V téhle šatně válka není, Berte. Jak se napravený nacista stal hrdinou City

15. červen 2022
Sdílejte:
Díky fotbalu se z přesvědčeného nacisty a vojáka Wehrmachtu stal hrdina FA Cupu a držitel Řádu britského impéria. Příběh německého brankáře Berta Trautmanna očima jeho spoluhráčů z Manchesteru City.
Bert Trautmann zasahuje v bráně Man City v prosinci roku 1951. | Foto: Profimedia

V říjnu 1949 se vedení Manchesteru City odhodlalo k nejzásadnějšímu nákupu v klubové historii. Kvůli podpisu nové akvizice přišlo k tehdejšímu stadionu na Maine Road přes dvacet tisíc fanoušků. Ovšem nedorazili, aby posilu radostně vítali. Přišli protestovat. „Nacista!“ křičel dav. „Válečný zločinec!“ skandovali příznivci a vyhrožovali svému milovanému klubu bojkotem, pokud Bert Trautmann zůstane.

„Tady v Manchesteru byla po válce silná židovská komunita. A vzhledem k tomu, co se za druhé světové války stalo, dala se taková reakce chápat,“ vypráví mi Johnny Williamson, bývalý útočník City. Byl jedním z těch, kdo seděli v kabině, když tam blonďatý Němec a ještě rok předtím válečný zajatec Britů Trautmann před víc než 70 lety poprvé vkročil.

„Když pomyslím na ty miliony Židů, kteří byli mučeni a zavražděni, můžu jen žasnout nad zabedněností a hloupostí Man City,“ napsal „znechucený držitel sezonní permanentky“. Další napsal: „Fandím City 45 let, ale jestli bude hrát tento Němec, požádám členy Britských legií a Klubu židovských veteránů, aby klub bojkotovali.“ Mnozí své dopisy podepsali „Heil!“. Bert byl šokovaný a naštvaný a nevěděl, co dělat. (ukázka z knihy Catrine Clayové Trautmann´s Journey)

S Williamsonem a dalšími třemi veterány Manchesteru City, kteří se později s Trautmannem v klubu také sblížili, jsem se sešel v listopadu 2013 v tréninkovém areálu na Platt Lane. Kolem nás se míhali kluboví dorostenci a po dopoledním programu si plnili talíře k obědu. Johnny Williamson (zemřel loni v 92 letech), Roy Cheetham (zemřel v roce 2019), Fred Eyre a Steve Fleet vzpomínali na svého slavného spoluhráče v době, kdy uplynulo jen několik měsíců od jeho smrti. A jen několik bloků od Maine Road, kde se vyhrocené scény na podzim 1949 odehrávaly.

Johnny Williamson, Roy Cheetham, Fred Eyre a Steve Fleet - Trautmannovi spoluhráči z Manchesteru City při povídání o legendě City | Foto: Jan Kaliba

Frustraci fanoušků tehdy prohlubovalo i to, že voják Wehrmachtu z východní i západní fronty měl v Manchesteru City nahradit Franka Swifta, jednoho z nejlepších brankářů klubových dějin a bývalého anglického reprezentanta.

„Jedním ze zlomových momentů bylo, když Bert poprvé vstoupil do kabiny, kde seděl i tady Johnny. Slovo si vzal Eric Westwood, tehdejší kapitán City, a řekl: Berte, v téhle šatně žádná válka není!“ popisuje Steve Fleet. „Jsi součástí týmu. Tak vítej a hodně štěstí,“ doplňuje Johnny Williamson, svědek situace. „Bert na to nikdy nezapomněl. Byl to pro něj moment, který prolomil ledy.“

To se ovšem týkalo spoluhráčů, nikoli veřejnosti. Ostatně podle jiné Trautmannovy biografie od Alana Rowlandse i sám kapitán nejprve soukromě vyjadřoval pochybnosti o tom, jestli je Němcovo angažmá v City dobrý nápad. Však také Westwood za války bojoval v Normandii, na druhé straně barikády než Trautmann.

Desetitisíce příznivců dávaly hodně nahlas a znechuceně najevo odpor. Jejich tým, mimo jiné podporovaný i řadou židovských obyvatel, má teď spoléhat na brankáře, co byl ještě nedávno v táboře na převýchovu, protože věřil, že jsou Židé podřadní? Na člověka, který patřil do skupiny těžkých případů – nacistickou propagandou velmi silně ovlivněných Němců? Na někdejšího člena Hilterovy mládeže, co válčil na straně Říše, která nedávno jejich zemi bombardovala a chtěla ji také obsadit? Nikdy!

Zabít, nebo zemřít

V době svého příchodu do Manchesteru City byl Trautmann v nejlepším fotbalovém věku – právě slavil 26. narozeniny. Měl toho ale za sebou už tolik, že by to vydalo na celovečerní film (ten nakonec skutečně vznikl, snímek Brankář měl premiéru v roce 2018 na Curyšském filmovém festivalu).

