Detailní pohled do slávistické kabiny. Jeden generál válku nevyhraje, říkají Trpišovského asistenti

Jak se dal váš trenérský tým dohromady?

Zdeněk Houštecký: Jindra Trpišovský se po trénování mládeže na Bohemce, Spartě a Xaverově porozhlížel po práci hlavního trenéra v dospělém fotbale. Znali jsme se řadu let a já jsem věděl, že by byla hrozná škoda, kdyby nikde nedostal šanci. Martin Pulpit mi dlužil službičku, tak jsem se mu ozval na Žižkov, kde tehdy působil, že znám skvělého kluka, co rozumí fotbalu jako málokdo. A tak mu dali na starost Měcholupy, které hrály divizi a fungovaly jako farma Žižkova. Hned po roce postoupili do třetí ligy. Štěpán tehdy dělal náhradního brankáře ve Viktorce a chodil chytat do Měcholup.

Štěpán Kolář: Já jsem se na to chtěl na Žižkově vykašlat, protože mi dlužili sedmnáct výplat. Měl jsem firmu s alkoholem, takže jsem si říkal, že se budu věnovat naplno tomuhle byznysu. Pak mi ale volal Jindra, abych s ním šel do Měcholup. Já mu řekl, že chci budovat firmu, ale dvakrát týdně přijdu na trénink a o víkendu na zápas. On mi to odkýval. O tři dny později mi volal Ivan Horník, ať jdu chytat do Chomutova. Nabízel mi ligové podmínky, ale už jsem to slíbil Jindrovi, takže jsem to nevzal. Do té doby jsem dělal ve fotbalové kariéře vždycky jen špatná rozhodnutí. Tohle ale bylo to nejlepší. Zachránili jsme ČFL a další rok začal dělat Jindra hlavního kouče na Viktorce. Já šel s ním, na pomoc přišel i Houšťa. A po roce se k nám přidal Jarda Köstl. Od té doby jsme to táhli spolu.

ZH: Ve Viktorce to tehdy bylo hodně turbulentní, nějaký čas tam byli Italové a když odešli, dostal Jindra nabídku na pozici hlavního trenéra. Na to konto se mi ozval, jestli do toho půjdu s ním jako asistent. Samozřejmě mě to lákalo, fotbal miluju. Ale bylo potřeba svolení od našeho společného kamaráda, u kterého jsem pracoval, což Jindra vyřídil.

Nebáli jste se jít do klubu, který neměl na výplaty?

ZH: Je pravda, že to nebylo růžové. Jindra váhal, protože odešlo hodně hráčů a nebyly tam peníze. Ale s pomocí našeho kamaráda, který nám tehdy hodně pomáhal, jsme to zvládli. Starali jsme se o kluky po finanční stránce i mimofotbalově.

Později se řešilo i to, že byste šli z Liberce do Sparty…

ZH: Ano. Už to bylo skoro domluvené, ale myslím, že to nakonec neklaplo právě kvůli tomu, že jsme hodně sví. Že máme jasnou představu a chceme dělat fotbal, jak ho vidíme my. I teď zpětně mi přijde, že by to nefungovalo a že jsme udělali dobře. Zkrátka to dopadlo, jak mělo.

Jak jste se vlastně radili v podobných chvílích, kdy jste měli na stole nějakou nabídku?

ŠK: Bereme to tak, že my tři jsme založili „trenérskou firmu“, ve které jsme rovnocenní společníci. Klobouk dolů před Jindrou, že všechna zásadní rozhodnutí jsou opravdu naše společná. On je hlavní trenér, je tu jasně daná hierarchie, ale nikdy jsme to neměli tak, že by se toho musel domáhat. Tak to mezi námi nefunguje.

ZH: Slovo každého z nás má stejnou váhu. Jeden generál válku nevyhrál, musíte se radit. Teď je navíc ve Slavii hodně široký trenérský štáb, máme tu po ruce spoustu šikovných kluků, kteří dokážou skvěle vidět fotbal a doplňovat nás. Když je tahle možnost, byla by blbost trvat zatvrzele jen na vlastním názoru. Diskuze kolem je důležitá.

