„Teda ty máš ale péro, Viki!“
Kdo někdy provozoval kolektivní sport, svlékal se a sprchoval se v šatně plné nahých chlapů, testosteronu a libida, kultovní obdivné hlášce z komedie Sněženky a machři se možná ani tolik nezasměje. Ví totiž moc dobře, že by nemusela vyjít jen z pusy pražského puberťáckého panice na lyžařském výcviku. Něco podobného pravděpodobně slyšel leckdo už mnohokrát v oné téměř posvátné místnosti – v šatně neboli v kabině. Akorát s obligátním „ty vole“ místo jména šťastného přírodou obdarovaného.
Uzavřené místo, kde často padají ostřejší slova, když se nedaří, kde se také burcuje – „do prdele, chlapi, pojďme jim ukázat, co jsme zač, natřem jim to!“ – a kde v ideálním světě vládne pohoda a je dobrá parta. Místo, o kterém fotbalisté mají ve zvyku tvrdit, že co se mezi jeho zdmi odehrává nebo vykládá, by mezi nimi také mělo zůstávat. Což, přiznejme se, je asi i lepší vzhledem k úrovni proslovů některých trenérů a „debat“ mezi hráči.
„Fotbal, hokej a jiné kontaktní sporty, které se provozují skupinově, jsou považované především za mužskou záležitost s tím vším, co takové označení obnáší,“ shrnuje Zdeněk Sloboda, sociolog a člen skupiny PROUD – platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu. A také gay fotbalista, který se dlouhodobě zabývá problematikou homosexuality ve sportu.
„Když se díváte na program gay olympiády či podobných událostí, zjistíte, že nejoblíbenější disciplíny jsou většinou tanec a plávání. A pak ještě volejbal, co se týká těch kolektivních, protože je nekontaktní,“ dodává.
Když nepřednáší na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, Zdeněk Sloboda hájí branku GFC Friends Prague, momentálně jediného gay fotbalového týmu v Česku. „Fotbal mě nikdy moc neoslovoval a ani ve škole při tělocviku mě nebavil. Ne že bych se mu o přestávkách vyloženě vyhýbal, ale spíš mi šla vybíjená, byl jsem v ní strašně dobrý. Později jsem ještě hrál softbal, a ani u toho jsem se neztratil.“
Ale fotbal? Jak ho nehrál odmalička, nebylo to prý ono. „Začal jsem s ním v pozdějším věku hlavně kvůli tomu, abych neztratil kontakt s kamarády ze střední školy. Ale jak jsem v poli neměl bůhvíjaký technický talent, tak jsem se jednoho dne postavil do brány a už tam pak zůstal. Tím, že jsem jako člověk rád důležitý, ten post odpovídal mé osobnosti. Brankář je jediný hráč, který je sám na hřišti. Má tak výsadní postavení, a to se mi líbí,“ vyjmenovává přednosti své oblíbené pozice.
Navzdory svému rozporuplnému vztahu k fotbalu a jeho kolektivnímu pojetí Zdeněk Sloboda nevidí souvislost mezi zvláštností role brankáře a možným odloučením a případnou samotou gay hráčů v heterosexuálním mužstvu.
„Paralelu bych v tom neviděl. Já například hraju ještě v jiném týmu, než je GFC, v ‚normálním‘, jestli to tak můžeme nazvat. Ostatní vědí, co jsem zač, a pro nikoho z nich moje sexuální orientace není problém. Nicméně hodně kluků, ať už v kabině, nebo mimo ni, má stále potřebu produkovat heterosexuální maskulinitu formou různých vtípků, aby se vymezilo vůči homosexualitě,“ vysvětluje.
Tento „projev mužství“ se ale může jevit jako problematické chování (nejen) pro gay fotbalisty a může představovat pro někoho, kdo nesdílí stejný smysl pro humor a zároveň se nechce vymezovat vůči partě, i vnitřně neřešitelné dilema. Má pokračovat v chlapském fotbale a tiše strpět „heterosrandy“, nebo se raději vzdát možné slibné kariéry?
