„Tak ho vezměte, když je zadarmo.“ Souček vzpomíná, jak se mu v 19 letech bortila kariéra

Kariéra se vám lámala někdy v letech 2014 až 2015, když vám bylo 19, 20 let. Je pravda, že vás tehdy odmítli v druholigovém Frýdku-Místku?

Je to tak, byl jsem tam týden na zkoušce a nakonec jsme se nedomluvili. Řekli mi, že to není na to, abych hrál v základní sestavě. To samé se následně stalo i ve Vlašimi. Naštěstí pak přišel zlom v podobě třetí zkoušky na Viktorce Žižkov.

Dostaneme se k němu. Tehdy vám bylo nějakých 19 let, měl jste po těch dvou neúspěších černé myšlenky, že s fotbalem seknete?

Měl jsem to tehdy nastavené tak, že fotbalu dám za každé situace maximum a nějak se to vyvine. Zároveň jsem počítal s tím, že to nemusím dotáhnout na profesionála a musím mít připravenou i jinou cestu. Dodělal jsem gymnázium, přihlásil se na vysokou školu, dostal jsem se na Fakultu tělesné výchovy a sportu a přemýšlel o životě tak, že není jen o fotbale. Chtěl jsem být připravený třeba i na okamžik, kdyby mi kariéru zastavilo zranění. Nakonec jsem na vysokou nešel, protože jsem se ve fotbale uchytil. Pořád jsem věřil, že to vyjde, i když jsem byl po těch odmítnutích zklamaný. Měl jsem za sebou dobré roky v mládežnických kategoriích. Přechod do dospělého fotbalu je obrovsky těžký a já měl štěstí, že ten pozitivní zlom na Žižkově nakonec přišel. Jinak už by to bylo dost složité.

Prý si vás na Žižkově nechali hlavně kvůli tomu, že vás měli zadarmo, že výplatu platila Slavia. Chytil jste se tam a odehrál tam prakticky celé jaro. Co se tenkrát změnilo? Začal jste něco dělat jinak?

Jako mladý kluk jsem na zkouškách byl docela nervózní, a když máte 14 dnů na to přesvědčit někoho o svých kvalitách, tak je to na nějaké zvyknutí si málo. Bál jsem se hrát, něco udělat a na hřišti jsem pak nepodával dobré výkony. Stejně jsem začal i na Viktorce, ale dali mi tam i přesto šanci a po nějakém měsíci přípravy, když jsem se sžil s novým prostředím, jsem ukázal, že jsem úplně jiný hráč než na začátku. Byl jsem rád, že si mě tam nechali, i když jsem byl zadarmo. Opravdu jsem ze začátku neukazoval výkony, na které jsem už tehdy měl. Pak jsem si začal věřit a odehrál kompletní jaro.

Taky jste se tam poprvé spojil s Jindřichem Trpišovským a trenérským týmem kolem něj. Byla jejich role ve vašem oživení významná? Pracovali s vámi líp než trenéři ve Vlašimi a Frýdku?

Trenér Trpišovský sází na hodně pracovité kluky, ze kterých dokáže dostat to nejlepší. Rozumíme si v důrazu na poctivost, myslím, že i kvůli tomu mi dal šanci. Měl jiný přístup než trenéři mládeže, na které jsem byl do té doby zvyklý. Už tenkrát jsem viděl, že kvalita tam je, protože druhá liga je těžká a my jsme v ní dominovali. Kdyby na Žižkově nebyly finanční problémy, tak bychom postoupili. Byla to pro mě obrovská zkušenost, dokážu si teď vážit toho, co mám.

Pomáhal jste třeba spoluhráčům finančně? Jestli tomu dobře rozumím, tak vám ze Slavie peníze chodily.

Chodily, ale vyšel jsem sotva z dorostu a měl tak akorát na živobytí. Vnímal jsem ale, že se tam pomáhalo, jak se mohlo, a když třeba byly prémie, tak se rozdělovaly tak, aby víc dostali spoluhráči, kteří měli rodinu. Všichni jsme se na tom shodli.

Na sezonu 2015/2016 jste se vrátil do Slavie a povedla se vám. Sešívaní se vrátili do horních pater tabulky, skončili jste pátí a vy jste odehrál 29 zápasů a dal v nich sedm branek.

Slavii vedl Dušan Uhrin mladší, povedla se mi pod ním příprava, dal mi šanci a vlastně mě uvedl do dospělé Slavie, za což jsem mu vděčný.

Jak vypadal přechod z druhé do první ligy? Bylo to ještě těžší než přecházet z dorostu do dospělého fotbalu?

Bylo to podobné, i při tom návratu do Slavie jsem se musel popasovat s nervozitou a měl jsem štěstí, že jsem dostal podporu od trenéra i spoluhráčů. Ve Slavii si musíte zvykat i na větší stadion a víc lidí na něm, chce to nějakou dobu.

V další sezoně Slavia měla hvězdné období, kdy přivedla například Halila Altintopa nebo Dannyho a tým trénoval Jaroslav Šilhavý. Na podzim jste odehrál jen pár zápasů a přišlo další setkání s Trpišovským a spol., tentokrát v Liberci. A pak už jste se potkali ve Slavii a byly z toho tituly i Liga mistrů. Je Jindřich Trpišovský vaším osudovým trenérem a vlastně i člověkem?

(směje se) Osudových lidí mám víc, první jsou rodiče, manželka, dcerky. Co se trenérů týče, tak těch osudových mám taky víc. Za hodně vděčím trenérům, co mě vedli, když jsem byl v mládeži. Co se dospělého fotbalu týče, tak trenéra Trpišovského považuji za číslo jedna v tom, co mě naučil, jakou mi dal podporu, kam mi pomohl se dostat i co jsme spolu dokázali. A shodli jsme se, že jsme si pomohli navzájem.

Jaký je?

Pohodový trenér, který dokáže být kamarádský. Vždycky chce pomoct a poradit. Nemá rád, když ho někdo podvádí, když někdo není poctivý. Umí být i ostrý, když je to třeba.

Aha, na to ve Slavii není jen Zdeněk Houštecký, který je prudký a nejde pro nadávku daleko?

Celý trenérský tým spolu funguje dlouho a skvěle, vhodně se doplňují. Řeší problémy společně, každý řekne svůj názor a vyberou to nejlepší řešení.

Příběh, který jsme dosud prošli, skončil tím, že jste v lednu roku 2020 odešel jako nejdražší hráč v historii české ligy do Anglie. Jaké to je, mít na sobě cenovku přes půl miliardy korun? Jste na to hrdý?

Ano, je to další úspěch v kariéře a já jsem hrdý na všechny. Jsem rád, že Slavia, která mě vychovala, dostala takové peníze. Je tam oboustranná spokojenost. Jsem taky rád, že dost peněz šlo i do mého mateřského klubu do Havlíčkova Brodu (42 milionů korun – poznámka redakce). Zároveň vysoká přestupová částka znamenala větší tlak i motivaci pro mé působení ve West Hamu. Lidé v klubu i fanoušci chtěli vidět, že se to nezaplatilo jen tak za někoho, začátek byl kvůli tomu těžší.

Text, který jste právě dočetli, je část velkého rozhovoru, který s Tomášem Součkem udělal v roce 2023 Football Club a který tehdy vyšel v jeho 24. tištěném čísle.