsem vás viděl, jak děláte reportéra přímo na hřišti Arsenalu, řekl jsem si: Sakra, ten chlap to za půl roku v médiích dotáhl dál než já za dvacet let! Mám z vás radost.

Děkuju. Ty výjezdy jsou největší zážitek. Na zápasu Arsenalu jsem byl dvakrát. Potkáváte Nevilla, Crouche, bavíte se s nimi, berou vás jako kolegu, předáváte si informace. To bylo hodně zajímavé. Výjezd je vždy za odměnu.

Co bylo nejtěžší? Musel jste na začátku podstupovat rétorická cvičení, anebo vítězí autenticita?

Začal jsem z fleku, byl jsem hozený do vody. Veškerá svá vystoupení si analyzuji. Koukám na ně a říkám si: Ježíšmarjá! Teď jsem řekl: Jojojo, a takové hezitační zvuky. Má rétorika nebyla vůbec dobrá. Našel jsem si na ni paní, pracuji s ní na tom, posílám jí má vystoupení, ona mi to zanalyzuje. Řekne mi chyby, hlavně moravismy, které odbouráváme, což je mi proti srsti. Ale divák asi hlavně v Praze to ocení. Také mi ovšem říká, ať si zachovám sám sebe, autenticitu, živelnost. Je to takový mix, se kterým si hraji. Chci mluvit spisovně, nemít tam slovíčka, co mě brzdí a nejsou dobrá pro ucho diváka. Ale chci si zachovat Bobbyho Zlámala, který tam dá život, emoce.

Jako fotbalista jste hrál na velkých stadionech, přijde vám z novinářského pohledu ještě něco wow?

Prožívám to z druhé strany barikády. Jako hráč jsem měl potuchy, že jsou mediální zóny, ale nezajímalo mě to. Poznávám, jak přemýšlí novináři, jak píší, co říct, co neříct. Hráč se soustředí jen na svůj výkon, po zápase má regeneraci, jede domů a připravuje se na další. Teď to mám úplně jinak a také si to moc užívám.

Je to občas řehole?

Občas je. Musím se připravovat. Na Canal plus nám dávají spoustu materiálu. Nechci říct, že by mě tam nepustili nepřipraveného, ale kdybych se nepřipravoval, nevím, jestli bych tam dál jezdil. Nějaký čas tím strávím. Ale já se rád připravuji, chci mít veškeré informace. Hlavně zezačátku jsem to hodně hltal. Teď, jak už Premier League sleduji intenzivně, není potřeba mít přípravu tak velkou jak první rok.

Připravujete se už na světový šampionát v roli experta ČT?

Dostal jsem nabídku. Zeptali se mě, jestli bych chtěl spolukomentovat. Řekl jsem: Uff! To je už těžší disciplína. Živý přenos. Musíte říct, co vidíte a víme, jací jsou v dnešní době diváci - neodpouští. Jakékoli klopýtnutí hned píší na sociální média. Myslím, že v tomto nejsem úplně silný. Tak jsem se s nimi domluvil, že si to chci vyzkoušet a pak si říct, že na to buď mám, anebo nemám. Nemám problém říct: Kluci, nechte to větším profíkům, než jsem já. Zkusil jsem si spolukomentovat zápas Prostějov - Artis. Nějaké chybky jsem tam viděl, nebylo to z mé strany vůbec dokonalé, ale řekli, že je to fajn, že by do toho šli. Takže OK, půjdu do toho. Uslyšíte mě jako spolukomentátora na mistrovství světa.

Budete přímo v Americe?

Ne, z ČT tam letí jen reportéři, všechno se bude komentovat ze studia z Prahy.

Jak se vám zamlouvá formát české ligy s nadstavbou, jejíž součástí je také prostřední skupina o ničem?

Ta mě nebaví. Neměl bych motivaci, adrenalin jako když hrajete o poháry, nebo o záchranu. Emoce ve střední skupině nejsou. Je potřeba, aby se nad tím asociace zamyslela. Kdybych to hrál, už bych si dělal rezervace na závěrečnou.

Nebylo by řešením ligu rozšířit na osmnáct týmů v době, kdy mají o kluby zájem miliardáři?

