Těžké hlavy z JAR. Českého soupeře trápí špatný start do MS 2026 i ošklivé vzpomínky

Češi v Atlantě vyzvou Jihoafričany. Ti se po dlouhých 16 letech opět vrátili mezi fotbalovou smetánku a osud jim v prvním zápase přisoudil úplně stejného soupeře, se kterým otevírali i svůj domácí mundial v roce 2010. Tentokrát však žádný památný moment jako tenkrát v podobě parádního gólu Siphiweho Tshabalaly nepřišel. Fotbalisté Bafana Bafana odjížděli ze slavného stadionu Azteca jako zpráskaní psi po porážce 0:2 s Mexikem.

Celé jejich herní trápení dokonale vyobrazuje počínání záložníka Sphephela Sitholeho. Ten dokonce podle některých analytických dat předvedl nejhorší individuální výkon na mistrovství světa od doby, kdy se tyto statistiky začaly detailně sledovat. Sithole nejdřív v deváté minutě lacině ztratil balon a daroval úvodní gól turnaje Quiñonesovi, aby na začátku druhé půle zpečetil zmar svého týmu červenou kartou. Když ho po chvíli do sprch následoval i vyloučený spoluhráč Themba Zwane, bylo definitivně po zápase.

Český i jihoafrický národní tým tedy vstupují do dalšího kola skupinové fáze mistrovství světa bez jediného bodu. Naděje na postup do vyřazovacích bojů však pro oba celky stále žije, detailní scénáře a to, jaká kritéria budou pro vývoj skupiny klíčová, jsme podrobně probrali v nedávném článku o postupové matematice.

Místo potrestaného a vykartovaného Sitholeho bude muset trenér Hugo Broos pro kritický zápas s Českem narychlo lepit klíčový post defenzivního štítu. Šanci by od první minuty mohl dostat Thalente Mbatha. Ten už po Sitholeho vyloučení v úvodním duelu naskočil rovnou do rozjetého vlaku a ve středu pole vedle sehraného dua z Mamelodi Sundowns, Teboha Mokoeny a Jaydena Adamse, vyloženě nezklamal.

V defenzivě vypadá nejzajímavěji dvaadvacetiletý stoper Ime Okon, který nastupuje ve druhé německé Bundeslize za Hannover. Uvidíme, jestli vedle něj dostane na levém kraji obrany šanci další z mála evropských krajánků Samuel Kabini z norského Molde, nebo trenér Hugo Broos vsadí na osvědčeného Aubreyho Modibu, který ale neprožil vůbec dobrý zápas proti Mexiku.

Specifický „domácí“ šampionát prožívá Mbekezile Mbokazi, který od začátku roku působí v americkém Chicagu Fire, kam přestoupil právě z Orlanda Pirates.

Naopak na brankářském postu je zcela jasno – dá se stoprocentně počítat s tím, že se mezi tyče i podruhé na turnaji postaví opora a kapitán týmu Ronwen Williams z Mamelodi. Ten se do dějin světového fotbalu nesmazatelně zapsal v roce 2024 tím, že v jediném penaltovém rozstřelu na africkém šampionátu zlikvidoval nevídané čtyři z pěti penalt během rozstřelu s Kapverdami.

Cesta do Ameriky

Africká kvalifikace poslala Jihoafričany do skupiny s Nigérií, Beninem, Lesothem, Rwandou a Zimbabwe. Skupinu sice dokázali vyhrát, ale snadné to nebylo. Reprezentanti JAR se totiž řídili poněkud svérázným heslem Robina Hooda – bohatým brát a chudým dávat. Senzační prohry s fotbalovými trpaslíky z Rwandy nebo Lesotha sice fanoušky děsily, ale dvě klíčové remízy s favorizovanou Nigérií a stoprocentní bilance dvou výher nad silným Beninem nakonec Jihoafričany katapultovaly přímo na šampionát do Ameriky.

Celou kvalifikací prošli pod vedením belgického stratéga Huga Broose, který u kormidla stojí už od roku 2021. Bývalý nekompromisní stoper Brugg nebo Anderlechtu, v jejichž dresech získal i tři evropské trofeje, odkoučoval během své bohaté trenérské kariéry přes 700 zápasů v belgické nejvyšší lize. Jeho africká mise sice začala dvěma krátkými klubovými štacemi v Alžírsku, ale velké jméno si na kontinentu udělal především na lavičce kamerunské reprezentace.

