Diego Maradona do Barcelony dorazil v roce 1982 po účinkování na mistrovství světa konaném ve Španělsku. S klubem pak vyhrál tři trofeje, ale konec jeho působení rozhodně nebyl takový, jaký by si představoval. Jeho poslední vystoupení v rudomodrém dresu bylo finále španělského královského poháru na madridském stadionu Santiaga Bernabéua v roce 1984, kde se blýskl v líté bitvě proti hráčům Bilbaa. Na dalších řádcích se tomuto zápasu pokusíme dodat kontext.
Psal se začátek 80. let 20. století a Barcelona měla pocit, že se jí Real Madrid, odvěký rival v souboji o to, který z klubů bude ve Španělsku nejvýznamnější, stále vzdaluje. Za posledních dvacet let – tedy od roku 1960 – vyhrál katalánský klub jen čtyři trofeje: ligový titul v sezoně 1973/74 a třikrát Copa del Rey (v letech 1963, 1968 a 1971). Naproti tomu Bílý balet si trofejí připsal hned dvacet, a z toho ještě ke všemu dvakrát titul vítěze Poháru mistrů evropských zemí (dnešní Liga mistrů), což byla pocta, jež Kataláncům – kteří mimochodem tento dluh splatili až v roce 1992 – celé ty roky citelně chyběla.
V té době se ve světovém fotbale začalo skloňovat jméno Diega Armanda Maradony. Tehdejší prezident FC Barcelony Josep Lluís Núñez se koncem května roku 1982 spolu se svým doprovodem vydal do Buenos Aires, aby hráče, jehož talent sliboval, že se z něj brzy stane světová fotbalová superhvězda, pro klub získal. Poté, co bylo rozděleno osm milionů dolarů (šest pro Argentinos Juniors, klubu, který Maradonu objevil, a dva pro Boca Juniors, za něž v tu dobu nastupoval), se Maradona Kataláncům za tehdy rekordní sumu upsal. Argentinský zázrak a zrekonstruovaný Nou Camp, který se jen pár měsíců před mistrovstvím světa stal největším stadionem v Evropě s kapacitou pro 120 000 diváků, symbolizoval začátek nové éry plné naděje.
Jenže v tom se na scéně zjevil nečekaný rival. Vedle Realu Madrid se o čelní příčky začal ucházet i Athletic Club de Bilbao pod vedením kouče Javiera Clementeho (harcovníka, který se zapsal do historie hned několika klubů a národních mužstev), a v sezonách 1982/83 a 1983/84 dokonce vyhrál španělskou ligu. Nejvýznačnějšími hráči té doby byli Andoni Zubizarreta, Estanislao Argote, Manolo Sanabria, Endika Arsubiaga, Dani Ruiz-Bazán, a samozřejmě neotřesitelný stoper Andoni Goikoetxea, který by si ve vzpomínkách na tuto dekádu soubojů mezi Bilbaem a Barcelonou zasloužil svou vlastní kapitolu.
Epické bitvě, která vypukla ve finále Copa del Rey roku 1984, předcházela epizoda, která nejspíš položila základ napjaté atmosféře, jež na hřišti panovala a vedla k mnoha incidentům a potyčkám. Všechno začalo 24. září 1983, tedy sedm měsíců před osudovým střetnutím na stadionu Santiaga Bernabéua. Barcelona a Athletic Club de Bilbao hrály ligové utkání na Camp Nou. Zdálo se, že to bude jeden z dalších zápasů, kdy tým domovského města katedrály Sagrada Familia hosty z Baskicka bez problémů porazí, ale pak došlo k situaci, která všechno změnila.
Hosty skóre 4:0 pro domácí zjevně vytáčelo k nepříčetnému vzteku, vyjadřovanému především nebývale surovou hrou. Nejzářnějším příkladem tohoto přístupu byl právě Andoni Goikoetxea, který v 59. minutě doběhl Diega Maradonu a důrazným zákrokem mu způsobil jedinou zlomeninu jeho kariéry. Verdikt: zlomený levý kotník a přetržený vaz.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Barcelona skóre udržela a vítězstvím si zajistila vedení v tabulce, ale v prvních hodinách poté, co se naplno ukázala vážnost Maradonova zranění, sužovala prezidenta Núñeze nejistota a neklid. Maradona se sice na hřiště vrátil dřív, než se čekalo (už 8. ledna 1984 nastoupil proti Seville), ale vrátil se k týmu, který se v jeho nepřítomnosti tabulkou propadl o několik míst níž. Hodí se podotknout, že ligu tehdy nakonec opanoval Athletic Club de Bilbao.
Andoni Goikoetxea sám na celou záležitost vzpomíná takto: „Fotbal je riskantní sport. Když ten zákrok teď vidím, je mi jasné, že byl velmi drsný. Rozhodně jsem to neměl dělat. Kdybych se mohl vrátit v čase, samozřejmě bych to neudělal. Ať jsem se vrtnul kamkoli, vždycky se našel někdo, kdo o mně hned prohlásil: to je ten, co zrakvil Maradonu. Jasně, že to člověka poznamená, protože Diego je obrovská osobnost. Na světě snad není místo, kde by ho neznali. Musel jsem se naučit to brát, jak to je, brát to jako anekdotu. Musíte si taky uvědomit, že to nejlepší Maradona předvedl až po tom zranění. Pro mě to ale tehdy taky bylo těžké. Třeba jsem doma zvedl telefon a najednou jsem byl v živém vysílání argentinského rádia Rivadavia. Telefon vyzváněl celý den, nemohl jsem tam zůstat. Taky mi chodily výhrůžky od lidí okolo Diega, jejichž jediným důvodem k životu bylo přátelství s Maradonou. Musel jsem ze svého domu odejít ke kamarádům. Dneska by to nejspíš bylo ještě složitější, protože na sociálních sítích se všechno hned rozšíří. Stát se to dnes, musel bych odejít z Twitteru, Facebooku a nejspíš i WhatsAppu, na tohle by prosté blokování nestačilo.“
Jak tedy bylo řečeno, Maradona se zotavil a jeho nevídaný talent se brzy projevil naplno, a to tak, že Barcelona tu sezonu dokráčela do finále Copy del Rey. Cestou musela překonat Hércules, Osasunu a Las Palmas, ale díky hráči s číslem 10 se to podařilo a cesta k finále na stadionu Santiaga Bernabéua byla otevřená. Bilbao naproti tomu vyřadilo Real Sociedad, Sporting Gijón a Real Madrid, který zároveň v obou případech, kdy Athletic Club vyhrál ligu, skončil v tabulce druhý.