Jak se za ty roky změnil váš přístup k hráčům? Ať už po fyzické, tak i psychické stránce…

ŠK: To máte štěstí, že se bavíte se Zdeňkem, nejlepším psychologem v republice. (smích)

ZH: Oni si ze mě utahují, že jsem mentální kouč.

ŠK: Záleží na tom, s jakým materiálem pracujete. Když jsme byli na Žižkově, tak jsme hráli určitý styl fotbalu a měli k dispozici druholigové hráče. V Liberci už to bylo jiné. A posledních skoro osm let jsme ve Slavii, kde hrajeme každý rok evropské poháry a o titul. Takže trénování i taktika se liší. Máte k dispozici jiné typy hráčů a pracujete s nimi jinak.

Zároveň jste měli řadu hráčů, se kterými jste to táhli velkou část téhle cesty… Namátkou třeba Tomáš Souček, David Hovorka, Ondřej Kúdela, Zdeněk Folprecht, Lukáš Bartošák, Vladimír Coufal, Jan Bořil.

ŠK: Ano. To jsou hráči, u kterých víte, že jsou odolní a že budou pracovat i v náročných situacích tak, jak si představujete.

ZH: Máme rádi fotbalisty, kteří dají do hry srdce, jsou týmoví. Prostě parťáci. Zároveň musí zvládnout fyzicky náročný styl fotbalu, který po nich chceme.

ŠK: Přístup ke klukům je ale v podstatě pořád stejný. Houšťa dělá atmosféru v kabině, hlídá, aby v týmu byla správná chemie a všechno fungovalo. Já se starám o gólmany. A Jindra je boss, který to zastřešuje. K tomu komunikuje s médii, vedením klubu a tak podobně.

ZH: Snažím se být s kluky co nejvíc v kontaktu. Ať už dělám s hráči individuální videa, hodnotím tréninky, nebo jim jen tak střihnu něco ze zápasů. Pochválím je, seřvu je, něčím je vyhecuju. Chci je pořád udržovat v co nejlepší provozní teplotě. Je to živý organismus.

Říká se, že to dokážete hráčům pořádně vytmavit.

ZH: Ke všem chci být fér a mluvit s nimi na rovinu. To je pro mě základ. Sám jsem nenáviděl, když mi jako hráči trenér říkal něco jiného, než si ve skutečnosti myslel. V šatně je to vždycky alchymie. Někdy je potřeba udělat i nějaký umělý konflikt, aby to v týmu víc žilo.

ŠK: Zdenda umí poznat, jestli se klube nějaký problém v kabině a dokáže ho vyřešit. To je naše ohromné plus. Brankaři jsou pak ještě zvláštní skupina. Potřebujeme víc klidu. A jsem rád, že ho tady máme. Ke každému hráči, který je v kabině, se musíte chovat trochu jinak. Každého namotivujete nebo povzbudíte něčím jiným. Dobrý trenér se pozná podle toho, že dokáže hráčům předat svůj návod a oni se podle něj rozvíjejí. Až pak může mluvit o tom, že je úspěšný. Nestačí být dobrý teoretik.

Co hráči, kteří tvrdší prostředí nedávají?

ŠK: Jsou typy hráčů, co ze začátku, když jste na ně ostřejší, fňukají manažerovi nebo rodičům. A jsem přesvědčený, že tím ubližují jen sami sobě. Nekřičíte na ně kvůli tomu, že jste jejich trenér a že můžete, na to my si tady nehrajeme, ale protože v nich vidíte potenciál a chcete z nich vymačkat to nejlepší. Pro mě osobně je největší odměna, když vidím, jaké kariéry udělali v zahraničí brankáři, kteří mi prošli rukama. Ať už to byl Tomáš Koubek, Tomáš Vaclík, Martin Dúbravka nebo teď Tonda Kinský.

