Praha - Vídeň - Istanbul – Abuja. Na této trase za africkým dobrodružstvím jsem strávil 21 hodin a při návratu dokonce celý den. Když jsem dostal možnost se do nigerijského hlavního města podívat, ani na vteřinu jsem neváhal, ač jsem tušil, že co tam uvidím, bude možná trochu šok.
Hlavní náplní mé cesty byl skauting mladých Nigerijců (většinou 16 až 19 let) z oblasti Abuje. Na cestu jsem vyrazil na základě pozvání kolegy z agentury, se kterou spolupracuji. Funguje to tak, že na místě posbíráte tipy na hráče pro agenturu a ta je pak nabízí klubům v Česku, na Slovensku nebo třeba v Polsku.
Byli jsme na turnaji, kterého se účastnilo osm týmů. Šlo o šest akademií a dva týmy tvořené hráči z ulice. Turnaj byl zorganizovaný místním agentem přímo pro nás a ještě pro jednoho skauta z Portugalska, který ale nakonec nepřijel.
První dva dny jsme sledovali všechny týmy hrající proti sobě na umělém hřišti. To bylo nekvalitní a spousta hráčů na něm klouzala. Někteří ani neměli pořádné obutí, kopaček je v Nigérii nedostatek. V africkém podnebí je hodně náročné udržovat přírodní trávu, proto jsou oblíbené ty umělé, případně se hraje na písku, kde se však kopačky rychle opotřebují a mladí kluci si nemůžou dovolit kupovat třeba troje ročně.
Ze všech hráčů jsme třetí den vybrali ty nejlepší, kteří nastoupili v zápase proti týmu vybranému organizátory a trenéry ze zbylých hráčů. Po tomto utkání se výběr opět zúžil, z námi vybraného týmu byli někteří vyškrtnuti, pár šťastlivců z druhého se do něj naopak na poslední chvíli dostalo a čtvrtý hrací den se utkali s místním starším celkem.
Musím říct, že mít možnost spolurozhodovat o něčí budoucnosti napsáním jeho jména nebo čísla, je hodně zvláštní pocit. Sledovat potěšené obličeje hráčů, jejichž jména zazní a dostanou se do finálního výběru a naopak zklamání těch, kteří cutem neprojdou, pro mne bylo asi nejsilnějším zážitkem z cesty.
Když se propustí hráč v evropské akademii, má stále šanci, že si najde jiný tým a bude hrát fotbal na dobré úrovni. U Afričanů se však v této situaci jedná o možnost začít nový, lepší život v Evropě a pomoci nejen sobě, ale i celé své rodině.
Snažíte se postupovat opravdu citlivě. Po dvou odehraných dnech jsme vybrali i jednoho vysokého levonohého stopera, ale třetí den se nedostavil. Jeho mladší sestra byla nemocná a musel s ní do nemocnice. Ve středu tedy sice nehrál, ale i tak jsme ho zapsali do čtvrtečního výběru. Jeho typologie je na fotbalovém trhu hodně ceněná. Důvěru nám vrátil povedeným výkonem, kterým si řekl o budoucí angažmá na starém kontinentu.
Nejlepší hráč turnaje byl nejstarším z šesti dětí, otec mu zemřel na začátku covidové pandemie a kvůli nedostatku peněz musel zanechat studia. Fotbal pro něj představuje možnost, jak živit rodinu a zajistit jí lepší budoucnost.
A jak to je v Nigérii s věkem hráčů? Ne každý má rodný list, někteří ani nevědí, kdy se narodili. Pas je tady spíš ojedinělý a při jeho vytváření stačí doložit i nově vytvořený rodný list, při jehož tvorbě nikdo moc neověřuje pravost údajů. Trochu se „omladit“ tedy není zas až tak těžké.
Termínově mi to vyšlo tak dobře, že se zrovna na konci března, když jsem v Abuji byl, hrála odveta baráže o postup na mistrovství světa s Ghanou. Štěstí jsem měl i v tom, že Nigérie běžně hrává své zápasy v Lagosu, ale teď se hrálo v hlavním městě. Důležité utkání totiž chtěli vidět i vysocí státní činitelé, kteří v Abuji sídlí a národní tým tu navíc nikdy neprohrál.
Když jsme si šli den před utkáním prohlédnout stadion, narazili jsme v areálu na malého kluka s matkou. Na první pohled chudí, tak kluk dostal dolar, ze kterého měl radost, jak kdyby dostal nejnovější iPhone. Došel se s ním pochlubit za svým kamarádem, možná se jednalo o bratra, ukázal na nás a my přišli o další dolar.
