Slovácko zatím nemá v evropských pohárech příliš bohatou historii, na francouzské týmy má ale štěstí. Ještě jako FC Synot se v rámci Poháru Intertoto v roce 2001 potkalo se Stade Rennais (0:5 a 4:2), o rok později pak narazilo na FC Sochaux (0:3 a 0:0). Ve čtvrtek čeká Uherské Hradiště už třetí návštěva z Francie, tentokrát v podobě OGC Nice, loni pátého nejlepšího týmu Ligue 1. Favorit zápasu je jasný, celek z Azurového pobřeží ale zdaleka nepřijíždí v ideální formě. Ambicióznímu klubu se letos nedaří, a přestože je sezona teprve na začátku, živě už se diskutuje o možné změně trenéra.
Ambice Nice souvisí nejen s bohatou historií, jejíž součástí jsou mimo jiné čtyři ligové tituly, ale také s osobou majitele klubu. Tím je od roku 2019 britský miliardář Jim Ratcliffe, zakladatel a majitel chemické společnosti Ineos. Jeho jméno bude nejspíš povědomé fanouškům Premier League, v posledních měsících byl totiž Ratcliffe spojován s akvizicí hned dvou velkých klubů: na jaře se neúspěšně snažil koupit Chelsea, za kterou nabízel skoro 120 miliard korun, v posledních týdnech se pak spekuluje o Manchesteru United, jehož je dlouhodobým fanouškem.
I bez investice v domácí lize je ale Ratcliffovo sportovní portfolio bohaté. Patří do něj cyklistický tým Ineos Grenadiers, formulová stáj Mercedes, jíž je Ineos hlavním sponzorem, švýcarské FC Lausanne-Sport a také OGC Nice, za které před třemi roky zaplatil přibližně 2,5 miliardy korun. Logo Ineosu je od té doby neodmyslitelnou součástí červeno-černých dresů tradičního klubu.
Příchod tak bohatého majitele logicky vyvolal na jihu Francie velká očekávání. Nice mělo zkušenost se zahraničním kapitálem už před příchodem Ineosu, americko-čínské konsorcium, které klub vlastnilo od roku 2016, to ale s investicemi do kádru nepřehánělo. I tak OGC v té době uhrálo nejlepší ligové umístění za posledních 40 let, když v ročníku 2016/17 skončilo na 3. místě. V dalších sezonách už přišel propad do průměru tabulky, odkoupení klubu Ratcliffem ale dalo naději, že se Nice opět vrátí do bojů o nejvyšší příčky.
S Ineosem v zádech bylo jasné, že se z Nice musí stát pravidelný člen ligové top 4 a do budoucna možná i vyzyvatel PSG. Finanční síla nového majitele byla od začátku znát: zatímco v předchozích letech klub investoval do posil jen příjmy z prodejů, v létě 2019 se jeho bilance výrazně vychýlila. OGC sice draze prodalo Allana Saint-Maximina do Newcastlu, jinak ale hlavně nakupovalo. Celkem klub utratil přes 50 milionů eur, přičemž skoro polovina této částky padla na útočníka Kaspera Dolberga z Ajaxu.
V covidem ovlivněné sezoně 2019/20 skončilo Nice na solidním 5. místě a vrátilo se tak do pohárové Evropy, hned v dalším ročníku se ale vývoj zasekl. OGC sice opět v létě aktivně posilovalo, na hřišti to ale od začátku bylo velké trápení. Nedařilo se ani v Ligue 1, ani v Evropské lize, kde Nice mimo jiné dvakrát prohrálo s pražskou Slavií (2:3 a 1:3). Trenér Patrick Vieira byl už v prosinci odvolán a důvěru dostal jeho asistent Adrian Ursea, ten ale dovedl tým jen k 9. místu v lize.
Ambiciózní projekt nových majitelů se tak už po dvou letech ocitl ve slepé uličce. Na restart se vedení Nice rozhodlo v létě 2021 angažovat možná největší trenérské jméno ve Francii: Christopha Galtiera. Ten v předchozím ročníku získal s Lille senzační titul, v klubu se ale rozhodl skončit a nechal se zlákat k přesunu na Azurové pobřeží. V Nice dostal k dispozici výrazně posílený kádr, za celkových 55 milionů eur přišli například Calvin Stengs z Alkmaaru, Jean-Clair Todibo z Barcelony, Justin Kluivert z AS Řím nebo Andy Delort z Montpellieru.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 je v top formě.
Dlouho to vypadalo, že letní přestavbu zvládlo OGC správně. Při neúčasti v evropských pohárech se klub mohl soustředit jen na ligu, což je disciplína, ve které Galtier obvykle nemá konkurenci. V polovině soutěže patřilo Nice 2. místo tabulky, vysněná účast v Lize mistrů tak začínala vypadat reálně. Les Aiglons sice nehráli zrovna zázračný fotbal, sbírali ale výsledky a bylo těžké jim dát gól.
