V Premier League odkopal přes pět stovek zápasů v dresu Arsenalu, Tottenhamu, Portsmouthu a Newcastlu. Za anglickou reprezentaci si připsal dalších 73 startů, včetně několika evropských a světových šampionátů. Útočníci soupeře ho v lásce příliš neměli, jeho důrazný styl totiž bolel.
Dnes je ze statného brouska přemýšlivý kouč, který si během krátké trenérské kariéry zažil řadu nelehkých chvil. Jak sám tvrdí, ty ho nakonec posílily. Teď se svým trenérským týmem čeká na pořádnou šanci, při které chce dokázat, že fotbal je jeho život.
Kdy jste během kariéry začal přemýšlet o tom, že by z vás mohl být trenér?
Myslím, že mi bylo sedmadvacet. Do Arsenalu zrovna přišel Kolo Touré. Byl to nadšený mladý kluk, na hřišti jsem ho trošku koučoval. Dosáhl pak v kariéře úžasných úspěchů. Ale pamatuji si, že jsem to měl v sobě už dřív. Ještě když jsem působil v Tottenhamu, hráli jsme na podzim 1999 zápas, ve kterém jsem vedl mladou obranu s Lukem Youngem, Stephenem Carrem a Mauriciem Tariccem. Řekl jsem jim: Následujte mě! Vyhráli jsme 3:1 a já si uvědomil, že jsem byl v podstatě hrající trenér obrany. Později se to stalo ještě několikrát.
Zásadní pro mě bylo angažmá v Arsenalu, kde jsem se začal na fotbal dívat jinak. Ovlivnili mě francouzští a nizozemští hráči Patrick Vieira, Robert Pires, Thierry Henry, Sylvain Wiltord, Dennis Bergkamp a Giovanni van Bronckhorst. Bylo taky zajímavé mluvit s lidmi jako Nwankwo Kanu a Gilberto Silva, zjistil jsem, jak fungují věci v Africe a v Jižní Americe. Když dobře komunikujete a posloucháte, můžete se obohatit zkušenostmi z celého světa. Když jsem v zahraničí, rád se bavím s místními a sbírám od nich informace. A všechny znalosti se pak snažím uplatnit v praxi.
Máte v roli kouče k fotbalu stejný přístup, jaký jste měl jako hráč?
Jasně, už jako dítě jsem po tréninku studoval fotbal. Prvky z toho si s sebou berete dál i jako trenér. Naučíte se třeba, jak analyzovat pohyb hráčů. Během kariéry jsem si nahrával zápasy, abych se na ně mohl dívat detailně. Říkal jsem si: proti tomuhle útočníkovi za tři týdny hraju, tak se podívám, jak se pohybuje, jak dává góly...
Když něco sleduju, myslím, že se mi celkem daří to rozebrat a vytvořit vzorce. Jako mladý jsem hrál hodně šachy. Později jsem vedl kluky ve fotbalových akademiích k tomu, aby začali taky, protože jde o hru, která vás naučí strategii, přinutí váš mozek přemýšlet, jak můžou vypadat další tahy. Šachy mě nikdo neučil, byl jsem samouk. Stejné to bylo se čtením knih. Musel jsem si k nim najít cestu, protože jsem vyrostl ve složitém prostředí.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Jak vzpomínáte na mládí ve východním Londýně?
Byl jsem zvyklý dělat všechno sám. Naslouchal jsem svým instinktům, které mi říkaly, že se musím pořád učit nové věci. A i když jsem dělal chyby, věděl jsem, že se z nich můžu poučit. Pocházím z velké rodiny, mám devět bratrů a dvě sestry. Byl jsem ze všech nejmladší, benjamínek. Mám na to krásné vzpomínky, ale nebylo to snadné. Rodiče tvrdě pracovali, jejich prioritou bylo dostat na stůl jídlo. Na víc už nebyl čas ani energie.
Když děti vypadaly v pohodě, nic se neřešilo. Nezjišťovali, jak dopadl můj zápas. Vždycky jsem přišel domů a nikdo se na nic neptal. Takže jsem vyrůstal jako stydlivé dítě. Pořád jsem hrál fotbal, ale nikdo vlastně moc nevěděl, co dělám. I když jsem debutoval za Tottenham, nikdo to nevěděl. Až když se věci daly pořádně do pohybu, rodiče si uvědomili, co se děje. Vlastně to zjistili, až se jich na to začali ptát jejich kamarádi. Moje maminka sledovala utkání v televizi, byla moc stará na to, aby chodila na stadion. Na pár zápasech rodiče nakonec byli, ale nemyslím si, že porozuměli všemu tomu cirkusu okolo. Bylo toho na ně moc.
Jak dospívání ovlivnilo vaši kariéru?