Narodil se do dělnické rodiny z Brém, na kterou čím dál tíživěji doléhala hospodářská krize meziválečného Německa. Fyzicky ovšem mladý Bernhard prospíval – hrál házenou či vybíjenou, bavil ho fotbal v klubu Blau und Weiss, šla mu atletika. Věnoval se jí v Jungfolk, nové organizaci pro mládež od deseti do čtrnácti let v rámci Hitlerjugend. Za své výkony získal osvědčení podepsané prezidentem Paulem von Hindenburgem. A začala ho naplno zpracovávat mašinerie propagandy nacismu, který se v Německu právě dostal k moci. Bernd věřil, že Židé jsou zodpovědní za úpadek německé ekonomiky, že Slované jsou podřadnými lidmi a že on coby Árijec je naopak členem nadřazené rasy.

Agüerooooo! Tři generace fanoušků o gólu, který před 10 lety změnil City

Neděle 13. května 2012, 93. minuta a 20. vteřina. Každý fanoušek Manchesteru City to má nesmazatelně v hlavě. Přesně si vybaví, kde během onoho výjimečného nedělního odpoledne byl a co dělal.

Přečíst

Když Hitler rozhodl o vpádu do Polska a naplno začala válka, bylo Trautmannovi necelých šestnáct let. Pracoval coby automechanik, během války se jako dobrovolník dostal do Luftwaffe na pozici radisty a nakonec získal výcvik výsadkáře. Po epizodě v zázemí okupovaného Polska, během které se dostal i na tři měsíce do vězení, nabral jeho osobní příběh grády v říjnu 1941, nedlouho poté, co se rozpadlo německo-sovětské spojenectví v rámci paktu Ribbentrop-Molotov. Tehdy ho poslali na Ukrajinu, stal se součástí německých jednotek, které měly za úkol útočit na Sověty a narušovat jejich zásobování, což se zpočátku dařilo.

Situace se ale obrátila, Němci se dostali do defenzivy a většina vojáků z Trautmannovy jednotky zahynula. Ztratil mnoho kamarádů, ale on sám dokázal uprchnout ze sovětského zajetí a z východní fronty se vracel coby hrdina Říše, později odměněný medailemi a Železným křížem I. třídy. A také se zážitkem, který zasel první pochyby do jeho chápání světa, dosud neotřesitelně utvářeného nacistickou propagandou, kde nepřítel nebyl ani trochu člověkem. S kamarádem z jednotky nechtěně (a naštěstí pro ně potají) na Ukrajině zhlédli scénu, při které příslušníci SS v lese zmasakrovali skupinu Židů, které nahnali do zákopu a tam je zastřelili.

Po válce i tento otřesný zážitek přispěl k tomu, že se Bert Trautmann dokázal své nacistické „víry“ zbavit. K tomu ale vedla ještě dlouhá cesta. Mladého vojáka přesunula Říše na západní frontu, jako jeden z mála přežil spojenecké bombardování města Kleve, dostal se z dalšího zajetí, rozhodl se dezertovat a vrátit se domů do Brém. Nakonec ale skončil znovu v rukou Spojenců a z vězení v belgickém Ostende ho později deportovali do Británie. V dubnu 1945 se tak ocitl na závodišti Kempton Park jihozápadně od Londýna. To sloužilo k přijetí a rozřazení válečných zajatců, než byli odesláni dál do speciálních táborů, kterých v poválečné Británii vzniklo patnáct set.

Ze všeho nejvíc cítil úlevu, že je naživu a v bezpečí, pryč z hororu života na frontě a z dennodenní bitvy o přežití – zabít, nebo být zabit. Ale nemohl přijmout porážku. Nebyl schopen si připustit, že Říše padla a že Německo leží v troskách. Pokud jde o válečnou vinu, Spojenci ji měli stejnou jako Němci. Tím, že trvali na tvrdých podmínkách Versaillské smlouvy a že obchodovali se Židy. Vůdce zachránil Německo před ponížením, obnovil národní hrdost a vyřešil sužující nezaměstnanost, když dal každému možnost lepšího života ve svobodě a rovnosti, ne jako v třídně fungující Británii. Berndovi bylo teprve 22 let, ale už prožil sto životů, a teď byl plný záště a deziluze jako starý člověk. Od sedmnácti neznal nic jiného než válku – nadšení, teror, brutalitu, adrenalin. Když tak hodiny seděl v Kempton Parku a neměl nic jiného na práci než přemýšlet a zoufat si, zjistil, že si nemůže zvyknout na bezbřehou nudu míru. (ukázka z knihy Trautmann´s Journey)

