Vysoká kovová klec asi s třiceti starými vyfouknutými fotbalovými míči uvnitř. K tomu pár vybledlých šál britských klubů, které stále visí na drátěném plotě a jsou ponechané napospas větru a dešti. To je jedna z prvních věcí, jež si zvědavý návštěvník s trochou fotbalové duše musí všimnout, když dorazí do vzdělávacího centra nazvaného anglicky Plugstreet 14-18 experience.
Hned vedle tohoto poněkud zvláštního venkovního koše na fotbalové odpadky se nachází skromný, ale důstojný památník australským a novozélandským „vojenským bratrům“, kteří zde kdysi obětovali svůj život v boji proti německým okupantům. Čteme na něm vyrytý výmluvný nápis: Až se vrátíš domů, řekni jim o nás a řekni jim, že za váš zítřek jsme dali náš dnešek.
Plugstreet, jak ji znali ti, kteří zde sloužili během války, neboli Ploegsteert, jak se ve skutečnosti jmenuje, je malá valonská vesnice ležící v severozápadní části Belgie, dvanáct kilometrů jižně od vlámského města Ypry a jeden hod granátem od hranic s Francií, či ještě jinak, dvacet kilometrů od Lille. Od roku 1914 do roku 1918 byla vesnice a její široké okolí dějištěm jedněch z nejzuřivějších bojů první světové války.
Ploegsteert leží na tehdejší západní frontě, jejíž každodenní realitu Erich Maria Remarque popsal velmi realistickým způsobem ve slavném románu. Tato oblast zůstala přes čtyři nekonečné roky no man’s land, kde se v obrovském tratolišti bláta a krve vojska Velké Británie, Francie, Belgie a Spojených států amerických střetla s nepřítelem z Německé říše.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
