Jako letitý permanentkář Sparty jsem hluboce znechucen současným vedením a majitelem klubu. Mrzí mě to o to víc, že neexistuje příliš jiných věcí, které by mi dávaly takovou vášeň a pocit sounáležitosti.
Co se za poslední roky z mého pohledu „zvenčí“ povedlo? Nová vizuální identita klubu. Nejenom její samotná podstata, ale i komunikace, aktivity kolem jejího uvedení v život, motivace pro změnu a její „propisování“ v každodenním fungování.
Tím můj výčet pozitiv končí.
Nespokojenost začíná tím, že netuším, co Sparta chce být, protože Sparta sama neví, co skutečně je - kromě zavazující historie. Problém klubu není trenér, ale chybějící základy. Máme finanční prostředky a náš vzájemně nekritický kolektiv manažerů se umí plácat po zádech a zavírat oči před neúspěchem. K úspěchu je ale třeba jasná vize. Nikdo ve Spartě není důležitější než klub. Dokázal by někdo z manažerů odpovědět jednou, maximálně dvěma větami na následující otázky?
Co vlastně chci já jako fanoušek Sparty? Z pohledu výsledků je to jasné: jednou za pět let základní skupinu Ligy mistrů. Jednou za pět let se nemusí vyhrát titul, jednou za pět let nemusíme být na jaře v Evropě. A co chci vedle toho? Hrdou prohru. Té jsem se v letošní sezoně dočkal jen jednou, když jsme v domácím prostředí padli s Lyonem.
Chci jasný herní projev, podle kterého Spartu dokážu poznat. Chci cílené posuny i výhry. Ne náhodu vydávanou za úspěch. Raději prohrajme při snaze aplikovat „nás“, než se utěšovat výhrou „náhody“. V hlavě mi dodnes zůstává první část odpovědi trenéra Slovácka poté, co nás u nich doma absolutně vymazali. Očekával bych velkou euforii z historické výhry. Dostal jsem věcný popis toho, co budou dělat s výsledkem dál, co chtěli hrát a co se jim konkrétně povedlo.
Plně přijímám, že jsou moje ambice možná nad současnými možnostmi „moderní Sparty“ a žiju z minulosti. Můj klub mi ale nedal důvod, abych se spokojil s něčím menším. Nekomunikuje se mnou realitu - slyším jen opakované „doufání“.
Klub nemůže dobře fungovat, pokud jen během pár let několikrát otočí. Stavíme na cizincích, na mladých odchovancích nebo na vracejících se „zkušených“? Trenéra by měl klub vybírat podle toho, jakou má dlouhodobou vizi, které věří a kterou si dlouhodobě určil a definoval. My místo toho přijímáme trenéra, abychom tři měsíce rostli a další rok postupně umírali.
Že opravdu nejde o Pavla Vrbu, ale o strukturální problém neschopnosti Sparty vyrovnat se nejlepším alespoň v Česku, dokazuje jedna ostudná statistika. Podíval jsem se na vzájemné ligové zápasy s týmy, které v posledních sedmi sezonách skončily na třech nejvyšších pozicích kolem nás. Výsledek? Ze 50 zápasů (počítáno před derby se Slavií) jsme vyhráli jen 16!
Sparťanské „pořekadlo“ říká, že se bojovníci mají vrátit se štítem nebo na štítu. Mentalita mého klubu v posledních letech je ale daleko častěji spíš nějak takto: „já si raději ani ten štít nevezmu, zabijte mě rychle“. Milí fanoušci, vzpomenete si, kdy naposledy jste měli pocit, že někoho v klubu naše neúspěchy trápí? Já ne.
Co chci vidět? Zdravou agresivitu na hřišti. To v posledních měsících splňuje jen LK37. Všichni ostatní se snad jdou omluvit soupeři i za to, že je musel faulovat, když ho obešli. Chci vidět agresivitu na lavičce. Trenér má v poločase prokopnout dveře naštváním nad našimi výkony, má se hádat se soupeřem, má řvát u postranní čáry. Musí zase platit, že se soupeři bojí nastoupit proti Spartě. Rozhodčí musí vědět, že bude pod tlakem. Nic z toho se neděje. Jsme odevzdaní, bez emocí, jsme klub „profesorů“, kteří ale svými studijními výsledky ještě neudělali ani maturitu.