Oblast, ve které jsem vyrůstal, byla tvrdá. Zachránil mě West Ham Park. Měl jsem ho blízko, pro hraní fotbalu to bylo ideální. Hrál jsem hodně na ulici, pamatuju si taky, že jsem každý den lezl přes plot školy, abych si zakopal na jejím hřišti. To byla hezká doba. Krásné vzpomínky mám i na dva roky, co jsem strávil v Lilleshall, národní sportovní akademii fotbalové asociace, která měla i internátní školu. Za tu dobu jsem se naučil víc než za všechny ostatní roky na školách na východě Londýna, kde vzdělání nebylo nikdy na dobré úrovni. V Lilleshall jste věděli, že se o vás učitelé zajímají a chtějí pro vás to nejlepší. Fotbalově to tam bylo velmi moderní, skvělí lidé se z vás snažili dostat to nejlepší a udělat z vás budoucího anglického reprezentanta. S týmem jsme hráli proti místním klubům a akademiím profesionálních celků. S reprezentací do osmnácti let jsme vyhráli euro. Ve finále jsme porazili Turecko, během turnaje jsme zvítězili nad Nizozemskem, za které hrál třeba Clarence Seedorf.
Jaké to pak bylo dostat se do áčka Tottenhamu?
V Lilleshall jsem byl se čtyřmi dalšími hráči z Tottenhamu. Všichni to byli velcí kluci, ze kterých měly být budoucí hvězdy, a pak jsem tam byl já, malý Sol. Vzpomínám si, že když jsme finišovali se zkouškami, všichni ostatní kromě mě už byli podepsaní. Až na konci jsem dostal smlouvu, která mi zajišťovala asi 27,5 libry za týden a o rok později o deset liber víc. Když mi bylo osmnáct, prorazil jsem do prvního týmu, ale na začátku si lidé stále mysleli, že to nezvládnu. Pořád jsem se snažil, makal, zlepšoval se. Nebylo to snadné, ale i díky tomu, čím jsem si prošel, se teď jako trenér dokážu vcítit do situace mnoha hráčů.
Kdy se to nakonec ve Spurs zlomilo k lepšímu?
Když jsme vyhráli ten turnaj s osmnáctkami, tak mi trenér áčka Ossie Ardiles poslal zprávu: „Sole, musíš se vrátit.“ Měl jsem sotva týden volno a hned jsem naskočil do přípravy. Nakonec jsem dostal šanci, protože se zranil levý bek. Na Ardilesovi a Stevu Perrymanovi, který mě v začátcích také trénoval, se mi líbilo, že svým hráčům věřili. To je nejdůležitější. Musíte v ně mít důvěru. Věřit, že budou dobří a vždy pro ně zamýšlet to nejlepší. Můj další trenér Gerry Francis mi taky hodně věřil. Hrál jsem konzistentně dobře, dřel jsem. Tak za mnou přišel a řekl: „Chci, abys byl můj kapitán. Máš dvacet čtyři hodin na rozhodnutí.“ Bylo mi teprve jednadvacet, ale vzal jsem to.
V Tottenhamu jste strávil dlouhou dobu. Na co nejvíc vzpomínáte?
Léta v mládeži byla skvělá, stejně tak výhra v ligovém poháru s A-týmem v roce 1999. Ale to je všechno, zbytek byla jen tvrdá práce. Kvalita nikdy nebyla konzistentní. V áčku byli čtyři, možná pět solidních hráčů, ale ti pak odešli a nahradilo je pět jiných. Kdyby všichni zůstali a doplnily je nové dobré posily, bylo by to o něčem jiném. Jenže my měli neustále mezery.
Fotbalová horečka v podání předního politického novináře. Dcery rostou, tituly ale nepřibývají. I proto, že Arsenal zapomněl vyhrávat.
Kdy jste si uvědomil, že chcete odejít?
V posledním kole sezony 1998/99 jsme hráli s Manchesterem United. Oni museli vyhrát, aby si zajistili titul. Dali jsme první gól, ale soupeř nakonec zvítězil 2:1. Stadion po závěrečném hvizdu úplně vybuchl. Pamatuju si, jak jsem se na to díval a říkal si, co tady dělám. Všichni šíleli, skákali kolem, protože vyhráli ligu v posledním zápase. A mně se honilo hlavou, jak dlouho ještě vydržím sledovat slavit protihráče, se kterými hraju za nároďák. Uvědomil jsem si, že i přes veškerou snahu mi začíná docházet čas.
Nakonec jste vydržel ještě dva roky, až do konce smlouvy. Proč jste nepřestoupil dřív?
Slyšel jsem o zájmu Lazia Řím, což byla spíš jen spekulace. Ale Inter Milán to myslel vážně, letěl jsem jednat do Itálie. Trénovali na úžasném místě zvaném Como, ale jejich tréninkové centrum se rozpadalo. Říkal jsem si, co se tu děje? Několikrát se ozvala i Barcelona, ale k přestupu nikdy nedošlo. V Anglii jsem se bavil s Liverpoolem. Taky mi volal Uli Hoeness z Bayernu Mnichov, i když dodnes nejsem stoprocentně přesvědčený, že to byl on. Možná někdo jiný zkoušel, jestli bych měl zájem. Najednou přišel hovor, u kterého jsem se musel rozhodnout hned. Nebyl jsem si jistý, odmítl jsem. Pak jsem už s Bayernem v kontaktu nebyl.