ZH: Opravdu se snažíme se všemi mluvit na rovinu, říct jim i ty nepříjemné věci, které k fotbalu patří.

ŠK: To je pro mě na trenéřině možná to nejtěžší, protože to přináší spoustu nepříjemných chvil. Někdy sedíte s hráči a musíte jim říct, že už pro ně nemáte místo. Naposledy třeba Petr Ševčík, což byl kluk, se kterým jsme to táhli šest let. Ale musíte jim říct, jak to je, protože když to neuděláte, vrátí se vám to jako bumerang.

Kteří hráči vám nejvíc přirostli k srdci?

ŠK: Samozřejmě brankáři. Ale mám rád všechny naše hráče. Těžko někoho vypichovat.

ZH: Se Sukem jsme to táhli ještě na Žižkově. Cufa jsme v Liberci vytáhli z deky a udělali z něj kapitána. Velký vztah jsme měli s Davidem Hovorkou a Ondrou Kúdelou, kterým jsme dali šanci na stoperovi v Lize mistrů, kdy všichni říkali, že nedokážou nahradit Deliho a Ngadeua.

Máte větší slabost pro hráče, kteří jsou na stejných postech, jako jste hráli vy během aktivní kariéry? Štěpána jako brankáře se ani ptát nebudu, tam je to jasné, ale jak to máte vy, Zdeňku?

ZH: Já hrál levou zálohu nebo volného hráče v prostředku.

Vážně? Já bych vás tipoval na defenzivního záložníka, brouska ve středu hřiště…

ŠK: Ten nikdy neměl s defenzivou nic společného. Řekl bych, že ani neví, jak se to slovo píše. (smích)

ZH: Je fakt, že defenzivu jsem se naučil pořádně až od Jindry Trpišovského. Dřív jsem to chtěl pořád hnát do útoku a dávat hlavně góly. Honza Nezmar z toho byl hotovej a ptal se, kdo bude bránit. Tak jsem ho dráždil, že bránit musí soupeř.

Celkově mám samozřejmě rád práci s ofenzivními hráči. Ale hodně zajímavé to může být i naopak. Třeba Davidové Douděra a Jurásek přišli defenzivou nepolíbení. Dneska skvěle brání, protože jsme je to naučili. Já už spíš hlídám principy, které máme ke každému postu přiřazené. Určité herní návyky, správný pohyb. Tohle musí být perfektně sladěné. Zvlášť do ofenzivy musíte sladit spoustu věcí, aby se dařilo odemykat obranu soupeře.

ŠK: Ještě k té práci s hráči…

Povídejte…

ŠK: Jsem přesvědčený, že když hráči důvěřujete, tak vám to vrátí i s úroky. Ať už to byl Lukáš Provod, kterého jsme si vytáhli z Českých Budějovic. Nebo třeba Tomáš Holeš, kterému trvalo přes rok a čtvrt, než ve Slavii začal pravidelně hrát. A podívejte, jak se trpělivost oběma stranám vyplatila. S těmi, co nehrají, musíte komunikovat mnohem víc než s těmi, co jsou na hřišti často.

ZH: Teď to hodně řešíme s Ondrou Zmrzlým. Má to těžké, protože než se Diouf zranil, tak ho vůbec nepustil na hřiště. Pořád mu opakujeme, že je součástí nejlepšího týmu v republice. Že na sobě musí makat a že jeho šance přijde. Samozřejmě chápu, že se svým vytížením nebyl spokojený. Je to fotbalista, miluje fotbal, chce ho hrát. Na tréninku do toho ale dává stejně jako všichni další kluci maximum, dřou na plný koule. Máme ho rádi, vážíme si ho za to, jaký je. Kdybych cítil, že pro něj bude lepší, aby odešel, tak mu to řeknu. Nedávno jsme se o něm bavili s Jindrou a absolutně by nás nenapadlo, že by měl odejít.