Pokud chci vytvořit něco skutečně fungujícího, musí být cíl jasně popsaný a komunikovaný - i k fanouškům. Přestože sám kladu na Spartu vysoké nároky, jsem ochotný přijmout, že třeba pět let nebude žádný úspěch. Ale musím vědět, proč se tak děje, čeho tím dosáhneme, co bude cílem a co jsou ty dílčí posuny, které uvidím.
A musí to vědět i hráči. Musí vědět, že přichází do extrémně náročného prostředí, ale zároveň budují něco, co přesahuje jejich životy. Budují Spartu. A proto si mohou dovolit chybovat, aby byli zítra lepší. Nemůže se stát, že je jedna chyba zabrzdí na půl roku.
Klub má peníze na opakovaně selhávající skauting. Dokonce bych si ho dovolil nazvat nefunkčním a alibistickým. Nedělá ale nic, aby to změnil.
Hráči nemohou být vybíráni jen podle toho, jestli běhají u správné lajny a jestli pomůžou jen v nejbližším půlroce. Hráči musí Spartu ustát i v hlavě. Musí růst nejen herně, ale i svou psychickou odolností a schopností osobnostního rozvoje. S tím souvisí i následná práce s hráči uvnitř klubu. Vzpomeňte, kolikrát jsme Spartu viděli prohrát ještě předtím, než hráči poprvé kopli do míče.
Čtvrtletník tvořený českými a zahraničními autory plný pestrých článků o fotbale a jeho společenských souvislostech. To chcete!
Víte, jak vypadá prohra, kterou jsem ochoten přijmout? Jako ta slávistická v domácím zápase s Feyenoordem. Až opakovaně předvedeme takové nasazení a výkony, můžeme prohrát. A já budu tleskat. Jenže mě vlastně ani nenapadne, kdy naposledy jsem to od nás viděl.
Zamyslete se se mnou nad následujícími jmény: Haraslín, Pešek, Plavšič, Vindheim, Karlsson, Vatajelu, Ristić, Karavajev; z dřívějších příkladů rád vzpomínám na Nejce Pečnika. Vzpomínáte na jejich první minuty či zápasy v našem dresu? A vzpomínáte si na to, jak na tom byli po půlroce či po roce?
Náš klub není nastaven na to, aby dlouhodobě udržel hráče fungujícího nad své možnosti. Naopak je stahuje dolů. V lepším případě do průměru. Když odejdou, jsme najednou překvapeni, co dokážou.
Vše zmíněné ukazuje, že se klub musí změnit od základů. Nejde o výměnu trenéra nebo příchod jednoho či dvou hráčů. I kdyby totiž došlo k záhadnému úspěchu, nebude to stát na silných nohách, ale na náhodě.
Proto v nadpisu nadneseně mluvím o vyhoření Letné. O tom, že se musíme posunout z minulosti. A náš stadion je minulostí. Opakovaně ukazuje, že dosáhl svých možností a není možné ho přizpůsobit.
Bohužel přístup k zážitku ze zápasu je stejně alibistický jako sportovní úsek. Roky víme, že není možné vybudovat víc vchodů, a proto je při velké návštěvě nereálné, aby se lidé dostali dovnitř tak pohodlně, jako tomu je třeba v mnichovské Allianz Aréně. Sparta ale nedělá nic, aby své „klienty“ přivedla na stadion dříve, roztáhla nápor na vchody a vedle toho i zvýšila šanci, že z fanoušků získá víc.
Za několik let jsem program před zápasem zažil snad dvakrát. Přitom jde o maličkosti: DJ před zápasem, soutěže, kvalitní občerstvení. Pobavil mě poslední klubový dotazník: „stačí vám současná nabídka klobásy a klobásy, nebo chcete víc? Pak ale počítejte, že si počkáte ve frontě“. Jak je možné, že se automaticky počítá s frontou? S tímhle nastavením mysli problému nepředcházím, ale logicky k němu směřuji.
Nejde o největší problém Sparty. Ale jde o ilustraci.