V létě 2001 jste podepsal smlouvu u největšího londýnského konkurenta, Arsenalu…
Bylo to fotbalové rozhodnutí, kvalita hráčů Arsenalu byla úžasná. Ten tým by byl konkurenceschopný i dnes. Mockrát nezažijete, že narazíte na naprosto správný mix hráčů. Když tu příležitost propásnete, další nemusí přijít. Pak se budete po letech ohlížet a říkat si: „Pff, fakt jsem měl tehdy přestoupit.“ Když jsem s Arsenalem hned v první sezoně vyhrál double, uvědomil jsem si, že přesně o to šlo – o vyhrávání. Kromě chvíle, kdy nám těsně unikl triumf v Lize mistrů, to bylo skvělé. Měli jsme fantastický tým a hráli skvělý fotbal. Myslím, že až teď si fanoušci Arsenalu uvědomují, jak dobří jsme byli.
Inspiroval vás trenér Arsène Wenger?
Jeho styl hry a nastavení tréninku byly skvělé. Hráli jsme skrz lajny a bylo úžasné být tam s hráči, kteří tu strategii uměli perfektně naplnit. Jako trenér chci hrát taky pořádně. Rád rozehrávám odzadu, udržuji tým v pohybu přes energickou zálohu. V útoku mám rád různorodost, jsem zvyklý na menší hráče, co se šikovně prosazují ve vápně, ale i na velké chlapy, kteří umějí být hbití. Chci tým, který pevně drží pohromadě vzadu a umí přejít do útoku. Líbí se mi ten balanc. Sám jsem hrál ve čtyřčlenné obraně, takže nastupuju se čtyřmi vzadu v systému 4-3-3. Vyhovuje mi, že dává jistou flexibilitu. Rád ovládám střed hřiště, chci tam mít hráče, kteří dokážou dotáhnout míč k vápnu a skórovat. Taky miluju hráče, co umí vystřelit z pětadvaceti metrů.
Důležitá je mentalita. Potřebuju hráče, kteří milují fotbal a chtějí se každý týden zlepšovat. Když vidím radost v jejich očích a sleduji, jak makají jeden pro druhého, vím, že u toho chci být s nimi. Miluju to, hřeje mě to na duši. Chci jim dát volnost, protože vím, jak dobrý pocit to je. Samozřejmě vyžaduji disciplínu, ale uvnitř ní chci svobodu, aby se hráči mohli naplno vyjádřit.
V roce 2006 jste Kanonýry opustil. Je pravda, že jste už před finále Ligy mistrů věděl, že odejdete?
Ano. Hráči odcházeli, účty za nový stadion dostaly klub pod velký tlak. Jen tak tak jsme obhájili účast v Lize mistrů. Po sezoně jsem vyrazil do Milána a vyjednával s Juventusem. Byl jsem volný hráč a domluvil jsem se s vedením na tříleté smlouvě. Můj odchod do Turína byl velmi blízko. Čekal jsem jen, až přijde smlouva, kterou bych podepsal, ale trenér Didier Deschamps nakonec řekl ne. To byl rok, kdy byl Juventus přeřazený do druhé ligy. Přesto jsem byl připravený tam jít. Nakonec to neklaplo. Když se za tím ohlížím, byl to správný moment odejít do zahraničí. Třeba se angažmá v cizině dočkám nyní jako trenér. Pořád mě láká jít do Itálie, líbí se mi jejich taktika. Chtějí bránit, ale když přijde správný čas, vyrazí dopředu. Jejich tým je jednotná síla. Brání i útočí společně.
Když nevyšla Itálie, měl jste ještě později příležitost odejít jinam?
Na úplném konci kariéry mě chtělo podepsat německé St. Pauli, extravagantní kultovní tým, který má pirátské vlajky a oddané fanoušky. Párkrát se mě snažil zlákat, jeden agent to chtěl domluvit, ale nedopadlo to. Myslím, že Německo by mi sedělo i trenérsky. Jejich systém je založený na rychlém fotbale, fanoušci jsou úžasní, je tam velká historie. Taky si myslím, že v té zemi nikomu nevadí, když zkusíte něco odlišného. Můžete klidně mluvit anglicky, než se naučíte německy. Dejte mi rok a budu úplně jiný člověk. Přijde mi, že v Německu ani není tolik zákulisních her. Mé mentalitě by to tam vyhovovalo.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Máme za sebou prvních pět let na hřišti a chceme to oslavit knihou. Potřebujeme s tím ale pomoct. Když to uděláte, získáte dárky, jaké jinde nedostanete. Můžete třeba vyrazit s šéfredaktorem na fotbal nebo si pořídit krásný plakát od Ilony Polanski.
Ženský soccer se v Americe masově hraje, fandí se mu, politizuje se a nedávno si vymohl i stejné ohodnocení jako mužský. Vděčí za to maskulinitě amerického fotbalu a také boji za občanská práva před půl stoletím.