Na jaře se ale stroj zasekl. Obrana sice pořád fungovala, útok se ale trápil a Nice začalo ztrácet body. Galtierovo 4-4-2, se kterým slavil úspěch v Lille, bylo pro soupeře čím dál čitelnější a hráči jako Calvin Stengs nebo Amine Gouiri v něm působili ztraceně. Slabší ligové výsledky se nicméně dařilo kompenzovat v Coupe de France, kde OGC zvládlo vyřadit PSG či Marseille a vybojovalo si účast v květnovém finále proti Nantes.
Od poslední trofeje Nice uplynulo už více jak 25 let, Galtierovi svěřenci tak měli velkou příležitost zapsat se do historie. Navíc proti hratelnému soupeři, který určitě nešel do finále jako favorit. Jenže Nice utkání nezvládlo, obranu Nantes nedokázalo výrazněji ohrozit a gólem z penalty prohrálo 0:1. Kromě trofeje tak přišlo i o jistotu pohárové účasti, kterou si muselo vybojovat v posledních ligových kolech.
To se nakonec povedlo. Díky obratu z 0:2 na 3:2 během posledních 15 minut posledního kola zachránilo Nice alespoň 5. místo. Mohlo to být i lepší, klub ale draze zaplatil za výtržnosti fanoušků z derby proti Marseille, kvůli kterým mu disciplinární komise odečetla jeden bod. Ten v konečném účtování chyběl, protože Nice za čtvrtým Rennais zaostalo jen o skóre. Místo účasti ve skupině Evropské ligy se tak OGC muselo spokojit pouze s předkolem Evropské konferenční ligy.
Loňskou sezonu v podáni Nice nejde označit za úplnou katastrofu, od Galtiera i posíleného týmu se ale čekalo víc. Páté místo v lize, prohra ve finále poháru a neatraktivní fotbal byly vzhledem k možnostem klubu a investovaným prostředkům málo. Během jara se navíc začaly objevovat zprávy, že podle plánu se nevyvíjí ani vztahy uvnitř klubu.
Problém byl hlavně mezi Galtierem a sportovním ředitelem Julienem Fournierem. Oba muži se opakovaně hádali kvůli přestupům, neshodli se údajně ani na přístupu k hráčům, kteří v průběhu jara dodržovali Ramadán: zatímco Galtier nebyl ochotný dělat kvůli tomu ústupky, Fournier od trenéra požadoval empatičtější přístup.
Dlouho to vypadalo, že si vedení Nice bude muset vybrat, koho ze znesvářené dvojice si v klubu nechá, nakonec ale pro jistotu skončili oba. Galtierovy situace využilo PSG a poměrně nečekaně ho přivedlo do Paříže jako náhradu za odvolaného Mauricia Pochettina. Krátce po něm skončil v Nice také Fournier, který podal rezignaci a po krátké pauze nedávno posílil management italské Parmy.
V pátek startuje nový ročník francouzské Ligue 1. Obhajovat titul v něm bude PSG, to ale jako každý rok touží hlavně po triumfu v Lize mistrů. K němu se Pařížany pokusí dovést nový trenér, zkušený Christophe Galtier. Cíl má sice stejný jako jeho předchůdci, tím ale společné rysy končí.
Nice tak před začátkem letošní sezony muselo shánět nového trenéra, sportovního ředitele a ideálně také posily, které by zkvalitnily loni trápící se kádr. Galtierovým nástupcem na lavičce se nakonec stal Lucien Favre, který byl volný od konce v Dortmundu v prosinci 2020. Pro Nice to byla trochu sázka na jistotu, Favre už totiž v klubu působil: trenérem OGC byl mezi roky 2016 až 2018 a na jeho éru v klubu rádi vzpomínají. Nice pod ním hrálo dobrý fotbal, na který chodil plný stadion, a zároveň sbíralo i solidní výsledky. Trenér s přezdívkou „Lulu“ se tak vrátil do známého prostředí.
Zatímco při výběru nového trenéra zvolilo Nice konzervativní přístup, u pozice sportovního ředitele se odvázalo výrazně více. Za Fourniera totiž žádná plnohodnotná náhrada nepřišla. Místo toho klub podepsal krátkodobý kontrakt s Ianem Moodym, který měl jako konzultant vést letní přestupové okno. Moody umí plynně francouzsky a dříve působil v managementu Cardiffu nebo Crystal Palace, i tak ale jeho jmenování působilo jako velmi riskantní tah Ineosu. Najmout si na klíčovou část roku externího konzultanta se smlouvou do začátku září není úplně standardní postup, zvlášť pro klub s takovými prostředky.
