O čtyři roky starší a zkušenější. Na semifinále ze světového šampionátu v Rusku navázala Anglie postupem do finále na mistrovství Evropy 2020, ve kterém prohrála až ve střelbě z bílého penaltového bodu. Takže teď by mělo vše spět k… STOP!
Romantické období, kdy měl tým, a především trenér Gareth Southgate, obrovskou podporu ze strany fanoušků i médií, jsou pryč. A to je pro ambice Albionu větší hrozba než velmi nízká herní vytíženost obránce Harryho Maguira.
Největším soupeřem na velkých turnaj totiž bývá Anglie sama sobě. A to právě extrémním tlakem, přehnaným očekáváním a hlavně absencí trpělivosti, pokud něco nejde od začátku podle plánů.
Velmi trefně to v minulosti popsal v jednom ze svých komentářů Steven Gerrard, jenž má na kontě 114 startů za reprezentaci, takže víc než jen tuší, o čem mluví. „Nejsme země s tradicí triumfů na evropských nebo světových šampionátech a důsledky toho jsou vidět při prvních problémech. Okolo národního týmu neexistuje prostředí nějakého klidu, je to vždy hysterie a atmosféra strachu, což se nedaří změnit.“
Pro mnoho Nizozemců skončila druhá světová válka až 21. června 1988. V Hamburku, po semifinálové výhře 2:1 nad Západním Německem.
Pětibodový náskok, čtyři kola do konce, Sparta na Slovácku a jedno derby na Slavii. Skončí tohle všechno prvním sparťanským titulem po čtyřletém kralování sešívaných? Odpovědi v novém FC podcastu hledáme s Kristinou Němcovou.
Program Baníku nám dal jedinečnou příležitost srovnat, jaký je rozdíl v diváckém zájmu o stejný tým v momentě, kdy se mu daří a kdy naopak padá ke dnu.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
