Zlomil jsem nad ním hůl. Ať už zde na stránkách Football Clubu, v podcastu Kontrapresink či při diskusích s kamarády, všude jsem už pár týdnů vyjadřoval jasný názor – Graham Potter musí pryč. Na práci v Chelsea nestačí, klub pod ním padá stále hlouběji a nejsou vidět žádné známky zlepšení. Podobný názor pak sdíleli i mnozí novináři či fanoušci na sociálních sítích.
Bývalý kouč Brightonu ale dostal času víc, než zřejmě jakýkoliv z jeho předchůdců. A konečně to začalo vypadat lépe. Výhra nad Leedsem byla sice docela šťastná, podstatné ovšem byly tři získané body. Pak Blues na Stamford Bridge zaslouženě postoupili přes Dortmund do čtvrtfinále Ligy mistrů a Potter zažil s přehledem nejlepší okamžik svého dosavadního působení v klubu.
Když pak Chelsea vyhrála 3:1 na Leicesteru, vousatý kouč povedený týden zakončil třetí výhrou a televizní experti to začali říkat nahlas: „Tohle může být bod zlomu. Odteď už uvidíme Chelsea takovou, jakou vzhledem ke klubovému věhlasu i rozpočtu čekáme.“
Jenže pak přišel sobotní duel s Evertonem.
Messi proti Ronaldovi. Guardiola proti Fergusonovi. Barcelona proti Manchesteru United. Finále Ligy mistrů 2009 mělo být soubojem dvou fotbalových světů. Nakonec z něj byla noc, po které se Evropa začala dívat na fotbal trochu jinak.
Baník to nakonec nejspíš zvládne, ale vlastně potvrzuje, že ani velké kluby nejsou imunní proti pádu. Juventus, River Plate, Schalke, Hamburg nebo Atlético Madrid ukazují, že sestup může být výsledkem sportovní bídy, dluhů, zákulisních skandálů i chaotického řízení. A cesta zpátky mezi elitu často bolí ještě víc.
Martinu Frýdkovi je 34 let, v řeckém Arisu mu končí smlouva a zatím neví, kde bude hrát příští sezonu. Hlavu si z toho ale nedělá. Na řecký organizovaný chaos si zvykl – a stejně prakticky přistupuje i k penězům. Tady je jeho plán na dobré živobytí i po hráčské kariéře.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