Zároveň je schopný hrát i na jiných postech než levého obránce. Má skvělý pohyb, dobrou kopací techniku, vydrží běhat v rychlosti a intenzitě. Klidně by zvládnul levého stopera nebo osmičku v záloze. Jen ho do toho budeme muset víc popostrčit. Je to vlastně podobné jako s Tomášem Holešem, kterému se nejdřív, když to Jindru poprvé napadlo, z pravého obránce do středu zálohy, kde měl nahradit Tomáše Součka, vůbec nechtělo. Nakonec do toho šel, byl skvělý a vytrhnul nám trn z paty. Dokonce chtěl tehdy vyjet videa, aby mohl studovat, v jakých prostorech a jak se Suk pohybuje.

ŠK: Tahle individuální videa jsou pro kluky strašně důležitá.

Jak jste to dělali ve Viktorce Žižkov, kdy jste tuhle možnost neměli?

ŠK: Videa jsme dělali vždycky. I na Viktorce. Jen nám to nikdo nestříhal. Jeli jsme prostě play-stop. (smích) Jindra řekl, přetočte to na čas 11:45, tak se čekalo… A takhle furt dokola.

ZH: Pamatuju si, že když jsme byli v Liberci, tak třeba Milan Baroš video moc nemusel. Říkal jsem mu, ať si klidně sedne dozadu, ale ať hlavně neruší. Stará škola, on to tolik nepotřeboval. Dneska na to jsou už hráči zvyklí. Video je ohromná pomoc, nedílná součást naší práce.

ŠK: Hráči budou dělat chyby vždycky. Ale z těch, které jim ukážete na videu, se můžou poučit a zdokonalit.

ZH: Data jsou pro náš realizák hodně důležitá, ale nakonec stejně rozhodne oko. Pravda je na hřišti. Navíc záleží na tom, jaká data sledujete, jaká pro to máte měřítka. Nemůžete tomu podřídit všechno. Ale jako pomocník jsou skvělá. Když má hráč na sobě vestu s čipem, tak zjistíte, jakou běhá rychlostí, v jaké intenzitě a mnoho dalších údajů. Můžete si něco zpětně zkontrolovat, protože všechny hráče přímo na tréninku neuhlídáte. Kolikrát se mi stane, že si říkám, že se někdo flákal a pak si nechám vyjet data a vidím, že to tak nebylo.

Jsou hráči, kteří se na trénink vykašlou i když ví, že se to z dat pozná?

ZH: Dneska jsou to už stoprocentní profíci. Nedá se to srovnávat s dobou, kdy jsme hráli my. Ve Viktorce jsem kopal s Luďkem Zelenkou, Pepou Němcem, Jardou Šilhavým, Tomášem Hunalem nebo Tondou Mlejnským. Byli to super fotbalisti, ale moc dobře věděli, kdy si můžou ulevit, aby se na to nepřišlo. Teď už to takhle nejde.

ŠK: Dneska je fotbal tak náročný a intenzivní, že kdyby k tomu kluci nepřistupovali na sto procent, tak je to zničí. Tělo by to nedalo a přestalo by fungovat. Regenerace, fyzio, posilování stability, poctivá životospráva – nic z toho se nesmí zanedbat. Máme tady skvělé vybavení a podmínky, fyzioterapeuti a kondičáci sem chodí i ve svém volnu, aby byli hráčům k dispozici. A dokážou udělat zázraky. Když doktor u nějakého zranění řekne, že to bude minimálně na šest týdnů, tak není neobvyklé, že jsou kluci fit na tréninku už po jednom měsíci. Jak si pochvalujeme, že to funguje v hráčské kabině, funguje to skvěle i naproti na chodbě u nás v realizáku. Je tady správná chemie.

Pojďme ještě zůstat u komunikace s hráči. Říkáte, že se s nimi bavíte pořád a o všem. Jak to máte třeba s cizinci, kterých je v týmu hodně?