Ačkoliv si myslí, že homofobní narážky v mužském kolektivu vycházejí většinou „ze stereotypu, z neznalosti a z nějaké setrvačnosti, že to má být vtipné,“ je Zdeněk Sloboda také přesvědčený o tom, že „pokud chodíte na fotbal od nějakých 6-7 let, je vám teď 16-17 a procházíte vnitřním coming outem, ta desetiletá zkušenost může vést k tomu, že nabudete pocitu, že kdybyste to řekli svému okolí, tak byste mohl u někoho narazit. Indicie k tomu prostě vedou. Málokdo si totiž uvědomuje, že jeden hráč může být gay a že ta takzvaná legrace mu může ubližovat. Ti kluci to ale nedělají schválně, jen o tom většinou moc nepřemýšlejí.“
Dilema, kterým jsou gay hráči konfrontováni, a jejich samota uvnitř kolektivu jsou také náměty filmu Mario od Marcela Gislera. Švýcarský režisér, který, jak sám říká, není velkým fanouškem fotbalu, se pustil do dobrodružství v roce 2010. Tehdy totiž k svému překvapení zjistil, že žádný celovečerní film s podobně silným dramaturgickým potenciálem ještě nebyl natočen.
Nadaný mladý útočník Mario, který se poprvé v životě vážně zamiluje, si musí vybrat mezi profesionální kariérou a nereálným milostným vztahem se svým novým spolubydlícím a spoluhráčem Léonem ve známém švýcarském klubu Young Boys Bern. Zatímco se ale Mario snaží se svými vnitřními pocity bojovat, aby neohrozil svoji budoucnost, a dokonce si najde přítelkyni v domnění, že ta mu pomůže v očích spoluhráčů, Léon, jenž naopak nepopírá svůj milostný vztah s Mariem, postupně podléhá tlaku okolí.
Jakub Jankto, český reprezentant a záložník hostující v pražské Spartě, zveřejnil video, ve kterém odhaluje svou sexuální orientaci.
Mario vytrvá a za cenu sebezapření a dalšího tajení své sexuální orientace si nakonec splní sen a stane se profesionálním hráčem. Není náhodou, že následně přestoupí do FC St. Pauli. Do klubu ze stejnojmenné hamburské čtvrti známého svými antirasistickými a antihomofobními postojí. A do prvního gay friendly profesionálního fotbalového klubu na světě, nad jehož legendárním Millerntor-Stadionem vlaje duhová vlajka vedle pirátské.
„V Německu a ve světě je dnes poměrně dobře známý případ bývalého reprezentanta Thomase Hitzlspergera, jehož přiznání – toto slovo je ale docela nešťastné, spíš bych měl říct ‚svěření se‘ – hodně lidí překvapilo. Ale učinil tak až po kariéře. Před ním prošel coming outem také Marcus Urban, který byl v druhé polovině 80. let slibným hráčem mládežnické východoněmecké reprezentace. Raději ale ukončil kariéru v brzkém věku, aby mohl otevřeně žít svojí homosexualitou. Bylo mu teprve 20 let, když se tak rozhodl v roce 1991,“ připomíná pro Football Club režisér Gisler.
Než pověsil dres na hřebík, Marcus Urban hájil barvy tehdy druholigového FC Rot-Weiß Erfurt, pravidelného účastníka bývalé DDR-Oberligy před opětovným sjednocením Německa. Poté, co byla v roce 2008 vydána jeho autorizovaná biografie (Versteckspieler: Die Geschichte des schwulen Fußballers Marcus Urban / Skrývající se hráč: Příběh teplého fotbalisty Marcuse Urbana), působí dnes Marcus Urban podle svých internetových stránek jako konzultant, kouč, přednášející a projektový manažer německého Sdružení pro různorodost ve sportu a ve společnosti.