U tamních „Neporazitelných lvů“ sice odtrénoval pouhých 25 zápasů, přesto se nesmazatelně zapsal do dějin tamního fotbalu. Před Africkým pohárem národů v roce 2017 byl totiž tehdejší výběr Kamerunu označován za nejslabší v historii. Broos navíc musel řešit neskutečných osm omluvenek od klíčových opor. Hvězdy jako Joël Matip z Liverpoolu, Eric Maxim Choupo-Moting ze Schalke, André Onana z Ajaxu nebo André-Frank Zambo Anguissa z Marseille turnaj prostě odmítly.

Broos se ale nepoložil. „Když jsem do Kamerunu přišel, našel jsem skupinu starých a nemotivovaných hráčů,“ komentoval to následně belgický kouč. „Takže jsem přivedl novou krev, vsadil na mladé kluky a začali jsme makat. Udělal jsem kus dobré práce a vytvořil skutečný tým. Tohle není jen parta fotbalistů, je to skupina přátel, a právě proto si i hráči na lavičce udržují stoprocentní motivaci.“ Odepsaný a podceňovaný tým nakonec belgický kouč dotáhl až do finále. Když pak v 89. minutě Vincent Aboubakar dokonal fantastický obrat na 2:1 proti Egyptu, mohl Hugo Broos slavit svůj největší trenérský úspěch.

Na současném šampionátu si navíc Broos připsal zajímavý zápis do historie, když se stal na pouhých pět hodin nejstarším trenérem, který kdy vedl tým na mistrovství světa. Hned v následujícím zápase dne ho totiž o 222 dní překonal Miroslav Koubek, aby se o necelé tři dny později historické žezlo posunulo znovu, tentokrát do rukou Dicka Advocaata na lavičce reprezentace Curaçaa, který Koubka trumfnul zhruba o čtyři roky.

Kruté skóre

Na svou v pořadí čtvrtou účast na světovém šampionátu čekala JAR dlouhých 16 let. V historickém kontextu je však třeba připomenout, že se národní tým reálně nezvládl kvalifikovat pouze na pět turnajů z osmi. Až do roku 1990 měla totiž země od FIFA vystavený nekompromisní zákaz startu kvůli státní politice apartheidu.

Paradoxně i díky této dlouhé mezinárodní izolaci vznikla slavná identita týmu. Protože reprezentace celé dekády nehrála oficiální zápasy, před svým debutem v soutěžích FIFA neměla žádné zavedené pokřiky ani pojmenování. Během premiérového utkání proti Kamerunu v roce 1992 však fanoušci na tribunách začali skandovat „Bafana Bafana“, což v překladu ze zuluštiny znamená „Chlapci, do toho!“. Chytlavého vyjádření se hned chytli místní plátky a fotbalový svět měl rázem na stole jednu z nejikoničtějších přezdívek vůbec.

Nejúspěšnější éru pak zažili Bafana Bafana bezpochyby mezi lety 1996 a 2002. Během tohoto období posbírali kompletní sadu medailí na Africkém poháru národů a připsali si první dvě účasti na mistrovství světa. Premiéru v roce 1998 ve Francii sice zakončili ve skupině, ale proti Saúdské Arábii a Dánsku vybojovali solidní remízy.

Nejblíž k branám play-off byli v roce 2002 v Japonsku a Jižní Koreji. Remíza s Paraguayí a výhra nad Slovinskem je tehdy přiblížily k postupu. V posledním zápase přišla těsná prohra 2:3 se Španělskem, ani ta však nemusela znamenat konec. Jenže v 84. minutě souběžně hraného utkání mezi Slovinskem a Paraguayí udeřil jihoamerický útočník Nelson Cuevas. Svým gólem na 3:1 odsoudil JAR k vyřazení v jednom z nejtěsnějších soubojů o postup v historii MS. Oba týmy měly stejný počet bodů i shodný rozdíl skóre, a tak o postupu Paraguaye rozhodlo jediné kritérium – vyšší počet nastřílených branek (6:6 oproti 5:5 JAR). Kdyby tehdy Paraguay třetí gól nepřidala, Jihoafričané by postoupili díky tehdejšímu kritériu fair play, tedy nižšímu počtu nasbíraných karet.

V roce 2010 pak přišel pro celou Afriku historický svátek – domácí World Cup. V extrémně těžké skupině s Francií, Mexikem a Uruguayí domácí reprezentace rozhodně nezklamala. Všichni mají v paměti ikonický otevírací zápas s Mexikem a remízu 1:1. Následnou prohru s Uruguayí pak Jihoafričané odčinili senzačním triumfem nad hvězdnou, byť tehdy vnitřně rozloženou Francií. Ani tento hrdinský výkon však na postup nestačil. Fotbalový osud si s JAR opět krutě pohrál, o jejich konečném třetím místě ve skupině znovu rozhodlo horší skóre.