Asi nepřekvapí, že chování Nice na trhu bylo v létě mírně řečeno zvláštní. Pokud byl bývalý sportovní ředitel PSG Leonardo často kritizován za to, že kupuje hráče jen z Itálie, protože žádné jiné nezná, u Iana Moodyho by se něco podobného dalo říct v souvislosti s Premier League. Z nejbohatší ligy světa přišli Kasper Schmeichel (Leicester), Nicolas Pépé (Arsenal), Mads Bech Sörensen (Brentford) a Joe Bryan (Fulham), k tomu jako volní hráči dorazili Aaron Ramsey a Ross Barkley, známá jména ostrovního fotbalu.
Příchodu Pépého lze těžko něco vytknout, o jeho kvalitách nejde pochybovat a sám hráč měl takový zájem vrátit se do Ligue 1, že v rámci hostování z Arsenalu přistoupil na snížení platu. Na stole měl přitom nabídku od Leicesteru, kde by mohl hrát za stejné peníze jako v Londýně. Některé ostatní posily z prostředí Premier League se ale chápou hůř. Nice například potřebovalo kvalitního levého beka, který by zabojoval s průměrným Melvinem Bardem o místo v základu. Řešení? Hostování Joea Bryana, 29letého Angličana, který loni nehrál základ ani v druholigovém Fulhamu.
Není divu, že se velmi brzy začalo psát o sporech mezi Favrem a Moodym. Švýcarský trenér byl údajně proti příchodu Aarona Ramseyho, nelíbil se mu ani prodej mladého stopera Flavia Daniliuce do Salernitany. Když byl pak na jedné z tiskovek dotázán na ideální pozici pro Rosse Barkleyho, odpověděl: „bylo mi řečeno, že je to osmička“. To nezní jako slova trenéra, který hrál v přestupu aktivní roli. Favreho nespokojenost je pochopitelná. Švýcar si vybudoval reputaci kouče, který rád sází na mladé hráče, což Ramsey nebo Barkley při vší úctě dávno nejsou.
Máme za sebou prvních pět let na hřišti a chceme to oslavit knihou. Potřebujeme s tím ale pomoct. Když to uděláte, získáte dárky, jaké jinde nedostanete. Můžete třeba vyrazit s hercem Janem Jiráněm na pivo nebo si pořídit krásné plakáty od Ilony Polanski. A jestli máte dobré srdce a dost peněz, tak pro vás máme něco speciálního...
Je ale fér dodat, že nákupy Nice se neomezily jen na Premier League. Dohromady OGC utratilo 70 milionů eur a některá jména rozhodně působila zajímavě: Sofiane Diop z Monaka dlouhodobě patří mezi nejlepší mladé hráče v Ligue 1, záložník Alexis Beka Beka se v 21 letech vypracoval na oporu Lokomotivu Moskva a útočník Gaëtan Laborde je ligová stálice, která navíc do Nice přišla navázat na spolupráci s Andym Delortem. Tito dva spolu několik let působili v Montpellieru a bez přehánění se dá říct, že tehdy tvořili jednu z nejproduktivnějších útočných dvojic v evropském fotbale.
Došlo samozřejmě i na odchody: gólman Walter Benítez posílil PSV, Amine Gouiri přestoupil do Rennais, Kasper Dolberg odešel hostovat do Sevilly a skončil také Calvin Stengs, který loni aspiroval na cenu pro nejhorší nákup v historii Ligue 1. Papírově ale Nice přes léto určitě posílilo a i přes zvláštní strategii Iana Moodyho šlo do sezony s kádrem, pro který by měla být účast v top 5 povinností.
Po devíti odehraných kolech už se ale dá s klidem říct, že splnění tohoto cíle bude pro Favreho partu velká výzva. Nice zatím dokázalo v lize vyhrát pouhé dva zápasy, nezvládlo derby s Marseille a Monakem, ve kterých nedalo ani gól, a celkově se na jeho fotbal nedá moc dívat. Jednoznačně nejlepší zápas odehrálo OGC v sobotním duelu na půdě PSG, kde favorita hodně potrápilo a odjelo s důstojnou prohrou 1:2. Do tabulky ale za to má přesně nula bodů a patří mu 13. místo. Ztráta na 3. pozici, která zaručuje alespoň předkolo vytoužené Ligy mistrů, je už propastných 14 bodů.