Stadión v Abuji je modernější než ten v Lagosu a pojme i více diváků (60 000). Právě velká podpora fanoušků měla být hnacím motorem Super Eagles k postupu na mistrovství světa. Nigerijská asociace rozdala zdarma 20 000 vstupenek a zajistila i dopravu, aby vytvořila nejlepší možné prostředí.
Zápas začínal v osmnáct hodin místního času a bylo doporučeno být na stadionu aspoň dvě hodiny předem, aby se zabránilo zácpám a tlačenicím. Nic z toho se samozřejmě nepodařilo. Z hotelu jsme vyjeli tři hodiny před zápasem a cesta, která normálně zabere tak 10 až 15 minut, teď trvala hodinu. Několik kilometrů od stadionu se tvořily kolony, lidé vystupovali z aut, některá se i otáčela a vracela se v protisměru. Do toho proudil dav fanoušků.
Vstup do areálu byl umožněn jen z několika bran, což samozřejmě vedlo k o to větší koncentraci lidí. Před vstupy do jednotlivých sektorů byly fronty, vstupovalo se do nich totiž úzkou brankou, která měla zhruba 1,5 metru a tlačil se do ní neustále se zvětšující dav. Žádný řád neexistoval, prostě se chtěl každý natlačit co nejdřív dovnitř. Nebudu lhát, tady jsem se trochu bál.
Vůbec nikdo neřešil, jestli máme lístek, natož abychom byli při vstupu „šacováni“. Kdo se procpal, mohl přijít. Stadion byl zhruba 90 minut před zápasem zaplněn tak ze 75 % - volnější zůstávaly prostory na horních tribunách a sektor hostů za bránou. Do jedné části sektorů vymezených pro hosty došlo několik set Ghaňanů, zbylé obsadili 40 minut před začátkem domácí Nigerijci. I kolem 18:00 bylo stále 36 stupňů.
Atmosféra byla na začátku utkání výborná, pak ji ale v desáté minutě trochu srazil gól hostujícího Thomase Parteyho a nejistý Francis Uzoho v nigerijské bráně. Vyrovnávací branka o dvanáct minut později však vlila fanouškům další krev do žil. Trumpety nebo bubny byly slyšet po celý zápas, nebyl žádný jednoznačný kotel, ale hluk se ozýval odevšad.
Střetnutí skončilo remízou 1:1, což vzhledem k výsledku 0:0 z prvního zápasu znamenalo postup Ghany. Domácí předvedli bídný výkon a nedokázali se dostat do pevné hostující obrany, která hrála většinu zápasu bez míče.
Když už se blížil konec, začaly z hlediště létat petky s vodou. Domácí obecenstvo se s vyřazením nedokázalo smířit, postupně naběhly stovky lidí na hrací plochu a vyhnaly slavící hosty. Ochranka ani policie na ně nejprve nereagovali.
Až když jsme tribunu opustili a čekali u východu, vanul ze hřiště slzný plyn až k nám. Kvůli němu začaly prchat další davy a nastal ještě větší chaos a tlačenice. Ven se lezlo ještě menší brankou než dovnitř, vešli se do ní maximálně dva lidi naráz, ale tlačil se do ní celý dav lidí, kteří prchali před zápachem slzného plynu.
Přežili jsme, ale konec útrap to ještě nebyl. Po příchodu k autu se muselo počítat s tím, že se z areálu hned tak nevyjede. Na silnicích už byly zácpy, a neustále se ozývaly zvuky klaksonů, které jsou běžným prvkem nigerijské dopravy.
Moje první zkušenost s africkým fotbalem by se dala nazvat slovem divočina. Ne vždy jsem se cítil bezpečně, ale bylo to rozhodně zajímavé setkání s jinou fotbalovou kulturou. Jiná kultura v Nigérii panuje nejen na stadionu.
Odlišnost se ukázala okamžitě při vstupu do abujské letištní haly. Zaměstnanci se snažili dát do řeči a požadovali nějakou formu úplatku za běžné úkony. Koruny, dolary, nairy (místní nigerijská měna), prý berou vše. Když člověk vzdoroval, dělali problémy. Na malém úseku zastavili kolegu (bělocha, ti prý bývají hlavním cílem) se zavazadly asi třikrát, chtěli mu je prohledávat a při tom prosili o peníze.