Když se podívám na druhou ligu, nevím, jestli Táborsko úplně patří do ligy. Opava je tradiční klub, ale víc takových mančaftů tam není. Nerozšiřoval bych. Spíš, jestli to neudělat jako ve Skotsku na dvanáct týmů. Liga by se extrémně zkvalitnila. Ale jak říkáte - miliardáři chtějí kluby. Museli by si to vybudovat od druhé ligy. Můj názor je ponechat to na šestnácti, nebo zúžit. Ideál nenajdeme, vždycky bude někdo nadávat. Pojďme se spíš shodnout, co je nejatraktivnější pro diváky. Jako hráč jsem v Česku nadstavbu nezažil. Ve Skotsku se rozděluje mistrovská část a spodní. A Hearts teď hrají o titul!

Zatím drží první místo, což je velká událost v konkurenci Celtiku a Rangers. Fandíte svému bývalému klubu?

Tohle bude titul a pojedu tam!

Jaká to byla štace?

Skvělá. Prostě ostrovy, Británie, fotbalová kultura. Celé město tím žije. Buď Hearts, nebo Hibs. Pamatuji si můj první zápas. Jsou tam dva poháry - FA Cup a Ligový pohár, který když vyhrajete, nejdete do žádného evropského poháru. Říkal jsem si, proč to vlastně hrají. Přišel jsem na hřiště a stadion byl vyprodaný. Dali jsme gól a slavilo se to jako titul. Tak si povídám: Wow! Tohle je zajímavé. A to jsme hráli proti druholigovému týmu. Úplně jiná kultura, to je životní styl - chodit na fotbal, fandit svému klubu. Úžasná zkušenost, Hearts mám moc rád, fandím jim. Jejich fanoušci mají jen fotbal. Někteří jdou ještě do kostela.

Kolo před koncem jsou o bod před Celtikem a v sobotu je čeká přímý duel o titul na hřišti soupeře. Co se tam tedy bude dít, když ho vážně vyhrají?

Spadne město. Vyhráli by po 66 letech. Už stoprocentně připravují autobus s otevřenou střechou a pojedou těmi jejich uličkami. Bude tam plno, bude to něco neskutečného. Fakt to chci zažít. Budu muset najít letenky. Viděl jsem, když vyhráli FA Cup, co se tam dělo. Ruda Skácel to zažil jako hráč. Obrovská sláva.

Jak velký šok by byl, pokud opravdu vyhrají skotskou soutěž?

Celtik a Rangers jsou tak dominantní, odskočení, že se to těžko srovnává. Asi jako kdyby českou ligu vyhrál Jablonec, nebo spíš Liberec. Hearts je třetí největší klub ve Skotsku. Málokdo je má rád. Pak je tam Aberdeen, Hibs.

Byl jste fotbalový cestovatel. Hearts vás chytlo za srdce nejvíc?

Ano, doslova mě chytlo za srdce. Tam jsem si to nejvíc užíval. V Turecku to byla divočina. Ve Španělsku super zkušenost co se týče kultury, naučil jsem se španělsky, mám tam pár kamarádů a rád se tam vracím. Ale po fotbalové stránce byl Hearts jednoznačně nejlepší.

Nepokazil jste si na ostrovech jméno, když jste se v kauze údajného rasismu zastal slávisty Ondřeje Kúdely a kritizoval jste zákeřnou hru Rangers, což v tamních novinách vyvolalo pozdvižení?

Fanoušci Rangers mi to budou asi pořád vyčítat, fanoušci Hearts už na to podle mě zapomněli. Je fakt, že tímto výrokem jsem si tam ukončil angažmá. Z Hearts jsem měl jít do Motherwellu, do klubu kousek od Glasgow. Už jsme byli domluveni. Ale po tom mém vyjádření už mému agentovi nebrali telefon a ve Skotsku jsem skončil. K prodloužení mé kariéry mi to nepomohlo, ale takový je život. Bohužel. Stojím si za tím, co jsem řekl.

Neskončil jste brzy? Byl jste relativně fit.

Pro mě byly varianty zůstat ve Skotsku, nebo Sigma Olomouc a Bohemians Praha. Bylo mi 36 let, cítil jsem se dobře až na menší problémy se zády, které jsem však zvládl už od třiceti. Sigma neměla zájem, Bohemka neměla zájem, Skotsko nemělo zájem. Syn šel do první třídy v Olomouci. Už jsem měl kočovného života dost, tak jsem se rozhodl skončit na vrcholu raději o rok dřív, než o rok později. Byla pro mě noční můra, že bych na to už neměl, byl pomalý a dostával blbé góly. Chci, aby si mě fanoušci v české lize pamatovali, když jsem byl v top formě, než aby si říkali, že už jsem starý a nemám na to.

