Ke změnám ve vlastnictví klubů Premier League dochází pravidelně. Špičkový fotbalový produkt a celosvětová značka lákají jak byznysmeny z celého světa, v poslední době především z USA, tak i samotné státy.
Jen pro připomenutí: na podzim loňského roku přešel Newcastle pod saúdskoarabský Veřejný investiční fond, který je pod kontrolou korunního prince Muhammada bin Salmána, faktického vládce země. S odhadovaným jměním ve výši až 320 miliard liber (tedy skoro 9,5 bilionu korun) je suverénně – a ani tohle slovo nevyjadřuje přesně onen rozdíl – nejbohatším klubem na světě.
Letos na jaře došlo k další změně, ovšem takové, kterou by ještě před půl rokem málokdo čekal. Vinou ruské vojenské agrese na území Ukrajiny a následným sankcím vůči režimu prezidenta Vladimira Putina a desítkám lidí z jeho okolí musel Roman Abramovič prodat Chelsea, ze které od svého příchodu v roce 2003 vybudoval mimořádnými investicemi celosvětovou značku. A de facto odstartoval konec starých časů.
Vezměme to ale od začátku. Když fotbal v Británii nabíral v 80. letech 19. století na popularitě, většina klubů fungovala na základě demokratických principů. Byly vlastněny i kontrolovány hráči a členy. „Například Aston Villu řídil devítičlenný výbor a každý z těch devíti byl zvolen na základě hlasování 382 členů klubu,“ napsal Jim Koeghan ve své knize Punk Football.
Jestli byli v této rané době nějakým způsobem zainteresováni i bohatí obchodníci a průmyslníci, tak především proto, že byli spojeni s určitou lokalitou. To se například týkalo West Hamu United, který vznikl iniciativou dělníků v Thames Ironworks, východolondýnských železárnách. Jejich majitel Arnold F. Hills pomohl spolu s předákem Davem Taylorem k založení klubu, pro který nechal Hills později postavit i stadion.
Velké změny nastaly s nástupem profesionalismu do fotbalu ve druhé polovině 80. let předminulého století, což odsunulo do pozadí amatérské týmy spojené se školami, které dominovaly v úvodních ročnících FA Cupu – například Wanderers, Old Etonians či Oxford University. Další zásadní roli pak sehrál především vznik ligové soutěže v roce 1888. Zatímco zápasy první sezony navštívilo celkem něco přes 600 tisíc diváků, před vypuknutím 1. světové války to bylo devět milionů.
Chcete mistrovství světa v Rusku nebo Kataru? Proč si dát pozor na putinizaci sportu a co to je? Jak to v Anglii dělali, než přišel Abramovič? Proč si v Německu za špinavé peníze nejde koupit klub? Jak vypadá fotbalová romantika ve Florencii? Odpovědi najdete v novém Football Clubu s tematickým blokem Fotbal a prachy.
Na enormní nárůst popularity musely kluby zareagovat výstavbou stadionů. A ty už nešlo platit jen ze zisku z prodeje vstupenek a z členských příspěvků. Jednou z nejjednodušších cest byla přeměna v akciové společnosti. Průkopníkem byl v roce 1888 klub Small Heath (později přeměněný na Birmingham City), koncem roku 1921 zůstaly už jen dva z osmdesáti šesti klubů sdružených pod hlavičkou Football League, které nebyly převedeny do soukromých společností.
S rostoucí cenou akcií se pochopitelně vytráceli zástupci pracující třídy (Woolwich Arsenal, předchůdce Arsenalu FC, dal v roce 1893 do oběhu 4000 akcií v hodnotě 1 libry za kus), naopak rostl vliv střední třídy či lokálních byznysmenů, pro které to byla zajímavá příležitost, jak zvýšit svůj vliv a respekt okolí.
Řada klubů brzy zjistila, že fotbal není odvětvím, ve kterém se dá pravidelně dosahovat zisk, ale část obchodníků to prostě brala jako dobrou reklamu. Mezi společnosti, které měly zájem o zviditelnění se pomocí populárního sportu, patřily různé pivovary. O Manchesteru City se svého času mluvilo jako o „pivním klubu“, protože se s ním spojilo několik firem z tohoto oboru, včetně lokálního pivního magnáta Stephena Chestera Thompsona.
Termín „lokální byznysmen“ má v historii anglického fotbalu specifické postavení. Je považován za jakousi přednost, možná až ideální obraz toho, jak by měl být klub řízen a financován. Proto jsou ti, kteří do této kategorie spadali, čas od času připomínání a opěvování.
„Pravdou je, že pro řadu dalších bylo motivací stát se majitelem, hlavním akcionářem či šéfem klubu něco víc než jen případné zůstatky na bankovních účtech. Někteří skutečně milovali fotbal, stali se z nich zanícení fanoušci nebo klubu fandili už v době, než zbohatli. Případně se podíleli na chodu organizace ještě předtím, než ji převzali. V některých rodinách bylo jakousi povinností pokračovat v tradici. Potomci Guse Mearse, zakladatele Chelsea, který zemřel v roce 1912, drželi vlastnictví až do roku 1982, kdy tým ze Stamford Bridge prodali Kenu Batesovi,“ píše Koeghan. Sluší se však podotknout, že rodina Mearsových prodala Chelsea v poměrně zbědovaném stavu.