Vzhledem k jeho minulosti – mozku vymývanému od dětství, systematické indoktrinaci a dobrovolné a nacistickými řády oceněné službě v říšské armádě – Britové Trautmanna zařadili mezi válečné zajatce skupiny C, tedy mezi skutečné, přesvědčené nacisty. Byla to doba, kdy se dověděl o německých koncentračních táborech i holocaustu. V táboře pro zajatce jim pouštěli dokumentární záběry, na které Trautmann nevěřícně zíral. Jeho osobní zážitek z lesa na Ukrajině, kde byl svědkem chladnokrevné hromadné vraždy bezbranných Židů, mu teď zapadl do mozaiky. Umožnil mu dostat se ze sevření nacistické propagandy a pochopit, jaká byla realita. Nestalo se to ale přes noc, trvalo delší dobu, než i vnitřně přestal považovat Židy za lichváře a prospěcháře.

Kontroverzní vlastnící ohrožují fotbal. Trojského koně máme i v Česku

Jsou jako trojští koně, kluby si nekupují z lásky k fotbalu. Chtějí si přes ně zlepšit obraz, vyprat peníze nebo je mají jen jako hračku. Dost jich je v Anglii, jednoho máme i v Praze. Nemusíme to akceptovat.

Přečíst

„Když se mě lidé ptají na můj život, říkám, že mé vzdělávání začalo, když jsem se dostal do Anglie. Naučil jsem se lidskosti, toleranci a odpuštění,“ řekl Bert Trautmann v rozhovoru pro The Guardian, když v roce 2010 přijel do Anglie propagovat svou knižní biografii. Po válce se postupně dostal do kategorie „lehčích“ případů válečných zajatců a vystřídal několik táborů, než ho přepravili do města Ashton-in-Makerfield mezi Liverpoolem a Manchesterem. Tam zůstal až do roku 1948. Příležitostně začal znovu hrát fotbal, což bylo v zajateckých táborech povoleno, jednou ho požádali o záskok v brance. Už ji neopustil.

Když tábory pro válečné zajatce v Anglii uzavírali, Trautmann odmítl repatriaci do Německa, našel si práci a také svůj fotbalový klub. Začal hrát amatérsky za St. Helens Town a seznámil se tam s dcerou sekretáře Margaret Friarovou, se kterou se později oženil. Pro ostatní byl atraktivní svými výkony v brance. Když jel na Vánoce 1948 domů do Německa, vděční fanoušci mu s sebou přibalili máslo, mouku, cukr a slaninu, jak později vzpomínal v rozhovoru s novinářem Andym Mittenem.

Pomohl klubu k postupu, na finále lokální pohárové soutěže přilákal skoro desetitisícovou návštěvu – a rovněž mnoho zájemců o své služby. Uspěl prvoligový Manchester City, se kterým Trautmann – už zvyklý na svou poangličtěnou variantu křestního jména Bert – za divokých protestů podepsal smlouvu, tehdy obvyklou poloprofesionální.

Podpora od rabína

„Nepamatuju si, že by o své minulosti začal vyprávět sám od sebe. Obzvlášť o té temné části. Ale nevadilo mu, když jsme se zeptali. To se dokázal trošku otevřít,“ vypráví mi v budově mládežnické akademie City Fred Eyre, který se s Trautmannem v týmu potkal před koncem jeho kariéry v 60. letech. „Ale my jsme se ve skutečnosti báli to téma otevírat, takže detailů z jeho minulosti jsme tehdy znali jen málo.“

Na stole, u kterého sedíme i s dalšími veterány City Williamsonem, Fleetem a Cheethamem, leží strhující Trautmannova biografie od Catrine Clayové. „I my jsme se o jeho mládí nejvíc dověděli z knih, filmů, co jsme si kde sami zjistili,“ vzpomínají. „Občas něco zmínil, ale myslím, že prožil spoustu věcí, na které pak nebyl hrdý. A nebyl takový, že by se to snažil přikrášlovat. Takže si to podle mě vyhodnotil tak, že čím míň o tom mezi spoluhráči bude mluvit, tím líp,“ říká Eyre.