Urban žije se svým partnerem v Berlíně, nastupuje za starou gardu Herthy a Marcel Gisler s ním pravidelně konzultoval přípravu svého filmu, který ovšem natočil podle vlastního scénáře. „Ano, hodně jsem s Marcusem mluvil. Díky němu jsem mimo jiné obohatil svoji slovní zásobu o spoustu nadávek a sprostých vtipů,“ směje se Gisler do telefonu. „Vyprávěl mi o hrubosti řeči. Oba kluby, Young Boys a St. Pauli, nám také velmi pomohly: Otevřely nám své dveře a trochu nám poradily. Třeba jsme mohli sledovat některé týmové porady v kabině.“
Marcel Gisler, jenž v jiném rozhovoru mluvil o fotbalovém prostředí jako o „heteronormativním“ a přiznává, že financování filmu bylo velmi složité z důvodu nezájmu producentů o takový příběh, pozoroval zvláštní věc v chování hráčů: „O homosexualitě se ve fotbale normálně mluví, ale nejčastěji posměšným až ponižujícím tónem. Hráči nadávají svým soupeřům do buzerantů, dokonce se tak občas častují navzájem, když se hádají na tréninku, ale je to chápáno spíše jako synonymum slabosti nebo přílišné citlivosti. Hráči se přitom fyzicky hodně dotýkají a vůbec se neskrývají. Objímají se, líbají se, plácají se po zadku, sprchují se spolu, dívají se na sebe, komentují těla a přirození svých spoluhráčů… Je v tom svým způsobem hodně erotiky,“ soudí.
Marcel Gisler mluví dál pobaveně o tom, co si na internetu přečetl o Claudovi Makélélém. O tom, že bývalého záložníka Realu Madrid či Chelsea jeho spoluhráči přezdívali ‚Anakonda‘, že mu tvrdili, že má výhodu, protože hraje s třema nohama, nebo že se ho ptali, proč chodí všude se svým malým bratrem… „Uznávám, že jim nechyběl smysl pro obrazotvornost, ale tohle všechno je tolerováno, jen dokud to zůstává klasickou součástí kabiny. Jakmile by jeden z nich pocítil radost z těch různých doteků a pohledů, byla by jakási nevyřčená stanovená mez překročena,“ myslí si.
Chceme tolerantnější společnost? Pojďme začít vrcholovým fotbalem, můžeme dosáhnout velkých věcí. Coming out Jakuba Jankta pomůže mnohým otevřít oči.
I když je podle něj fotbal „byznys testosteronu“ kvůli obrovským finančním zájmům, které ho řídí, Marcel Gisler ujišťuje, že nechtěl „natočit film o chudáčcích homosexuálních fotbalistech, kteří by se pohybovali ve výlučně nepřátelském prostředí. Takhle černobílé to také není. Mým cílem nebylo ukázat očekáváná klišé.“ Nicméně vnímá, že ačkoli jsou navenek víceméně všechny evropské kluby „gay-friendly“, jejich snaha něco skutečně změnit ve vnímání fanoušků a sponzorů je velmi slabá, ne-li nulová. „Jedna věc je veřejný postoj klubů. S výjimkou možná těch ruských už si nikdo v Evropě nemůže dovolit být veřejně ani trochu homofobní. Bylo by to dnes politicky hodně nekorektní.“
„Druhá věc jsou ale realita a fakta. Četl jsem ve starším čísle Spiegelu (německý týdeník – pozn. red.) výměnu mailů mezí funkcionářem jednoho klubu a jedním manažerem, ve kterých se domluvili ve vší mlčenlivosti o podmínkách přijetí ‚boyfrienda‘ jednoho jihoamerického hráče v Německu. Hotel, jazykové kurzy, atd., nic vlastně nebyl problém, vše se dalo zařídit. Akorát se nikdo nesměl dozvědět, že je nová posila gay. Nevím, jestli se vyloženě jedná o homofobii, každopádně je to velké pokrytectví. Slyšel jsem i tuto větu: ‚Jsme pro to, aby hráči svobodně přiznali svoji homosexualitu, podporovali bychom je, ale u nás gayové prostě nejsou…‘ Statisticky vzato je to přitom holý nesmysl – a přesně toto nastavení myslí mě pro potřeby filmu zajímalo.“
Na trochu odlehčenější notu. Mnozí z nás – tak jako třeba i Zdeněk Sloboda, který nám ji připomněl – vzpomínají s úsměvem na rtech na absurdní scénu z jednoho dílu seriálu Okresní přebor, kdy hrající trenér Jirka Luňák v podání Ondřeje Vetchého s hrůzou zjišťuje, že se v týmu vyskytuje jeden rušivý element. Dva z hráčů houslického Slavoje se do sebe totiž zamilovali a tajně se scházejí. Což o to: homosexuálové mu prý nevadí, jen by se prostě neměli vyskytovat v jeho týmu… „Jindra… Jindra s naším Tondou… to je peklo! Až se to roznese po vokrese, to bude náš konec. Oni nám rozklížej celej tým zevnitř… homosexuálové…“
Že v Praze při derby ultras ve sparťanském kotli pokřikují „Jude Slavie“, pohoršuje dnes už většinu publika. Považuje se to za nepřijatelný projev. Že ale jejich slavističtí rivalové – stejně jako jiní fotbaloví a hokejoví fanoušci po celé republice – jim na oplátku odpovídají, že „Sparta je buzerantů parta“, se už tolik neřeší. Jako by to nevadilo. Proč nám ale jedna urážka, která létá vzduchem už pěkných pár let, najednou tolik dráždí uši, zatímco jsme benevolentnější k jinému hanlivému davovému projevu, který je přitom ve své podstatě neméně nenávistný k jedné specifické skupině lidí?