Tón finále Copy del Rey roku 1984 ovlivnily dvě zásadní události. Zaprvé byl Andonimu Goikoetxeovi trest za brutální zákrok na Maradonu snížen z osmnácti zápasů na sedm. A zadruhé, když Javier Clemente bránil počínání svého obránce, nenapadlo ho nic lepšího než před zapnutými mikrofony nahlas podotknout, že Maradona je „skvělý hráč, ale taky naprostý idiot“. Horkokrevný Argentinec to ani zdaleka nehodlal přejít mlčením, takže zareagoval větou „Clemente ani nemá koule mi to říct přímo do očí.“
Dnes jsou to dva roky od smrti Diega Maradony. Připomeňte si ho přes zápas, který je zároveň i sondou do uvažování fotbalové legendy. Argentina a Anglie se ve čtvrtfinále MS 1986 střetly čtyři roky po konci války o Malvíny. Památný Maradonův výkon byl odplatou. Tady je argentinský pohled na ikonický zápas.
Jako by to nestačilo, César Luis Menotti, stratég, pod jehož vedením Argentina v roce 1978 vyhrála mistrovství světa a který nyní působil na lavičce FC Barcelony, přilil na předzápasové tiskové konferenci olej do ohně slovy, že jeho svěřenci jsou „připravení hrát na jakémkoli terénu, včetně násilného“ (jako by v předtuše předjímal, k čemu nakonec doopravdy došlo), a následně se pustil do Javiera Clementeho, který podle něj ani nechodil do školy – čímž ještě prohloubil ideologickou propast, která se mezi oběma trenéry rozevírala. Na jedné straně byl koncept krásného fotbalu, na druhé konzervativní přístup.
Katalánci k duelu nastupovali pod větším tlakem, protože v ostatních soutěžích pohořeli a čest jim mohla zachránit právě trofej pro vítěze královského poháru. Mohli se nicméně cítit sebevědomě, protože už dřív v sezoně 1983/84 porazili Bilbao nejdřív 4:0 a pak 2:1.
V podvečer 5. května 1984 tak Menotti poslal na hřiště základní jedenáctku ve složení Urruti, Tete Sánchez, Migueli, José Ramón Alexanko, Julio Alberto Moreno, Victor Muñoz, Bernd Schuster, Juan Carlos Rojo, Marcos Alonso, Diego Maradona a Lobo Carrasco. Baskové v červenobílém nastoupili v sestavě Andoni Zubizarreta, Santiago Urquiaga, Íñigo Liceranzu, Andoni Goikoetxea, José María Núñez, Patxi Salinas, Miguel de Andrés, Ismael Urtubi, Dani Ruiz-Bazán, Endika Arzubiaga (autor jediného gólu zápasu ze 14. minuty) a Estanislao Argote.
Výsledek 1:0 pro Bilbao byl sice svým způsobem rozbuškou, ale navzdory významu zápasu zůstal odsunutý do pozadí. Se závěrečným hvizdem se totiž strhla rvačka. Maradona se dostal do slovní potyčky s Núñezem, kterého hlavou složil na trávník. Když to viděl Miguel Ángel Sola, nevyužitý náhradník, vyběhl svého spoluhráče bránit, ale skončil ještě hůř: Argentinec ho kolenem kopl do hlavy, rozsekl mu ret a způsobil otřes mozku. Z hrací plochy ho odnesli na nosítkách a odvezli rovnou do nemocnice. Od té chvíle se obě strany začaly častovat ranami pěstí a kopy, což předvedli například Migueli a Miguel de Andrés, který se vytasil s karatistickým kopem hodným mistra bojových umění.
Rvačka se divákům nesmazatelně vpálila do paměti a díky kamerám, které zápas přenášely, i do historie. Provinilci ovšem nevyvázli jen tak. Několik účastníků bitky bylo potrestáno tříměsíčním zákazem účasti v jakémkoli zápase v rámci španělského fotbalu. Jedním z nich byl Diego Armando Maradona, který na sebe už nikdy potom neoblékl barcelonský dres. „Bitva na Bernabéu“ byla poslední příležitostí, kdy ho fanoušci viděli v rudomodrém, a nakonec to bylo i pošťouchnutí k otevřeným dveřím vedoucím ke slávě – protože jen o dva měsíce později podepsal smlouvu s Neapolí, klubem, kde předvedl svou nejlepší fotbalovou tvář a s kterým dosáhl jedné z nejlepších symbióz ve sportovních dějinách.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme přes 160 stran unikátního čtení.
V roce 1962 se touto dobou hrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Sparta uhájila první místo po základní části a o poslední místenku do Evropy a přímý sestup se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy, nebo jde jen o uměle nastavovanou kaši? Zeptali jsme se osobností z fotbalového prostředí.
Stadionem to nekončí, chceme mezi velké kluby, vzkazuje hradecký klub a ukázal nové logo.
