Nikdo se nesmí dozvědět, že je gay. Hlučná samota skrývajících se fotbalistů

„Teda ty máš ale péro, Viki!“

Kdo někdy provozoval kolektivní sport, svlékal se a sprchoval se v šatně plné nahých chlapů, testosteronu a libida, kultovní obdivné hlášce z komedie Sněženky a machři se možná ani tolik nezasměje. Ví totiž moc dobře, že by nemusela vyjít jen z pusy pražského puberťáckého panice na lyžařském výcviku. Něco podobného pravděpodobně slyšel leckdo už mnohokrát v oné téměř posvátné místnosti – v šatně neboli v kabině. Akorát s obligátním „ty vole“ místo jména šťastného přírodou obdarovaného.

Uzavřené místo, kde často padají ostřejší slova, když se nedaří, kde se také burcuje – „do prdele, chlapi, pojďme jim ukázat, co jsme zač, natřem jim to!“ – a kde v ideálním světě vládne pohoda a je dobrá parta. Místo, o kterém fotbalisté mají ve zvyku tvrdit, že co se mezi jeho zdmi odehrává nebo vykládá, by mezi nimi také mělo zůstávat. Což, přiznejme se, je asi i lepší vzhledem k úrovni proslovů některých trenérů a „debat“ mezi hráči.

„Fotbal, hokej a jiné kontaktní sporty, které se provozují skupinově, jsou považované především za mužskou záležitost s tím vším, co takové označení obnáší,“ shrnuje Zdeněk Sloboda, sociolog a člen skupiny PROUD – platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu. A také gay fotbalista, který se dlouhodobě zabývá problematikou homosexuality ve sportu.

„Když se díváte na program gay olympiády či podobných událostí, zjistíte, že nejoblíbenější disciplíny jsou většinou tanec a plávání. A pak ještě volejbal, co se týká těch kolektivních, protože je nekontaktní,“ dodává.