Asi proto, že „buzerant“ se už dávno stal běžným slovem barvitého fotbalového slangu a výrazem jakéhosi lidového folkloru jak na tribunách prvoligových stadionů, tak na hřištích a kolem nich i na vesnicích v pralesních soutěžích. Specifická v tomto ohledu samozřejmě zdaleka není jen česká liga. Zdá se, že většina fanoušků, funkcionářů, novinářů a samozřejmě i samotných hráčů se alespoň po větší části Evropy domnívá, že nadávat do Židů či do „špinavých negrů“ není přece jedno a totéž jako nadávat do buzerantů.
Například i Olivier Giroud v rozhovoru, který ještě v roce 2012 poskytl LGBT pařížského časopisu Têtu (pro zajímavost sedm let před tím, než se se jeho fotka objevila na titulní straně katolického časopisu Jésus s titulkem pod jeho bradkou „33, Kristova léta“), byl toho názoru, že homofobní pokřiky jsou sice v dnešní společnosti nepřijatelné, ale že vlastně… nejsou homofobní. Tomu, co se může zdát jako na první pohled prazvláštní úvaha, ovšem objektivně rozumíme, pokud se nebudeme tvářit pokrytecky pohoršeně.
„Tyto pokřiky vždy patřily k divadlu kolem fotbalu, obzvlášť když proti sobě nastupují kluby, jejichž fanoušci se nemají rádi. Myslím si ale, že nikdy se lidé neodkazovali vyloženě na homofobii. Prostě je to nadávka, jako jich existují spousty dalších, alespoň tak to já vnímám,“ rozvíjel svoji myšlenku francouzský reprezentant, který tehdy zapózoval na titulní stráně časopisu v mokrých plavkách a ve svůdné póze, s titulkem „Nemám žádné tabu“.
Sice to není žádné tabu, i tak ale „neznám homosexuála ve fotbale,“ dodal ještě Giroud s obvyklým vysvětlením: „Je jasné, že ve vzduchu fotbalových a ragbyových šaten plave spousta hormonů. Je to prostředí, které je považováno za striktně mužské a kde převládá velká tendence druhého odsuzovat a odstrčit podle toho, jak se chová nebo jen na základě toho, jak vypadá. Je to smutné, ale je to tak. Kdybych byl gay, nemyslím si, že bych s tím šel ven a svěřil se veřejně. Je to příliš těžké. Nejspíš bych svoji homosexualitu zatajil a tajemství si nechal pro sebe a pro okruh svých nejbližších.“
Na obálce pařížského časopisu se na jaře roku 2019 objevila další velmi známá tvář francouzských mistrů světa – tentokrát Antoina Griezmanna, ale opět jen s konstatováním, že „už bylo dost homofobie ve fotbale.“
Velká trojka podruhé v řadě brala všechny body. Hrou i počtem vstřelených branek vynikla Sparta, která v posledních dvou zápasech dala deset gólů. Může se k titulu prostřílet? A nebude mít problémy s disciplínou? Aktuální ligové otázky po 19. kole zodpovídáme s Jakubem Podaným.
