Fotbalový mír ve Velké válce. Byli jsme v Belgii ověřit legendu

Vysoká kovová klec asi s třiceti starými vyfouknutými fotbalovými míči uvnitř. K tomu pár vybledlých šál britských klubů, které stále visí na drátěném plotě a jsou ponechané napospas větru a dešti. To je jedna z prvních věcí, jež si zvědavý návštěvník s trochou fotbalové duše musí všimnout, když dorazí do vzdělávacího centra nazvaného anglicky Plugstreet 14-18 experience.

Hned vedle tohoto poněkud zvláštního venkovního koše na fotbalové odpadky se nachází skromný, ale důstojný památník australským a novozélandským „vojenským bratrům“, kteří zde kdysi obětovali svůj život v boji proti německým okupantům. Čteme na něm vyrytý výmluvný nápis: Až se vrátíš domů, řekni jim o nás a řekni jim, že za váš zítřek jsme dali náš dnešek.

Plugstreet, jak ji znali ti, kteří zde sloužili během války, neboli Ploegsteert, jak se ve skutečnosti jmenuje, je malá valonská vesnice ležící v severozápadní části Belgie, dvanáct kilometrů jižně od vlámského města Ypry a jeden hod granátem od hranic s Francií, či ještě jinak, dvacet kilometrů od Lille. Od roku 1914 do roku 1918 byla vesnice a její široké okolí dějištěm jedněch z nejzuřivějších bojů první světové války.

Ploegsteert leží na tehdejší západní frontě, jejíž každodenní realitu Erich Maria Remarque popsal velmi realistickým způsobem ve slavném románu. Tato oblast zůstala přes čtyři nekonečné roky no man’s land, kde se v obrovském tratolišti bláta a krve vojska Velké Británie, Francie, Belgie a Spojených států amerických střetla s nepřítelem z Německé říše.

Do území nikoho byly statisíce vojáků z celého světa postupně poslány na téměř jistou smrt. Z této absurdní oběti hromad mladých mužů pro dobytí kusů polí často velikosti fotbalového hřiště zůstaly dnes akorát desítky – ba stovky – hřbitovů a památníků. Včetně pomníku, který u zrekonstruovaných zákopů zobrazuje dělostřeleckou skořápku s fotbalovým míčem na vrcholu a který delegace UEFA v čele se svým tehdejším předsedou Michelem Platinim slavnostně odhalila v prosinci 2014 u příležitosti stého výročí onoho pověstného vánočního příměří. Jak je na dlažbě uvedeno v několika jazycích, socha je věnována všem, kteří zažili Malý mír ve Velké válce.

Ač byl Ploegsteert před válkou bezvýznamnou obcí, jeho nedaleký les získal brzy po vypuknutí konfliktu legendární rozměr. I první pondělní ráno po letošním Novém roce vane od Severního moře mrazivý vítr. K tomu nám déšť a nebe plné nejrůznějších odstínů šedi umožňují si představovat, jak tu tenkrát mohla všechna ta beznaděj proběhnout. Pěšina s anglickým nápisem Christmas Truce vede od Memoriálu na památku nezvěstných vojáků Commonwealthu až k nenápadnému kříži, který o pár kilometrů dál na místě zvaném Saint-Yvon také připomíná vánoční příměří.

Je tu téměř liduprázdno. Na obzoru jsou vidět jen racci hledající žížaly na polích a pár nadšených jezdců na kole, kteří šlapou po trase klasiky Gent-Wevelgem, jednodenního jarního závodu, kde v nedávné minulosti už třikrát slavně triumfoval Slovák Peter Sagan.

Zhruba hodinová procházka podél lesa a jednoho hřbitova přitom nenutí k depresivním úvahám, jako spíš vybízí k určitému zamyšlení. Vnitřní pocit během chůze je podobný, jako když v Česku jdete třeba po bývalé vesnici v Lidicích a krok za krokem se ve vás rozhostí zvláštní ohlušující a znepokojivé ticho. Na mysl se dere otázka: Když dnes je vše kolem nás vlastně tak krásné a klidné, když se svět zdá být, jak má, jak mohlo k všem těm minulým hrůzám vůbec dojít? (autor místo navštívil a text psal ještě před ruskou agresí na Ukrajině – poznámka editora)

Fotbalový míč je možná kulatý nesmysl, ale pokud se tu fotbal tehdy opravdu hrál, jak se s oblibou tvrdí, musel být jednou z mála radostí, které v člověku udržují naději, že obyčejný život má pořád smysl. Nehledě na vývoji fotbalu v čase, na úroveň nebo na způsob, jak se hraje, především v této prostotě a univerzálnosti vždy byla, je a bude jeho krása a síla.

