Jako letitý permanentkář Sparty jsem hluboce znechucen současným vedením a majitelem klubu. Mrzí mě to o to víc, že neexistuje příliš jiných věcí, které by mi dávaly takovou vášeň a pocit sounáležitosti.
Co se za poslední roky z mého pohledu „zvenčí“ povedlo? Nová vizuální identita klubu. Nejenom její samotná podstata, ale i komunikace, aktivity kolem jejího uvedení v život, motivace pro změnu a její „propisování“ v každodenním fungování.
Tím můj výčet pozitiv končí.
Nespokojenost začíná tím, že netuším, co Sparta chce být, protože Sparta sama neví, co skutečně je - kromě zavazující historie. Problém klubu není trenér, ale chybějící základy. Máme finanční prostředky a náš vzájemně nekritický kolektiv manažerů se umí plácat po zádech a zavírat oči před neúspěchem. K úspěchu je ale třeba jasná vize. Nikdo ve Spartě není důležitější než klub. Dokázal by někdo z manažerů odpovědět jednou, maximálně dvěma větami na následující otázky?
Sparta slaví titul, Denisa Rancová se v osmnácti stala nejmladší královnou střelkyň a Liberec si zajistil cestu do Evropy. Poslední díl newsletteru Kopačky v této sezoně všechno shrnuje.
Půl roku po vstupu nových investorů se v Hradci Králové znovu mění vlastnická struktura. Pavel Nedvěd a Radek Šenk odcházejí, většinový podíl nově drží Ondřej Tomek.
V kariéře dokázal téměř vše, co profesionální fotbalista může. Ale byl jeden večer, kdy všechno bylo nepochopitelně proti němu. Přesně před 21 lety se v Istanbulu stal zázrak. Italský playmaker Andrea Pirlo byl na jeho špatné straně. Tady jsou jeho vzpomínky.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