A tak zůstává jediným profesionálním francouzským fotbalistou, který kdy „přiznal barvu“, Olivier Rouyer – bývalý útočník Nancy, Štrasburku či Lyonu, kdysi přezdívaný fanoušky „šíp“. Jeho rychlé nohy ho dovedly sedmnáctkrát do reprezentace, ve které se po boku svého přítele z mládí Michela Platiniho zúčastnil mistrovství světa v Argentině v roce 1978. Teď je už několik let populárním televizním spolukomentátorem. Čtyřiašedesátiletý elegán je diváky ceněný a oblíbený především pro své schopnosti odborného postřehu, přesného vyjadřování a upřímnosti.
V posledních měsících byl Olivier Rouyer ještě o něco víc vidět a slyšet snad ve všech francouzských médiích. Bylo to v létě a na podzim roku 2019. Rozhodčí tehdy krátce přerušili několik zápasů první a druhé ligy kvůli homofobním pokřikům části publika či urážlivým transparentům v kotlích napříč Francií. Události se nevyhnuly Nancy, Lensu, Brestu, Metám, Nice, dokonce ani Monaku – tam ale hlavně kvůli fanouškům hostů.
Sudí to učinili v souladu s novými pokyny, které před začátkem sezony nařídila ministryně sportu. Roxana Maracineanuová, bývalá mistryně světa a stříbrná olympijská medailistka v plavání, se rozhodla pro přísnější politiku poté, co na jaře navštívila zápas Paris Saint-Germain s Olympiquem Marseille, kluby, mezi kterými panuje velká rivalita. Byla tehdy prý zhnusená tím, co všechno z tribun slyšela. Viděno českýma očima je to jako kdyby ministr školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásil, že vulgarismů všeho druhu už bylo dost, poté, co poprvé v životě navštívil derby pražských „S“ nebo zápas Baníku se Spartou…
Aféra, která vyvolala ve Francii spoustu rozporuplných a protichůdných reakcí, došla tak daleko, že i prezident republiky ucítil potřebu se k ní vyjádřit v domnění, že by snad on mohl uklidnit situaci. Emmanuel Macron ale trochu překvapivě apeloval „na nevytváření zbytečných a falešných polemik“ a vlastně na zdravý rozum. „Nejsem naivní člověk,“ vysvětlil svůj pohled na danou problematiku. „I já mám různé zkušenosti ze stadionů a dobře vím, jaká atmosféra tam občas panuje. Musíme se chovat nekompromisně k projevům násilí a nenávisti, které jsou v naší zemi nepřípustné. Nemůžeme se dennodenně snažit vysvětlovat mladým lidem, že slušnost je základní hodnota naší společnosti, a jindy zase tiše strpět nejhorší věci. Zároveň ale určitá soudnost v uplatnění pravidel je také potřeba.“
Olivier Rouyer má k tomu všemu samozřejmě vyhraněnější názor. Podle něj stadiony nejsou místa bezpráví. Lituje všeobecnou lhostejnost a sám si vyčítá, že se proti homofobním popěvkům neohradil daleko dříve. „Když jsem hrál v 70. a v 80. letech, to ještě neexistovaly. Idioti této doby si dělali legraci spíše z barevných hráčů a z černochů. Ale nenadávali nikomu do buzerantů (ve francouzštině „pédés“ nebo „enculés“). Dnes na stadionech neslyšíme pomalu už nic jiného. Zajímavé ale je, že to vidíte jen na fotbale. Na ragby nebo na basketbalu ne. Tam fanoušci třeba také vypískají soupeře, ale žádný homofobní nebo rasistický projev neuslyšíte,“ říká Rouyer v rozhovoru pro Football Club.
