Melika Mohammadiová je jedna z nejznámějších íránských fotbalistek. Vyrostla v historickém Šírázu na jih od Teheránu, šestém největším městě v zemi. Když se její rodina přestěhovala do Spojených států, fotbal jí pomohl začlenit se do americké společnosti.
Zůstala však reprezentantkou Íránu a v roce 2015 se představila na Asijském poháru žen do 16 let v Číně. Přestože Írán nepodstoupil ze skupiny, získal cenné zkušenosti. Bylo to totiž vůbec poprvé od Islámské revoluce v roce 1979, kdy íránské hráčky mohly změřit své síly se zahraničními týmy v mezinárodních soutěžích.
Jejich národní tým od té doby sbíral zkušenosti. Zásadní úspěch však přišel v roce 2022 s kvalifikací na Asijský pohár žen v Indii. Íránky sice nepostoupili ze skupiny, kde měly proti sobě hráčky silných týmů z Číny a Tchaj-wanu, ale staly se konečně „viditelnými“ v Íránu.
Účast fotbalistek vzbudila nebývalý zájem íránského obyvatelstva. Především muži, kteří v Íránu nesmějí navštěvovat ženská sportovní utkání, se díky televizním přenosům mohli poprvé seznámit s národním týmem jejich žen. Do té doby se íránské fotbalistky v televizi neobjevovaly, stejně tak na billboardech a jiných médiích, vše bylo vyhrazeno pouze mužům-fotbalistům.
Mohammadiová a ženský národní tým pohltily i řadu z těch, kteří dosud ženskému fotbalu zrovna nefandili. „Přijímáme teď žádosti o rozhovory ze všech stran. Televize, rádio... všichni nás chtějí,“ řekla pro jihoafrické noviny New Frame.
„Fotbal je v Íránu obrovská věc. Rozhodně to ovlivnilo nejen ženy ve fotbale, ale i mimo něj. Jedna z našich hráček je maminka a na zápas přivedla své dítě. Díky tomu ženy vidí, že mít dítě není překážkou v tom, abyste dělaly věci, které chcete. Vaší rolí ve společnosti není jen být matkou,“ osvětlila genderový rozměr jejich společenského zviditelnění Mohammadiová.
Na začátku byl jeden špatně nasazený hidžáb. Kruté zacházení se zadrženou ženou a její zbytečná smrt ovšem vyvolaly protesty v celém Íránu a šíří se i Afghánistánem. Statečné ženy vedou povstání proti útlaku a požadují víc než konec povinného zahalování, chtějí zpátky svá práva.
Přestože se ženský fotbal v Íránu nikdy netěšil takovému zájmu jako dnes, neznamená to, že by neměl žádnou minulost. Jeho začátky sahají až do sedmdesátých let 20. století před islámskou revoluci a před odchod íránského panovníka Muhammada Rézy Šáha Pahlavího ze země. Od roku 1970 vstupovaly ženy do lokálních i pouličních mužských týmů jako brankářky a někdy i jako hráčky – v Teheránu, ale také jiných íránských městech.
Jedna z nejstarších íránských hráček Betul Bágheriová popsala tuto dobu pro web Footballdokht takto: „Někdy jsme chodily hrát fotbal na ulici a někdy ve skupinách se svými manžely či bratry na hliněných hřištích, ale v roce 1970 nám bylo oficiálně povoleno trénovat bez mužů na antuce. Zpočátku jsme měly mnoho problémů, například muži přišli na tréninkové hřiště a rušili nás. Některým se nelíbilo, že trénujeme samy.“
S rostoucím zájmem žen o fotbal se tehdejší Íránská fotbalová federace rozhodla vyslat skupinu talentovaných žen do kurzů Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) pro fotbalové trenérky.
Proč po Islámské revoluci začínaly ženy s futsalem? Kdy mohly poprvé vyrazit na stadiony? Proč má milník íránského fotbalu výraznou berlínskou stopu? A jak může muž natáčet dokument o ženském fotbale, když nesmí na stadion? Proč musí íránské fotbalistky hrát s přikrývkou hlavy a jak je tato povinnost možná připravila o olympiádu? Vše se dozvíte v kompletním rozhovoru, který najdete v novém čísle (22) tištěného Football Clubu.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V čísle (3/2022) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
Liga mistrů během čtvrtfinálových bojů znovu ukázala své kouzlo. Je Bayern v menší krizi, než píší média? Bylo vystoupení Realu ostudou, nebo účel světil prostředky? A kdo má nejlíp nakročeno k celkovému triumfu? Vše o vrcholné fázi prestižní soutěže rozebírá nový díl FC podcastu.