Ještě uvnitř haly jsme se potkali s jedním místním chlapíkem, co se o nás celý pobyt staral. Hned při výstupu z letiště se mi otevřel úplně jiný svět, ve kterém jsem se necítil moc komfortně. Spousta lidí snažících se něco prodat, nabídnout, hluk a na první pohled viditelná chudoba. V noci bych tu být sám nechtěl.
V improvizovaných taxících seděli za volantem na první pohled děti, většinou v dresech nějakého zahraničního velkoklubu. Když jsem nasedl do auta a řekl, že je to šílený, ozval se jen smích a věta, kterou jsem za celý pobyt slyšel ještě několikrát: this is Nigeria, man.
Klub ze Salzburgu byl dlouhé roky tuctový. Po příchodu Red Bullu je vše jinak. Pár let mu sice trvalo, než našel svou cestu, teď má ale koncepci, díky které objevuje pro velké kluby talenty z celého světa. A vydělává na tom. Jak to dělá?
Cesta z letiště na hotel byla dalším zážitkem. Rušný provoz, jehož účastníky byly hlavně motorky a stará auta, mnohdy poškozená. Nejvíce mě ale zaujali lidé stojící u krajnic a často bezostyšně vstupující do silnic, jako by neexistoval žádný řád. Všude různí pouliční prodejci, kteří stojí u semaforů, nabíhají k okénkům vozidel a snaží se udat své zboží - ať už se jedná o noviny, roušky, stěrače nebo třeba razítko.
Byl jsem svědkem i jedné komické situace, kdy mladý kluk začal vyměňovat stěrač. Na semaforu se ale rozsvítilo zelená, auto se rozjelo a chlapec utíkal několik desítek metrů vedle auta. Nevzdal to a doběhl s ním až k dalším semaforům, kde práci dokončil a následně se pustil do licitování o ceně.
Zajímavou skupinou jsou „lidské čerpací stanice“ v nigerijských hábitech a s plným kanystrem. Stály v pravidelných intervalech nedaleko od pump, u kterých se tvořily dlouhé fronty. Sázeli na netrpělivost – za příplatek vám pohonné hmoty prodají hned. Litr benzinu stojí v zemi, která je největším africkým producentem ropy, v průměru kolem 170 naira, tedy v přepočtu nějakých 9 korun.
V březnu se sever Nigérie nachází v pomalu končícím období sucha: teploty ani jednou neklesly pod 25 stupňů, klimatizace jsou pro zajištění určitého komfortu nezbytností. Někde s nimi ale nezachází rozumně, například v jednom rychlém občerstvení to byl z venkovního vedra skok téměř do lednice. Kolem poledne je často i přes 40 stupňů. Slunečník či nějaká pokrývka hlavy sice pomůžou, ale na horkém a vlhkém vzduchu i tak unavuje i pouhé stání. Místní jsou zvyklí a můžete narazit i na podivíny v bundách či rukavicích.
Všude se povalují odpadky. Jedná se převážně o plast, ať už jde o různé obaly, či petky od vody, kterou preferují lidé, co si to mohou dovolit. Ti chudší spoléhají na vodu z kohoutku, její pití je ale hodně riskantní. Domorodci však nemají na výběr a jsou rádi, když se jim podá čistá lahev, do které si budou moci vodu nalít. Za týden pobytu jsem narazil jen na pár odpadkových košů a popelnic. Nigérie působí dojmem, že je celá jedním ohromným košem na odpadky.
Zároveň jde ale o zemi plnou fotbalových talentů, kteří hrají o lepší život pro sebe i celou rodinu. Doufám, že ti, které jsme vybrali, nezklamou a třeba je jednou uvidím i v české lize.
Chorvaté jsou v Kataru v semifinále. Brazilce vyřadili na penalty. Kromě jiného si tak prodloužili čekání na další výhru v play-off v základní hrací době, naposledy se jim to povedlo ve Francii 1998. Brazilcům zase prodloužili čekání na šestý mistrovský titul.
V Kataru zbývá odehrát osm zápasů, kdo třikrát vyhraje, bude 22. mistr světa. Začínáme duely Brazílie – Chorvatsko a Argentina – Nizozemsko. Máme k nim pro vás na jednom místě vše, co potřebujete vědět.
Historicky nejlepší střelec české reprezentace si mistrovství světa v Kataru užívá na televizních obrazovkách. Na titul tipuje Brazílii. V rozhovoru pro Football Club vzpomíná na zásadní i méně známé okamžiky své bohaté kariéry.