Sigma, nebo Bohemka?

Doufal jsem, že tuhle otázku mi nikdo nepoloží. Sigma je můj domov, tam bydlím. Bohemka je prostě srdcový klub. Když hrají proti sobě, fandím tomu, kdo potřebuje víc body. Věděl jsem, že budu v Olomouci bydlet, je to mé město, opravdu jsem se tady cítil jako doma. Ale jak jsem přestoupil do Bohemky, ten klub mě pohltil. Mockrát jsme hráli o záchranu, ale jak tam byli lidé nastavení - trenéři, hráči, fanoušci, rodina. Když jsem šel fanouškům poděkovat za bránu, cítil jsem vůni trávy - konopí. Nejde nefandit Bohemce, nejde Bohemku nemít rád. Když se mě někdo zeptá, jestli Sparta, nebo Slavia, řeknu Sigma a Bohemka.

Na Sigmě bydlíte, doslova. Máte byt v jižní tribuně. Jak si paní zvykla na víkendové fotbaly?

Zvykla si. Fotbálek je tady jednou za čtrnáct dní. Když tady nechce být na zápas, odjede ke tchyni. Žena není úplně fanoušek fotbalu. Ale pro mě je to super. Vyjdu si z balkonu na fotbal. A žena mi nadává, že si tam vyjdu ve slipech: To nemůžeš, tam tě každý vidí! Povídám: Jsem tady doma, já můžu. Vyhovuje mi to. Dívám se z domu na zápasy Sigmy. To je můj sen. Co si víc přát?

Jak funguje život fotbalisty se ženou, co nemá ráda fotbal?

To je výborná otázka - blbě!

Tenký led.

Řeknu vám pravdu, nic moc. Že prý pořád koukám na fotbal, na Premier League. Pořád jí tvrdím, že je to má práce, nemůže to pochopit. Hádky tam jsou, ale v mezích. Je to v pohodě.

Rodinné víkendy se s fotbalem kloubí těžko.

Máte mobil, dáte si jedno sluchátko do levého ucha, žena je napravo. Díváte se jakože na navigaci a koukáte na fotbal. Teď jsme byli se ženou v Paříži na dovolené. V Louvru jsem šel asi osmkrát na záchod podívat se na sestřihy gólů. Na večeři je základ dát si telefon na koleno, trošku se odsunout. Koukat na ženu, když se nedívá, tak kouknout dolů. Už mám spoustu triků, jak se vlk nažere a koza zůstane celá. Doufám, že si tohle nepřečte. Myslím si, že manželka ví, že se na fotbal dívám. Už to jen nekomentuje.

Sigmu máte na očích. Jak se vám zamlouvá její první sezona po transformaci klubu a příchodu silného majitele? Ani s nákupy za půl miliardy se do elitní šestky tentokrát nedostala.

Byl to rok nula. Sigma poprvé měla široký kvalitní kádr. Chce být daleko větším klubem, než byla. Viděli jsme spoustu dobrých individuálních výkonů i výkyvy u některých hráčů. Nebylo to celkově špatné. Pro trenéra Tomáše Janotku nebylo lehké zvládnout tolik eg, aby táhla za jeden provaz. Je potřeba, aby si to sedlo. V příští sezoně bude Sigma takhle přemýšlet, nákupů už nebude tolik, ale zase přijde kvalita. Je to dobrý stroj, tuhle sezonu se ladil a mazal. V příští sezoně bude lépe namazaný.

Tomáš Janotku jste zažil jako spoluhráče, vyhráli jste s Olomoucí český pohár. Co říkáte na jeho trenérský start a konec v Sigmě?

Tomáše znám velice dobře jako hráče, ne jako trenéra. Ale párkrát jsme byli na kávě, bavíme se, vím, jak přemýšlí, jak vidí fotbal. Udělal si jméno. Nevím, jestli to fanoušci Sigmy doceňují, ale vyhrál český pohár i jako trenér ještě v sezoně bez posil, kdy stroj neměl takovou kvalitu. To je obrovský úspěch. Je to jeho náročností, pedantstvím. Vím, že to některým hráčům nevonělo, ale vyždímal maximum. I na mě byli někteří trenéři brankářů nároční, nelíbilo se mi to, furt jsem nadával, ale když to vezmu zpětně, uznám, že ze mě vytáhli maximum. A to si myslím, že Tomáš Janotka udělal s týmem. Kluby, které budou hledat trenéra, po něm půjdou. Bude skoro ve všech takových klubech na seznamu top pěti adeptů. Rozjel si to perfektně. Líbila se mi i jeho cesta, jak začínal u mládeže, pak béčka a šel do ligy.