Nejen v tom jsme horší než Slavia. Jsme horší i jako fanoušci na tribunách. Sedíme, díváme se. Jako v divadle. Navíc často na otřesném představení s herci, které nikdo text neučí, ani je k tomu nenutí nebo nemotivuje.
Nemotivujeme je ale ani my na tribunách. Zhruba mezi roky 2008 a 2011 jsem do kotle chodil. Teď bych rád opět. Ale rozhodně ne za tu cenu, že budu vstupovat do klece. Navíc se skupinou lidí, od které se podle mě klub stále nedokázal dostatečně distancovat. To není prostředí, které by mě k tomu lákalo.
K tomu připočítejme roky podprůměrný fanshop s nedostačující nabídkou i velikostí kamenné prodejny. Neexistující muzeum nejúspěšnějšího klubu české historie, neexistující vzdělávání vlastních fanoušků o historii, legendách - to jsou další malé fragmenty toho, v čem jsme slabší než náš největší konkurent.
Dostali jsme se do stavu absolutního rozkladu. Současnou Spartu vystihují slova jako apatie, nezájem, rezignovanost, kamarádíčkování, neprofesionalita. To poslední v kombinaci až s neúctou k fanouškovi ilustruje otrávený Tomáš Rosický nebo šéf klubu, kterému nestojím ani za to, aby si zajistil klid a stabilní připojení.
Jsem si jistý, že ještě pár let dozadu by poslední domácí zápas po marné sezoně neskončil tím, že fanoušci zatleskají pohlednému gólu soupeře. Jenže protože zažíváme to stejné už zhruba osm let v kuse, pomalu si zvykáme a naději nevidíme.
Daniel Křetínský se pomalu stává vrahem Sparty. Klub nelze řídit přes WhatsApp a s minimem času. Obzvlášť pokud pod sebou nemám dostatečné profesionály, kteří umí oponovat, pokud majitel přichází s nesmyslnými požadavky. A kteří navíc navzájem kryjí svá selhání.
Druhá část rozhovoru se sparťanským odchovancem Jakubem Podaným je o jeho působení na Letné, kde dlouho nedostával šanci a když ji využil, tak za chvíli šel zase hostovat. Vysvětluje také, proč mu nevadil živnostenský list nebo co by změnil v českém fotbale.
Není chyba dělat chyby. Špatné je, když se chyby neřeší, zavírají se před nimi oči a klíčové osoby se vzájemně nesnaží posouvat, kontrolovat se, nechtějí znát názory a trendy zvenčí. Dokud ve Spartě budou lidé, pro které je jenom prostředkem k výdělku, ale nikoliv jednou z nejsilnějších emocí v životě, nepohneme se.
Co majitel za pravidelné stamilionové roční ztráty získává? Díru v zemi vedle stadionu, který neodpovídá moderním požadavkům. Nadšení, že v jsme roce 2020 zavedli na stadionu plošnou platbu kartou. Skauting, kde rozhoduje jediný člověk a neexistuje oponentura. Opakující se extrémní počet zraněných s nulovou změnou. Nulové zapálení manažerů a motivaci hráčů.
To je hrůzný výčet.
Sparta je pro mě zdrojem neskutečných emocí, silného vztahu. Sparta je člen rodiny. Přál bych si, aby zase byla hrdá a ne namyšlená. Ukotvená, ale ne žijící jen z minulosti. Plná života, nejen peněz. Zaměstnávající profesionály, ale i fanoušky. Prioritou, a nikoliv jen prostředkem pro usnadnění nesouvisejících obchodů majitele. Vědoma si svých kvalit, ale ne hluchá ke kritice.
Aby to byla Sparta.
Reprezentaci čeká v pondělí druhý zápas z osmi v kvalifikaci o Euro 2024. V Kišiněvě budou chtít Češi navázat na povedený páteční zápas z Edenu, kde porazili Poláky 3:1. Projděte si myšlenky reprezentačního trenéra Jaroslava Šilhavého z předzápasové tiskovky.
Nedělní ženské derby v první lize poutá pozornost už před výkopem. Na zápas o průběžné první místo je zatím prodáno přes šest tisíc vstupenek. Do slávistického rekordu chybí pár stovek diváků.
Sváteční zápas navíc okořenil Lionel Messi svým 800. gólem v kariéře.