Zato jeho znovuzrození a nový život měli jeho fotbaloví kolegové z první ruky. „Netrvalo dlouho a i ti lidé, co přišli protestovat, když podepisoval smlouvu, ho přijali,“ vybavuje si tehdejší člen City Johnny Williamson. Roy Cheetham dodává: „Rozumní lidé si uvědomili, že jednotlivec není zodpovědný za všechno, co spáchala jeho země, protože ani nemusel vědět, že se to děje. Všechno před nimi skrývali. Myslím, že lidé to pochopili, smířili se s realitou a začali ho respektovat jako skvělého brankáře.“

Socha Berta Trautmanna v klubovém muzeu Manchesteru City. | Foto: Wikimedia Commons

Trautmannovy výkony proměně nálady mezi příznivci výrazně pomáhaly. Kromě toho se mu dostalo podpory i zvenčí, třeba od manchesterského rabína, který pro místní Evening Chronicle napsal otevřený dopis, ve kterém odmítl bojkot klubu kvůli Trautmannově příchodu a německého brankáře podpořil: „Navzdory krutostem, které jsme si od Němců vytrpěli, nebudeme se z nenávisti snažit trestat jednotlivého Němce, který s těmito zločiny není spojený.“

Trautmann si po prvotní reakci zvykl raději noviny nečíst, ale tento výtisk mu tchán donesl. Bert si rabínův text přečetl a rozbrečel se. Pohnutím a vděčností, že židovský uprchlík z nacistického Německa byl schopný čtyři roky po válce napsat něco tak smířlivého a přátelského.

Na hřišti byl zlomový první výjezd do Londýna v lednu 1950. Cestou klubovým autobusem Trautmann z okna pozoroval ještě jasně patrné následky německého bombardování. Hlavou se mu honily nenávistné dopisy, které před zápasem dostal od některých londýnských Židů. Čekal, že pískot, nadávky a pokřiky Heil Hitler!, které byl zvyklý na stadionu na svou adresu slýchat, budou v hlavním městě ještě silnější. To všechno za extrémní pozornosti národního tisku.

Z Londýna ovšem odjížděl hrdý sám na sebe a s pocitem, že ho Britové konečně přijali. City sice prohráli s Fulhamem 0:1, ale Trautmannův výkon je uchránil od debaklu. Celá země žasla nad jeho zákroky, po závěrečném hvizdu se mu dostalo aplausu vestoje od celého stadionu a do kabin odcházel „uličkou slávy“ vytvořenou spoluhráči i protihráči. Byl to jeden z nejšťastnějších dní, co zažil.

Podle jeho spoluhráčů se dá bez nadsázky říct, že Trautmann pomohl po válce vylepšit obraz Němců ve Velké Británii. „Nepochybně. Obzvlášť u žen!“ hlásí Roy Cheetham a celá čtveřice veteránů City propuká v smích.

Chci si přečíst celý text!

  • Proč se nevrátil domů, když ho chtělo Schalke?
  • Jak vyhrál FA Cup se zlomeným obratlem?
  • A jak blízko smrti tenkrát byl?
  • Jak souvisel rozvod s jeho nacistickou historií?
  • Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v posledním čísle (20) tištěného Football Clubu.

Kdo byl Bert Trautmann

(1923-2013)

  • Německý fotbalový brankář, rodák z Brém.
  • Narostl do výšky 199 cm.
  • V mládí zapálený člen Hitlerjugend, později dobrovolník Luftwaffe.
  • Bojoval ve druhé světové válce, po ní prošel britskými zajateckými tábory.
  • Většinu kariéry strávil v Manchesteru City (15 let, 545 zápasů), stal se legendou klubu.
  • Pomohl k triumfu v FA Cupu a stal se hráčem roku jako první fotbalista mimo britské ostrovy.
  • Z „politických“ důvodů nikdy nereprezentoval Německo.
  • Po kariéře působil jako trenér v Barmě, Libérii, Pákistánu, Tanzanii a Severním Jemenu.
  • Třikrát se oženil, jeden jeho syn zemřel v šesti letech při nehodě.
  • Zemřel ve Španělsku v nedožitých 90 letech.

Související články

Nemluví, ale na hřišti vládne. Francouzská rozhodčí míří do Kataru

Stéphanie Frappartová je nejlepší ženská rozhodčí na světě. Nenápadná Francouzka svými výkony přesvědčila většinu skeptiků, až se stala přirozenou součástí nemilosrdného mužského fotbalového prostředí. Důkazem uznání je i to, že už nedostává kytice před výkopem.

Rozhodčí

Ženy na plac, muži k plotně. Nové číslo si posvítí i na špinavé peníze

Vychází 21. čtvrtletník Football Club, který má dvě hlavní sekce. Po pádu Romana Abramoviče v Chelsea jsme se zaměřili na špinavé peníze ve fotbale. A velkou pozornost věnujeme ženskému fotbalu, který je na vzestupu. Úvodník nového čísla, které předplatitelům právě vyrazilo do schránek, vás navnadí ke čtení.

Komentář

Liga mistrů v říši divů. Šéf Tiraspolu přežil atentát a ovládl nemocnou zemi

Viktor Gušan v roce 1997 založil Šeriff Tiraspol a dotáhl ho až do Ligy mistrů. Hráče motivuje třeba granátem v šatně a k bohatství přišel tak, že ovládl prakticky celou ekonomiku Podněstří, což je část Moldavska pod ruským vlivem.

Peníze
Popup se zavře za 8s