Dočasně ho nahradil generální sportovní manažer Pavel Hapal, zkušený kouč. Nechybí Sigmě teď ale vlčák, co bude po hráčích šlapat?

Když odejde takový pedant, kluci se uvolní, řeknou si super, konečně! Důležité je najít balanc, střed, jin a jang. Ale to je nejtěžší i v životě. Pedantství tam musí být. Cukr a bič. Trenér Hapal si toho prošel strašně moc, hravě to zvládne. Je muž na správném místě. V minulosti bych si v Olomouci nedokázal představit zahraničního trenéra, teď už ano.

Jak se vám zamlouvá brankář Sigmy Jan Koutný, jednička jednadvacítky?

Po Mandousovi měla Sigma s brankáři problémy. Honza Koutný je stabilní jednička, odchytal skoro všechno. Přinesl do týmu stabilitu. Na to jak je mladý brankář, má konstantní výkony. Líbilo se mi i to, že když se mu zápas nepovedl, tak hned další zvládl par excellence. Tam já soudím brankáře - jak se zachovají po špatném utkání. Ještě bude potřebovat některé věci zlepšit, co se týče organizace, aby z něho víc vyzařovala persona. Ale to je věkem. Má velkou budoucnost. Myslím, že je to i zásluhou trenéra brankářů Oty Nováka. Zažil jsem ho ve Zlíně a umí perfektně pracovat s brankářem.

Jaký je?

Zažil jsem i trenéra Lovásika, také skvělý chlápek a trenér. S Otou jsme si sedli lidsky a hlavně pohledem na gólmany - jak se má trénovat, jak má brankář působit. Vedli jsme o tom až filozofické debaty. Umí připravit brankáře do zápasu. Hodně komunikuje, zastavuje trénink: Tady jsi udělal chybu! Jeho styl mi přirostl k srdci.

Připomíná vám Koutný vás v bráně? Velký, nebojácný gólman, ale s rezervou ve hře nohama...

Tehdy to bylo jedno. Kopl jsem to do kopřiv za tribunu a ještě mi zatleskali, dnes je už jiná doba. Má lepší hru nohama než já. Může to zlepšit, ale ne každý může být Ederson. Koutný chytá techničtěji než já, já byl větší magor. Rád jsem lítal do střetů, centrů. Dělal jsem si v šestnáctce prostor, ale nechci to srovnávat, tehdy nebyl VAR.

Měl by být Koutný vzhledem ke své výšce víc cítit ve vápně při centrovaných míčích jako třeba Tomáš Lovásik, jenž si chodil pro všechno?

Lovas si chodil pro všechno a ještě to chytal jednou rukou. To do smrti nezapomenu. Na Dortmundu přeskakoval Honzu Kollera, v tom byl unikátní. Vždy se může říct, že tam mohl vyběhnout, ale bez VARU to vážně bylo jiné. Já si trošku dupnul, dal tam loket, sjednal jsem si pořádek tím, že jsem protihráče strašil, že když půjdu pro míč, tak je zlomím. Je jiná doba. V centrech Jan Koutný problémy nemá. Teď jsou rohové kopy sofistikovanější. Jsou tam dva bloky. Brankář má těžší výběh. Balony se hodně kopou do brány. Mají to daleko složitější.

Kdo je nejlepší brankář v lize?

Zadražil patří do lepšího klubu než Hradec Králové. Má zákroky, ve kterých se vidím a mám pro ně slabost. Podzim měl vynikající Dostál ze Zlína. Buldok v bráně je Staněk. To jsou top čeští brankáři v lize. Honza Koutný je perspektivní. Ještě z něj nevyzařuje taková persona, ale to přijde. Já byl v jednadvaceti trdýlko. Koutného hodnotím do top pět gólmanů ligy.

A brankáře Radka Vítka, který z Manchesteru United hostoval v Bristolu, kde byl zvolený nejlepším hráčem týmu v sezoně podle fanoušků i spoluhráčů?

Manchester United o něm bude uvažovat jako o druhém brankáři, co jsem zaslechl. Měl vynikající sezonu, je to olomoucký odchovanec. Bavil jsem s trenéry Lovásikem a Bláhou, kteří ho vychovali. Říkali mi, že už tehdy byl vysoký, trošku neohrabaný, ale měl to v sobě. Vidíme, že česká brankářská škola je ze všech postů totálně nejlepší. Když se podívám na kluby v lize, skoro každý má výborného brankáře. Umíme je vychovat a vidíme to i ve světě, jaké tam máme renomé. Jestli se baví o Vítkovi, že bude dělat dvojku v Manchesteru United, tak co je víc?