Je proto zastáncem menší míry dialogu a větší přísnosti. „Můžeme se dál bavit s fanoušky. Nejsem proti pedagogii, ale folkloru, jak se to nazývá, bylo už dost. Odeberme body klubům za špatné chování jejich fanoušků a uvidíte, že brzy už nic homofobního na stadionech neuslyšíte. Trvalo to sice dlouho, ale rasistické projevy také prakticky vymizely. Takže tvrdit, že to nejde… Nevěřím tomu.“
Je to dvanáct let, co se Olivier Rouyer vyoutoval. „Byl to silný a důležitý moment mého života. Cítil jsem, že nastala chvíle, abych to řekl. Bylo to zkratka potřeba.“ Přesto tvrdí, že tehdy nepocítil žádnou zvláštní hrdost. „To ne, tak jsem to neprožíval. Přišlo mi to normální a přirozené. Bylo načase, abych žil jaksi svobodněji. Vedl jsem už dávno svůj gay život a dnes si spíš říkám, proč jsem se nevyoutoval dříve.“
Od té doby pravidelně otevírá své srdce. Svoji sexuální orientaci prý nikdy nevnímal jako jakousi třináctou komnatu, i když doba, ve které vyrůstal jak jako člověk, tak jako profesionální fotbalista, byla přece jen méně tolerantní, než je současná – alespoň tedy mimo stadiony. Rouyerovi bylo dvacet let, když přijal fakt, že je homosexuál. „Bylo to v roce 1975, je to pětačtyřicet let zpátky… Mentalita byla určitě jiná. Ano, trochu jsem se schovával, ale žil jsem s tím po svém a docela v pohodě. Prostě jsem o tom nemluvil a nikomu jsem to neříkal. Ale netrpěl jsem.“
Olivier Rouyer, jenž „možná i nevědomě vždy oddělil profesní život od soukromého,“ přiznává, že o své sexuální orientaci nikdy nemluvil ani se svými rodiči. „Nebylo to nutné. Pochopil jsem, že to pochopili, a pokračoval jsem pak tak, jak jsem doposud žil. Pamatuji si ale například, že mi jednou doporučili nezapomínat na kondomy. Bylo to od nich milé a věřím, že tím bylo z jejich strany řečeno vše. Oba rodiče byli dělníci, oba pocházeli z vesnic, z prostých poměrů a dokážu si představit, že to pro ně nebyla lehká situace. Ale byli šťastní, když věděli, že jsou jejich děti šťastné. Kdo to může říct o svých rodičích? Já to štěstí měl a pomohlo mi to v kariéře. Nikdy se mě rodiče na nic neptali a já jsem je s tím nechtěl otravovat.“
V Kataru vedle šokujících výsledků dál bobtná i spor mezi FIFA a některými evropskými svazy, které chtěly dát kapitánům pásku One Love. FIFA nám vyhrožuje, musí se změnit, zní teď z Dánska. Německá ministryně vnitra na nic nečekala a přišla s páskou přímo za Giannim Infantinem.
Bývalý francouzský fotbalista vypráví, že jeho dobrý kamarád Platini se od srdce zasmál, když mu jednoho dne svěřil své tajemství – „vždyť to víme všichni už dávno,“ odpověděl mu. Občas se jen obával, že to, kým je ve skutečnosti, by mohlo ohrozit jeho kariéru.
„A to je právě ten důvod, proč svým způsobem podvádíme a lžeme sami sobě. Nejenže jsem nebyl ženatý, ale ani jsem nechodil s žádnou ženskou. To zcela jistě muselo být v očích spoluhráčů podezřelé, ale nikdo z nich to nikdy vyloženě neřešil. Na druhé straně jsem nikomu neubližoval. Byl to prostě můj život. Snažil jsem se dělat svoji práci co nejlépe, jak jsem uměl. Na hřišti jsem byl pro tým platný. S odstupem času mě nejvíce překvapuje, že ke mně žádný jiný hráč nepřišel s tím, že je homosexuál stejně jako já a že se skrývá. Někteří žijí ve strachu, jiní jsou zase nervózní. Já to bral tak, že příroda rozhodla – měl jsem rád kluky a hotovo. Jsou přece horší věci na světě, ne?“
Zrovna tahle otázka je jednou z těch, na které dnes Olivier Rouyer neúnavně odpovídá, ale které si prý v mládí také vůbec nekladl. Ne že by se jim vyhýbal, prostě ho jen netrápily. „Možná jsem byl blázen, ale šťastný blázen. Miloval jsem tenkrát jednoho kluka, se kterým jsem chodil poměrně dlouho. Nebylo to jednoduché. Jak pro mě, tak pro něj byla spousta omezení,“ líčí.
