Petr Gabriel hrál v Německu celkem osm let, tři za Kaiserslautern, dalších pět pak za Bielefeld, kterému pomohl do první ligy, kde se s klubem čtyři roky udržel.
„Nechci se chválit, ale myslím, že nějakou stopu jsem v Bielefeldu zanechal a ukázal pozitivní vlastnosti. Proto se možná počet Čechů navyšoval až na čtyři. Benjamínkem byl Kamil Vacek, kterému bylo tehdy osmnáct. Někdy byl u nás jako třetí dítě, bydlel přes ulici. Chodil k nám na obídky, dostal kafíčko s koláčem, tak byl nadšený. Vzali jsme si ho pod křidýlko. Za hodně dlouhou dobu byla v Bielefeldu tak početná skupina z jednoho státu. Beru si to trochu za své. Ukázalo se, že Češi nejsou marní a je na ně spoleh,“ vzpomíná Gabriel pro deník Sport.
Čtyřnásobný mistr se Spartou s Bielefeldem skončil v Bundeslize postupně dvakrát 13., 12. a 15. Dohromady za celou kariéru v Bundeslize odkopal 78 zápasů (7 z toho za Kaiserslautern), ve kterých zapsal dva góly.
„Nezapomenu na srážky s Dortmundem, kde bojovali o titul Tomáš Rosický a Jan Koller, se kterým jsem se často potkával na place, a bylo to velké. S ním to nejde jinak. V Dortmundu jsme asi vždycky prohráli. Snad jednou se nám povedlo uhrát plichtu. U nás doma si pamatuju, že jsme vyhráli. Ten zápas mám pořád před sebou. Dino byl neskutečně zuřivý. Dosti mě urážel, což mě překvapilo. Rosa mi pak vysvětlil na půlce, že takový on je, ať to nechám plavat. Byl jsem hodně vyvalený, jak krajan dokáže krajana natřít,“ vzpomíná Gabriel.
„Od Honzy bych to navíc nečekal. Proto mě to obrovsky překvapilo. Musím ale přiznat, že to bylo určitou frustrací, protože bojovali o titul, prohrávali a já jsem tam s gólmanem trochu zdržoval rozehrávku. Takže není divu, že byl nervózní. Naběhl jsem si tím, ale zdržuje každý hráč, když vede. Honilo se mi hlavou, že před chvílí jsme spolu seděli na večeři v národním týmu, a teď tohle. Asi jsem trochu jiný, že to nejsem schopný pochopit. Nemám mu to ale za zlé. Když se potkáme, jsme kamarádi. Jen hodnotím tu danou situaci,“ dodává bývalý reprezentační obránce.
Vzpomíná samozřejmě i na událost z listopadu 1999, kdy po vzájemném střetu s ním v tehdejším derby vyvázl spoluhráč Vladimír Labant se zlomenou nohou. „Nesl jsem ten incident s Vladem těžce a nechápal jsem, proč je všechno tak intenzivní a negativně proti mně. Chápu, že zlomenina je nepříjemná věc, ale za mě to, co jsem schytal, bylo neúměrné. Táhlo se to se mnou dál. Ještě dnes někteří tvrdí, že jsem Vladovi ukončil kariéru. Jen pro ty, co si to myslí, zmíním, že on ještě sedm let potom hrál profesionálně fotbal ve třech evropských klubech,“ říká ve velkém vzpomínkovém textu v deníku Sport.
Program Ligy národů přináší spoustu atraktivních zápasů. Z nich jsme si pro naši analýzu vybrali čtyři. V hlavní roli bude český nároďák.
Kde nám ujel vlak? A proč bychom se při výchově hráčů měli zaměřit především na hru bez míče? Jaroslav Hřebík ve velkém rozhovoru s FC analyzuje český fotbal.
Téměř dva roky byl Jan Bořil bez fotbalu. Už po třicítce dlouho léčil zraněné kolene. Předpokládaný scénář s koncem kariéry odmítl a teď jako kapitán táhne obrozenou Slavii.