ZH: Já angličtinu pořádně neumím, takže se s nimi bavím jak tatar. Ale řekneme si všechno, co je potřeba. Máme taky štěstí, že se vždycky najde nějaký styčný důstojník, který je spojkou mezi cizinci a trenéry. Dřív to byli třeba Simon Deli nebo Ibrahim Traoré a Peter Olayinka, teď Igoh Ogbu.

ŠK: Tahle spojka je hodně důležitá, dokáže zasvětit nové kluky nebo řešit to, co zrovna skřípe.

ZH: Může rychle předat, že máme specifický přístup a jsme na hráče hodně přísní. Když byla loni koncem roku reprezentační pauza, tak jsme měli málo hráčů, takže jsme na konci tréninku hráli fotbal i všichni z realizáku. A Divine Teah měl smůlu, že hrál v týmu se mnou. Dvakrát se nevrátil a dostal pořádnýho čouda. Byl tu krátce, takže z toho byl celej vykulenej. Po tréninku si ho vzal Igoh okamžitě stranou a vysvětlil mu, že tady musí pořád makat a bojovat. Pak na zimní přípravu přišel ve výborné kondici. Přidával si po tréninzích v posilovně, makal na sobě. Zkrátka si to vzal k srdci. Teď má ještě čas na rozkoukání, ale těším se, až do toho skočí naplno v příští sezoně, protože zatím vypadá skvěle.

Takhle široký kádr vám může každý trenér v Česku jen závidět…

ZH: Nad šířkou našeho kádru bych se pozastavil. Je to totiž mýtus. Některé kluby v Česku ho mají širší. Ale přijde mi, že za sedm let, co jsme ve Slavii, je tohle nejkomplexnější mužstvo. Vždycky nám něco chybělo. Měli jsme třeba ustřeleného Nica Stancia, ale vázlo to třeba na nějakém jiném postu.

ŠK: Když jsme hráli Ligu mistrů, tak jsme na tom byli taky hodně dobře se Sukem, Cufem a dalšími kluky. Ale je pravda, že když se teď podívám, jak se tu všichni hráči vzájemně podporují a jak vzali náš pohled na fotbal za svůj, tak je to výjimečný tým.

ZH: To porozumění a pochopení, co po nich chceme a jak to má vypadat, je vážně zásadní. Když jsme přišli do Slavie, tak z nás měli Škoďák, Hušbi a další osypky, protože věděli, co je čeká za galeje. Bylo to pro ně těžké, ale přijmuli to, protože pochopili, že bez toho nedosáhneme těch nejvyšších met a cílů. To samé Mick van Buren, který při běhání sérií kilometrů umíral. Když odcházel do Polska, tak v nich patřil k nejlepším.

Několikrát jste si už pochvalovali chemii v týmu. Kdy jsme za ty roku měli naopak pocit, že to vázne?

ŠK: Myslím, že to bylo v době, kdy jsme každý rok museli prodat tři čtyři nejlepší hráče. Hodně se nám to točilo. Noví kluci, kteří nebyli ještě třeba stoprocentní, museli okamžitě naskočit. Nebyla žádná doba hájení nebo čas, aby se pořádně zaběhli. Tehdy bylo znát, že to není v kabině ono. Teď je naštěstí úplně jiná situace.

Měli jste někdy v trenérském štábu ponorku? Přece jen to spolu táhnete intenzivně už hodně dlouho…

ZH: Samozřejmě se někdy nepohodneme, ale to k tomu patří. Jsme vždycky schopní si to rychle vyříkat. Štěpán se na mě jednou naštval tak, že pěstí prorazil díru do dveří. (smích)

ŠK: Jsme blázni, tak to z nás jde vždycky rychle ven. Ale tím rychleji je všechno vyřešené.

ZH: Občas se pohádáme, ale není to tak, že bychom si lezli na nervy. Jindra je úplně jiný, než jsme my dva. Má rád svůj klid. Častěji stojí stranou. Ale panuje mezi námi absolutní důvěra, takže ví, že se dokážeme skvěle doplnit.