„Občas si kladu otázku, jak by lidé reagovali, kdybych hrál dnes za francouzskou reprezentaci na mistrovství světa či Evropy a kdyby na tribuně uprostřed krásných manželek a přítelkyň ostatních hráčů seděl můj kluk. Tato představa mě i baví. Věřím, že by to byla skvělá věc, která by posunula dál porozumění a toleranci. Jenže když slyšíte některé funkcionáře a kouče, je těžké si představit mladého hráče, který by šel za svým trenérem, aby se mu svěřil. Stále jsou tu ještě lidé, kteří si myslí, že homosexualita je nemoc,“ mrzí Rouyera.
I Zdeněk Sloboda je přesvědčený, že mnoho mladých hráčů raději předčasně vzdalo slibnou kariéru, aby se netrápilo v heterosexuálním kolektivu a nežilo v ústraní. Když vedl Marcello Lippi ještě italskou reprezentaci, prohlásil, že homosexuální hráči by nemohli oblékat dres Squadry Azzurry. „Gayové v týmu? To by byl konec,“ uvažoval tehdy nahlas trenér mistrů světa z roku 2006, čímž samozřejmě způsobil skandál i v tak konzervativní a machistické zemi, jakou je Itálie.
Lippi nicméně měl svoje důvody. „Aby se mediální prostor zaplnil, všechno se zveličuje a dramatizuje. A představte si, jak by se zacházelo s homosexuálními fotbalisty. I kdyby společnost jejich orientaci akceptovala, zájem o ně by byl takový, že by to nedělalo dobrotu,“ upřesnil později svůj postoj s tím, že pokud by se některý z hráčů přihlásil k homosexualitě, rozhodně by ho nevyřadil z týmu, ale naopak by se mu snažil pomoci.
Známý je i případ z Anglie z minulého léta, kdy údajně mělo dojít po dlouhém rozvažování ke coming outu jedné nejmenované fotbalové hvězdy, než jí to jeho klub raději zakázal. Funkcionáři se obávali, jaký poprask by prohlášení vzbudilo mezi fanoušky. A tak i když se zástupci anglické federace FA v roce 2019 poprvé v historii oficiálně zúčastnili pochodu Pride in London, prvním a posledním vyoutovaným fotbalistou v Anglii během profesionálního angažmá zůstává Justin Fashanu v roce 1990.
Byl to nucen učinit kvůli nátlaku okolí a vůbec mu to nepomohlo. Po vyhazovu z Nottinghamu Forrest o rok později, několika působeních ve švédské, skotské, americké, australské a novozélandské lize a také po obvinění ze sexuálního útoku v USA, kterého byl ovšem následně zproštěn, nakonec o osm let později spáchal sebevraždu. Možná i proto, že jeho slavnější bratr John, v době jeho coming outu obávaný útočník Crazy Gangu ve Wimbledonu, Justina dlouho očerňoval a ochotně přispíval k jeho veřejné šikaně. „Můj bratr je vyvrhel,“ prohlásil tehdy mimo jiné v mediích. Svých slov pak litoval, ale už bylo pozdě.
Zajímavé je, že takovou nesnášenlivost a nenávist prakticky nenajdeme u žen, fotbalistek. „Možná by pomohlo, kdyby se více hráčů domluvilo a vyoutovalo najednou. Média a veřejnost by se tím chvíli zabývala, a potom by je to přestalo bavit. Zatímco když se jedná pouze o jedince, tak je na něj samozřejmě mnohem větší tlak,“ myslí si Zdeněk Sloboda, který je také přesvědčený, že homosexualita u žen je jiná než u mužů. Mimo jiné z toho důvodu, že ženská sexualita nebyla až do sexuální revoluce v 60. a 70. letech minulého století považována za podstatné téma.
Síla předsudků vůči ženskému fotbalu rozhodně nepolevuje. Hráčky jsou napadány kvůli vzhledu či sexuální orientaci. Potýkají se také s nerovnými podmínkami a bagatelizováním svého výkonu. Věci se mění jen pomalu.