Velká jízda to není ani v Evropě. Nice sice ve 4. předkole konferenční ligy splnilo povinnost a vyřadilo Maccabi Tel Aviv, udělalo ale všechno pro to, aby se mu to nepovedlo. Venku překvapivě prohrálo 0:1 a v domácí odvetě horko těžko urvalo výhru 2:0 po prodloužení, které navíc dohrávalo v deseti mužích. Výrazně lepší to zatím není ani ve skupinové fázi, kde Les Aiglons remizovali 1:1 s Kolínem i Partizanem Bělehrad. Zápas s německým týmem navíc výrazně poznamenaly boje na tribunách, za které Nice schytalo pokutu 100 tisíc eur, uzavřený stadion na domácí zápas se Slováckem a zákaz výjezdů na nejbližší dvě evropská utkání. Ani do Uherského Hradiště se tak nepodívají.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Není úplně překvapivé, že se v nedávno skončené reprezentační přestávce řešila pozice trenéra Favreho. Vedení klubu sice zapírá jak může, většina francouzských novinářů se ale shoduje, že se zástupci Nice setkali s Mauriciem Pochettinem, který je od konce v PSG volný. Argentinský trenér ale nabídku OGC odmítl, protože čeká na atraktivnější příležitost. S klubem mimochodem nadále spolupracuje Ian Moody (pozice sportovního ředitele stále není obsazena), který se poctivě drží své fixace na Premier League a jako Favreho nástupce údajně navrhl Scotta Parkera, který byl nedávno odvolán z Bournemouthu.
Favre zatím pokračuje, potřebuje ale sbírat výsledky. V lepší situaci by pravděpodobně výjezd na Slovácko byl pro Nice otravnou formalitou, kterou by využilo k výrazné rotaci sestavy, v aktuální krizi by ale prohra na hřišti neznámého českého týmu mohla být poslední kapkou. Nějaké změny se oproti zápasu v Parku princů určitě čekat dají, Nice v něm koneckonců nastoupilo v systému 3-4-3, který jinak moc nevyužívá. OGC obvykle hraje 4-2-3-1 nebo 4-3-3, nedá se vyloučit ani 4-4-2, pokud bude Favre chtít od začátku využít útočné duo Laborde, Delort.
Právě Delort zůstal v Paříži jen na lavičce, podobně jako Nicolas Pépé či Khépren Thuram, syn slavného Liliana Thurama. Tito hráči se tak v Uherském Hradišti dají čekat v základu, podobně jako klíčový stoper Todibo, který o víkendu nehrál kvůli kartám. V brance by mohl dostat příležitost Polák Marcin Bulka: ten měl sice být jasnou dvojkou za Schmeichelem, výkony dánské posily ale byly v úvodu sezony tak špatné, že se Bulka poslední dobou začal tlačit do brány. Zároveň je potřeba dodat, že Schmeichel nezachytal proti PSG špatně a během reprezentační pauzy zazářil proti Francii, Favre tak možná bude chtít využít jeho stoupající formy.
Kromě už zmiňovaných hráčů se určitě vyplatí sledovat pravého beka Youcefa Atala, pokud dostane přednost před Jordanem Lotombou. Alžírský reprezentant má trochu problém v tom, že bránění je pro něj přinejlepším sekundární činnost, směrem dopředu je ale dlouhodobě jeden z nejlepších beků v Ligue 1. Kdyby ho nesrážela častá zranění, možná už hrál na věhlasnější adrese. Za pozornost jednoznačně stojí také ofenzivní záložník Sofiane Diop, letní posila z Monaka za více než 20 milionů eur. V knížecím klubu nedostával pod novým trenérem moc prostoru, hráč je to ale skvělý a ve 22 letech má pořád všechno před sebou. Jeho schopnosti si naživo vyzkoušela Sparta, které dal loni gól v předkole Ligy mistrů.
Slovácko logicky nastoupí proti Nice jako outsider, v asi nejatraktivnějším zápase skupiny ale nemá co ztratit. Zvlášť když ho čeká soupeř, který nepřijíždí v pohodě. Na sobotním výkonu proti PSG by sice fanoušci OGC mohli najít pozitiva, nic to ale nemění na tom, že jejich klub letos ze 13 soutěžních zápasů vyhrál jen tři. Rozdíl v kvalitě kádrů je samozřejmě obrovský, na zlepšení formy by se ale daly najít i jednodušší výjezdy než ten na Slovácko. Je to navíc zápas, který Nice musí zvládnout. Na rozdíl od jeho bohatství, trpělivost Jima Ratcliffa není neomezená.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Byl to moment, po kterém Ghana a možná i celá Afrika padla na kolena. V roce 2010 stačilo proměnit penaltu a Afrika by měla své první semifinále na MS. Za hrdinu byl ale nakonec Luis Suárez. Spočítají mu to dnes Ghaňané?
V Kataru nás čekají poslední zápasy ve skupinách. Šest týmů se v nich popere o dvě postupová místa. Ukážeme vám, co k postupu potřebuje každý z nich.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