ŠK: K ponorce máme daleko i díky tomu, že se nám tu hráči dost mění, takže to není vůbec monotónní. Pořád pracujeme s někým novým. Nevím, proč vedení baví prodávat hráče. (smích)

Čí odchod vás nejvíc mrzel?

ZH: Těžko říct, máme je rádi všechny. Suk, Stanciu, Mick van Buren, ale i Ibra a Simon Deli.

ŠK: Mě asi Mick a Olí (Peter Olayinka). Když za nás hrál Peter naposledy, tak jsem si vzal jeho dres a od té doby ho vozím v tašce pro štěstí na každý zápas. On byl neuvěřitelný bojovník. Pro tým by se rozkrájel.

ZH: Všichni držíme pohromadě i mimo hřiště. Když je pro kluky a jejich rodiny potřeba něco zařídit, tak jim pomůžeme. Chodíme spolu na kafe a jídlo. Jsme kamarádi, rodina. Když jede třeba část týmu někam na chatu, zvou nás, ať se přidáme. Když se někdo blbě zraní, prožíváme to s ním. Ať už to byl David Hovorka, Lukáš Provod nebo později Honza Bořil, tak jsem bulel jak želva.

Dá se vůbec tenhle přístup replikovat v zahraničí? Pořád se řeší, jestli se váš trenérský tým někdy vydá do jiné země. Mohla by takhle fungovat kabina i tam?

ŠK: Jestli se bavíme třeba o top pěti ligách, tak bych řekl, že těžko. Naše kabina je hodně specifická.

ZH: Lidi se nás ptají, proč se nikam neženeme. Ale nás to tady pořád hrozně baví. Možná, kdybyste se zeptal před pěti lety, odpovíme, že by nás to venku lákalo. Ale když se teď bavím s klukama jako Souček, Coufal, Král, Lingr nebo Zima, jak funguje kabina v zahraničí, nevím, jestli by jim tam seděl náš způsob práce. Ve spoustě věcí bychom se museli přizpůsobit a možná bychom to pak ani nebyli my. Slavii navíc milujeme. Přirostlo nám to tady k srdci. Jsme hodně konzervativní, neradi měníme prostředí i lidi, se kterými pracujeme.

ŠK: O žádné zahraniční štaci teď rozhodně nepřemýšlíme.

Ozve se zaťukání a do místnosti s úsměvem od ucha k uchu vstupuje hlavní kouč Slavie Jindřich Trpišovský, což očividně udělá radost i jeho trenérským kumpánům, kteří ho bodře vítají.

Jindřich Trpišovský: Nechcete už od nich vysvobodit? Oni toho vždycky tolik namluví… (smích)

Já jsem v pohodě. Pojďte si k nám přisednout…

ZH: Pojď, zrovna říkáme, že když jsme tady spokojení, tak nemáme motivaci někam odcházet.

A co třeba trénování reprezentace? Vím, že jste říkal, že by vám tenhle styl práce moc neseděl. Ale podobně mluvila spousta světových trenérů, a nakonec u nějakého nároďáku skončili…

JT: Guardiola a Klopp ne.

Já si myslím, že si to nakonec ještě rozmyslí. Jako teď Ancelotti s Brazílií…

ZH: Je sranda, jak si v Realu stěžují, že je ve španělské lize řežou rozhodčí.

JT: Mně se líbilo, když na sebe v únoru v Lize mistrů narazily Real a Manchester City, dva nejchráněnější kluby na světě. Jak se najednou oba trenéři divili, že co se pro ně píská v běžných zápasech, bylo najednou jinak.

Jak je možné, že se to Guardiolovi takhle zaseklo? Myslel jsem, že se mu to v City nikdy nestane…

JT: Taky mě překvapilo, jak moc vypadli z rytmu. Ale jednou to muselo přijít. Lidi si zvykli, že vyhrávali všechno. Guardiola si jel svoji filozofii, ze které nechtěl ani o kousek uhnout. Osm let poslouchá, jak je skvělý a progresivní, tak se pak kritika těžce kouše.