„Když to trochu přeženu, ženská sexualita dlouho sloužila jen k rozmnožování. Žena tu byla prostě od toho, aby porodila. Co se týče homosexuality, řešila se jen ta mužská. Byla stigmatizovaná, dokonce i zakázaná. Homosexuálové byli často tvrdě pronásledováni. Tak je naše kultura nastavena. I dnes je mužská homosexualita pořád vnímána úplně jinak než ženská. Ta je v očích mnoha mužů hezká, roztomilá, a proto ji víc akceptujeme,“ přemýšlí Sloboda.
V porovnání s minimálním počtem otevřeně gay fotbalistů je tedy leseb ve fotbale, ale i v jiných kolektivních sportech, opravdu hodně. I na to má Zdeněk Sloboda, který pro potřeby své práce v Česku marně sháněl fotbalistu či hokejistu, který by byl ochoten o své homosexualitě mluvit, svoji teorii: „Většina těchto sportů je maskulinních. A proto tu panuje představa, že ženy, které je praktikují, musejí mít sklony k maskulinitě. Je předpoklad, že ženy, které chtějí hrát fotbal a chtějí v něm být dobré, v sobě musejí mít něco mužského. Což je jednoduchý krok k tomu implikovat, že jsou lesby. Podobně to funguje u mužů, kteří dělají krasobruslení nebo gymnastiku. Těm je zase naopak podsouvána homosexualita.“
A tak GFC Friends Prague zůstává od svého založení před skoro dvaceti lety jediným českým otevřeně gay fotbalovým týmem v Česku. „S kluky jsme začali hrát fotbal před lety jen tak, na setkáních gay kluků z vysoké školy a jejich známých, abychom se taky trochu hýbali. Jednou v létě 2001 jsme se dohodli, že se sejdeme a místo sítě a volejbalového míče přineseme míč fotbalový. Bylo a zůstává to spíše důvodem k setkání a pokecání u piva po fotbale, než čímkoliv jiným,“ vysvětluje jeden ze zakládajících členů klubu.
Jeho světle zelený či růžový dres dnes nosí poměrně šikovní a zdatní hráči různých úrovní, jak dokazuje nedávný postup mužstva do 5. ligy v Hanspaulce, populární pražské amatérské soutěži malého fotbalu. GFC jezdí na turnaje i do zahraničí, nejčastěji do sousedního Německa, ale v minulém roce i do Tel Avivu (prvně v historii týmu mimo Evropu) a do Říma. O rok dříve se také zúčastnil Gay Games v Paříži. Téměř všude skončil na stupních vítězů.
Přesto, jak uzavírá Zdeněk Sloboda, „přilákat kluky, kteří ještě stále hrají, i třeba v nižších soutěžích, aby přišli na náš pražský turnaj nebo aby s námi jeli na velký fotbal do ciziny, je nemožné. Často se něčeho bojí, ale nedokážou říct čeho, přitom společným jmenovatelem motivace hrát v gay týmu je otevřenost, tolerance, absence nutnosti se skrývat nebo ‚přiznávat‘ svoji odlišnost, a tudíž možnost mluvit s ostatními o čemkoliv.“ V létě trénují kluci z GFC na Letné, a tak by se k nim ostatními takto nálepkovaná „buzerantů parta“ sparťanských fanoušků mohla třeba přidat a zakopat si s nimi.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Mohla z toho být paráda, je z toho šaráda. Fotbalistům Raya Vallecana nevyšla rozehraná penalta.
Kdo si zaslouží anticenu za největší pitomost předchozího víkendu? Jak blízko má Sparta k titulu poté, co smazala náskok Slavie? A skončí Pavel Hapal už teď v Baníku? Aktuální ligové otázky po 24. kole zodpovídáme s Jakubem Podaným.
Macík si dal do rukavic magnety a Petera Olayinku s Martinem Fillem čekají nepříjemné pohovory, když jejich týmy poztrácely body po jejich zkratech. Vítězem víkendu v boji o titul je Sparta, v boji o sestup to jsou Pardubice. Jak dění na ligových trávnících viděli koučové všech šestnácti klubů? Máme jejich hlasy.