V zahraničí září i Horníček, Kovář a znovu také Antonín Kinský z Tottenhamu, který se perfektně otřepal z nepovedeného zápasu a střídání proti Atletiku Madrid. Silná osobnost?

Tleskám. V jeho letech předvést takový výkon na Atletiku... Uff! Trvalo by mi to dlouho. Nemyslím si, že jsem byl psychicky slabý, ale takhle bych to neustál. Každý zákrok rozhoduje o tom, jestli se Tottenham zachrání v Premier League, nebo ne. Tonda to zvládá, jako kdyby vychytal celé Atlétiko a byl psychicky na nejvyšší úrovni. Je to už gólman světové třídy. Jen se těším, kde bude jeho limit. Očekávám, že bude deset let chytat Premier League, La Ligu, zkrátka nejlepší zahraniční soutěž.

Premier League je pro brankáře fantastická škola. Každý roh, každý prudký centr je ohromně nebezpečný.

Zažil jsem skotskou ligu, nechci ji srovnávat s anglickou, ale centry tam byly podobné. Chytíte centr a ještě do mě tak pětkrát kopnuli, jestli balon držím. Bylo to drsné, kruté. V anglické lize hrajete proti nejlepším. I poslední tým tě může porazit, jsou tam top hráči. Hrajete každý třetí den, tlak od médií a fanoušků je enormní. Jste sledovaný po celém světě. Říkal jsem si, že v Hearts je tlak, ale to nejde srovnat s Premier League, to je krát deset. A tohle zvládají největší osobnosti, gólmani. Tonda mezi ně patří.

Čeho si vlastně povazužujete v kariéře víc - brankářské trefy za Bohemku, nebo vítězství v českém poháru s Olomoucí?

Uff...

Čím se víc chlubíte, to je jasné.

Protože český pohár jsem nevyhrál sám. Můj dětský sen byl ten gól, ale také vyhrát pohár, zvednout trofej nad hlavu, políbit ji. Měl jsem tři dětské sny - střelit gól, jít do Británie a něco vyhrát. De facto jsem si všechny splnil. Řeknu to politicky - týmově je víc pohár, individuálně gól.

Co jste víc oslavil?

Se Sigmou jsme jeli až z Plzně, oslavy byly v autobuse a pak se šlo do města, bylo to veliké. Když jsem dal gól, bylo štěstí, že byla sobota. Manželka nebyla doma. Oslavu jsem si řídil ve své režii, takže to byla lepší oslava. Byl jsem král Prahy a všem jsem to dával najevo. Ti, co mě znali, věděli, že je to sranda. Ti, co mě neznali, si mysleli, že jsem arogantní blbec, ale o to to bylo vtipnější. Po tom gólu to bylo zábavnější.

Co třeba?

Nemůžu říct jméno, ale s jednou celebritou, kterou jsem potkal v Praze, jsme šli hrát automaty, ne výherní, ale takové ty bojové. V Kozičce jsem si zavolal majitele, ať přijde sem, že má na to dvě minuty. Řekl jsem mu: Pusť na plátně zápas Bohemky na Dukle a v 89. minutě mě zavolej. Dej tam kýbl s pitím a padesát brček. K tomu velkému stolu dej jen jednu židli, ne dvě. Tam se posadím já a kdo se chce dívat, bude za mnou. Zlámal dal gól, tak jsem všechny pozval. Přijel jsem v šest ráno a v osm mě spoluhráč Pauschek nabral do auta. Trenér Pivarník byl hodně striktní, musel jsem přijít na trénink. Lehl jsem si na trávu, ležel jsem tam půl hodiny a pak mě zase odvezli domů. Když jsem přestoupil do Hearts, ten gól jsem klukům hned ukázal. Chlubím se tím.

O čem sníte jako dospělák?

Hodně přemýšlím nad rodinou, ať je spokojená. Ať z dětí vychovám správné lidi. To je můj cíl. Předat jim lásku ke sportu. Jestli budou hrát amatérsky, nebo profesionálně je už celkem jedno. Hlavně aby to byly správné děti a pak správní dospělí. Aby měli radost ze života, jakou prožívám já.