ŠK: Kritika se paradoxně snáší líp na začátku než v době, kdy už za sebou máte úspěchy a nejste na ni tolik zvyklí. Když jsme šli do Liberce, počítali jsme s tím, že do nás budou mnohem víc šít, a nakonec to tak vůbec nebylo. Když si vezmu, jak se řeší každé klopýtnutí Slavie, nedá se to absolutně srovnávat.

JT: Když se to pak začalo Guardiolovi sypat, měl pryč Rodriho, Walkera a další pilíře defenzivy. Přitom o obranu se vždycky opřete ve chvíli, kdy se vám přestane dařit. My to máme stejně. Když vím, že to začíná skřípat, zjednodušíme hru a stavíme na defenzivě. Realu se na podzim stalo v podstatě to samé, s čím teď bojovalo City. Odešli Nacho a Kroos, zranil se Carvajal. Nacho byl přitom skoro jediný hráč Realu, který chtěl bránit. Všichni ostatní to hnali jen dopředu.

Taky jsem slyšel teorii, že tým už štvalo, že jsou kolem nich všude kamery a točí se dokumenty. Místo toho, aby se v klidu zavřeli do kabiny, vyříkali si to napřímo a řekli si, že je nutné udělat sérii pár ubojovaných výher a zase se vrátit na vítěznou vlnu, museli exhibovat před televizním štábem. Guardiola se rád předvádí. Stačí si pustit na Netflixu pořad o jejich treblu. Na osmdesáti procentech záběrů je jenom on.

Nemáte strach, že se vám to může i ve Slavii podobně zadrhnout?

JT: Doufám, že ne. Je tu větší fluktuace hráčů. Tam k tomu došlo i kvůli tomu, že se prostředí hodně zakonzervovalo a nic se v něm neměnilo.

ZH: Přijde mi, že v Česku můžete herní krize vyřešit dřív i díky tomu, že spolu trávíme víc času. Po tréninku si dáte šipky nebo nějakou jinou hru, zajdete na společné jídlo a všechno si vyříkáte. V zahraničí jsou hráči větší solitéři. Když se o tom bavím třeba s Tomášem Součkem, tak by nám to asi nesedělo.

Abyste si jednou nevyčítali, že jste to nikdy nezkusili…

JT: Když se nedaří, můžete se rozhodnout pro změnu. Dát si pauzu, vyčistit hlavu, začít někde jinde. Ale ambice jít do takové změny ve chvíli, kdy vám všechno dobře funguje, kdy jste v rozjetém vlaku a máte dlouhodobé plány a cíle, není tak velká. Kdybych si teď měl napsat na papírek všechny plusy a minusy, co by mi to přineslo, tak by pozitiva nepřevládla. To samé platí o reprezentaci.

ZH: Ve fotbale se navíc špatně plánuje. Většina trenérů končí u týmu jen ve chvíli, když je vyhodí. Což není moment, kdy se nabídky hrnou. Když se daří, máte pocit, že musíte dokončit rozdělanou práci, od které nechcete utéct.

Ve Slavii nás to pořád ohromně baví. Navíc je důležité pracovní prostředí a kolektiv, ve kterém fungujete. Když si rozumíte se svým šéfem, je to o to jednodušší. Pro práci je hrozně důležité, když trenéři mají symbiózu s klubovým vedením a šéfem klubu.

JT: Musím říct, že za dobu, co tu jsme, si fotbal užívám nejvíc. Podařilo se nám to nastavit tak, že teď na něj mám nejvíc času. Přibrali jsme nové lidi, líp jsme si rozhodili kompetence. Prostě jsme to vyladili, takže z toho mám i větší radost.

Měla by Sparta od základu překopat svůj herní styl? Jaký trenér by jí seděl? Je dobře, že v roli sportovního ředitele zůstal Tomáš Rosický? Kteří hráči jsou přebyteční a měli by klub odpustit? A na jaké posily v Česku i cizině by měli letenští cílit? Ve Football Club podcastu odpovídá analytik Vojtěch Mrklas.