Jak už bylo napsáno, speciální místo v historii vlastnictví fotbalových klubů mají lokální byznysmeni a úplnou VIP kategorií jsou ti, kteří své působení pojali jako určitou občanskou povinnost. Jako splátku městu či regionu, ze kterého pocházeli. Mezi ně patřil například John Henry Davies, který v roce 1902 koupil zadlužený klub Newton Heath, za jehož éry se přejmenoval na Manchester United. Davies a jeho manželka byli považováni za známé filantropy a podporovatele sportu.
Pokud by se vytvářel žebříček zmiňované VIP kategorie, určitě by na nejvyšších příčkách figuroval Jack Walker, jenž dovedl Blackburn Rovers až na samý vrchol. Je to jeden z klasických příběhů. Syn místního oceláře, nejmladší ze tří dětí, odešel poměrně brzy ze školy, nastoupil do továrny a vyzkoušel si různé profese, aby nabral zkušenosti. Po otcově smrti převzal v roce 1951, ve svých dvaatřiceti letech, British Steel. Na konci 80. let se rozhodl, že společnost prodá, za což vyinkasoval závratných 360 milionů liber. Tehdy šlo o rekordní sumu zaplacenou za soukromou firmu.
Na tribuny Ewood Parku chodil ještě v době, kdy nosil chlapecké šortky, takže měl k lancashirskému klubu vřelý vztah. Nejprve výrazně přispěl k rekonstrukci jedné z tribun na stadionu a v roce 1991 převzal plnou kontrolu nad klubem s ambicí vytvořit z Rovers největší klub v Anglii. Svá slova v následujících letech potvrdil podepisováním šeků na nemalé částky.
Nejlepší manažer, kterého Anglie nikdy neměla. Tak se mu říkalo. Místo reprezentace ale Brian Clough s Nottinghamem Forest napsal jednu z nejúžasnějších pohádek fotbalové historie. Včerejší postup Forestu po 23 letech zpět do Premier League je ideální příležitostí, si ji připomenout. Proto odemykáme text z Football Clubu číslo 16.
Nejprve musel dostat Blackburn zpět mezi ligovou elitu. Sezonu 1990/1991 dokončil až na devatenáctém místě druhé nejvyšší soutěže. Ovšem v říjnu 1991 se mu podařilo přemluvit Kennyho Dalglishe k návratu k trenéřině po jeho předčasném konci v FC Liverpool. A spolu s investicemi do kádru zažili „modrobílí“ návrat mezi elitu po šestadvacetileté pauze.
Samotný comeback ambicióznímu Walkerovi nestačil. Chtěl víc, mnohem víc. Mistrovský titul. „Poslal jsem ho k psychiatrovi, aby zjistil, jestli se nezbláznil,“ vtipkoval Sir Kenny Dalglish před dvěma lety v rozhovoru pro OTB Sports při vzpomínce na jednání s majitelem klubu. Řešili spolu posily, které by přispěly k realizaci smělého plánu. Mimo jiné padlo jméno francouzského záložníka s alžírskými kořeny – Zinedina Zidaneho. Ten se v Ewood Parku nakonec neobjevil, ale přišli jiní borci.
Ze Southamptonu přestoupil za 3,3 milionu liber, tehdy rekordní sumu v Anglii, Alan Shearer. Tohle prvenství nevydrželo talentovanému útočníkovi příliš dlouho. V létě 1994 přivedl Blackburn Chrise Suttona z Norwiche za 5 milionů liber. To byl zřejmě poslední dílek do skládačky, protože po čtvrtém a druhém místě v sezonách 1992/1993 a té následující se Rovers rozjeli za titulem.
V tehdy jednoznačně preferovaném rozestavení 4-4-2, kdy hlavním úkolem záložníků bylo zásobovat přihrávkami nebo centry oba forvardy, si oba náramně sedli. Vytvořili skvělou dvojici, přezdívanou „SAS“, společně nastříleli 34 branek. Blackburnu se titul nakonec podařilo získat. Ironií je, že nebýt jednoho brankáře, za nějž Walker nemusel platit ani penny, spíš by se psalo o jednom z největších selhání v historii ligových finišů.
Tím gólmanem byl Luděk Mikloško, česká opora West Hamu United. Blackburn totiž potřeboval v posledním kole vyhrát na hřišti Liverpoolu. Jenže domácím se podařilo gólem v samotném závěru otočit skóre, a to i k nevelké radosti svých fanoušků, kteří věděli, že tímto výsledkem spadne titul do klína nenáviděnému Manchesteru United.
Tomu stačilo v souběžně hraném utkání vyhrát na půdě o nic hrajícímu West Hamu. Jenže někdejší gólman Baníku Ostrava předvedl jeden z nejlepších brankářských výkonů v historii Premier League a frustrované útočníky United vychytal. Dál než k remíze 1:1 se tým vedený Sirem Alexem Fergusonem nedostal.
Bundesliga mezi vlastníky nemá šejky, ani svého Abramoviče. Platí totiž pravidlo 50+1, se kterým jsou německé kluby neprodejné. Dominance Bayernu a jeho deset titulů v řadě však zvyšuje tlak na změnu.
Válečný konflikt v Afghánistánu měl drtivý dopad i na ženský fotbal v zemi. Na hráčky pod vlivem vládnoucího hnutí Tálibán házeli lidé kameny, plivali na ně, taxikáři je odmítali vozit na tréninky, nefandili jim ani jejich nejbližší. Je to přece sport pro kluky…
Novinář Jérôme Lefilliâtre, autor knihy o Danielu Křetínském, přináší v rozhovoru pro Football Club francouzský pohled na čtvrtého nejbohatšího Čecha a jeho byznysové a fotbalové aktivity po celém kontinentu.