Fotogalerie z reportáže:

Jedině s dobrými Němci

V recepci vzdělávacího centra Plugstreet sedí průvodkyně Amélie Demoenová vřelé nátury – ostatně jak se většinou v Belgii sluší. Existencialistickými fotbalovými úvahami se však očividně v životě příliš netrápí. „Jé, i vy jste tu kvůli fotbalu? Hodně návštěvníků k nám zajede v domnění, že se tu hrál opravdový zápas. Je to sice hezká představa, jenže otázkou je, do jaké míry odpovídá realitě,“ uzemní nás slečna s milým úsměvem hned při přivítání, než nás pustí dovnitř k expozicím.

„Víte, nezachovaly se prakticky žádné hmotné důkazy, které by tuto domněnku potvrzovaly. Ta je založena pouze na několika svědectvích, která se nachází v dopisech, co vojáci posílali svým rodinám, anebo v denících, které si vedli. Většina z mála fotografií, které byly tehdy pořízeny, byla pravděpodobně zničena, protože myšlenka sbratření se s nepřítelem se nemusela velitelům líbit. Přes to všechno je docela možné, že si někteří vojáci na bojišti zakopali do míče, několikrát si přihráli, nebo si dokonce improvizovaně nějak zahráli,“ dodává.

Jedno je nicméně jisté: fotbal rozhodně není hlavním tématem prohlídky muzea. Zatímco filmový dokument vysvětluje složité příčiny konfliktu a objasňuje – ještě jednou, protože jsme toho rána kdysi ve škole paní dějepisářku neposlouchali pozorně – řetězec spojenectví, který vedl ke globalizaci konfliktu, animovaná reliéfní mapa a velké dotykové obrazovky popisují postup a ústup zúčastněných jednotek a všelijaké boje, co probíhaly na obou stranách hranice, která dodnes rozděluje Belgii a Francii. A která tehdy vlastně rozdělila velmoci té doby.

Yperský oblouk, kde se kromě každodenních „obyčejných“ bojů odehrálo pět velkých bitev, zůstal posledním kouskem Belgie, který se Němcům nepodařilo obsadit, a to přesto, že poprvé v historii lidstva použili chemickou zbraň – jedovatý bojový plyn, takzvaný hořčičný plyn nebo také „yperit“, který své jméno dostal právě podle názvu města. Spojenci se tam za každou cenu snažili udržet, aby se Němci nemohli dostat ke strategickým přístavům Dunkerque a Calais na severu Francie.

Nemalá část expozic se také věnuje životu vojáků a civilního obyvatelstva, propagandě či manipulaci s informacemi, která už tehdy byla velmi aktuální. A samozřejmě i vánočnímu příměří. Jako takovému, (téměř) bez fotbalu.

„Ono se během války odehrálo poměrně dost fotbalových zápasů. Tvořily se různé plukovní, divizní a spojenecké týmy (belgické, britské, francouzské a italské). Co se ale týče zápasů o vánočním příměří, musíme konstatovat, že byly velmi neformální, pokud se vůbec konaly,“ potvrzuje Paul Dietschy, francouzský univerzitní profesor soudobých dějin, který je autorem pozoruhodné knihy Dějiny fotbalu.

Odborník na úlohu fotbalu v období válek je přesvědčený, že čas, který od té doby uplynul, způsobil, že mýtus do jisté míry vystřídal realitu. „Vojenská hierarchie považovala tyto pokusy o bratříčkování za vysoce odsouzeníhodný akt spiknutí. Vojáci pochopitelně nebyli k tématu příliš sdílní. Nicméně je pravda, že několik zdrojů se shoduje, že o Vánocích 1914 došlo k určitým improvizovaným zápasům mezi Brity a Němci. Je však třeba poznamenat, že se jednalo především o Němce z Bavorska nebo Saska, kteří byli považováni za ‚dobré Němce‘ na rozdíl od Prusů, kteří byli tradičně vykreslováni jako brutální a hodní nenávisti.“

Budou Vánoce!

Na počátku války panoval v Evropě ještě určitý optimismus. Většina rodin věřila, že nebude trvat dlouho a jejich synové budou na Vánoce zpátky doma. Tato myšlenka se však brzy ukázala jako velmi naivní. Jediní vojáci, kteří byli posláni domů včas na svátky, byli těžce zranění. Jinak byly jedinými zprávami z fronty v prosinci 1914 úmrtní oznámení. Po rychlém postupu německého agresora během léta se konflikt pomalu dostával do slepé uličky. Na podzim byla fronta už prakticky ochromena. Vojáci byli zalezlí v zákopech. Začínala nekonečná poziční válka.