Prešovský beton! Proklínaný, obávaný, účinný. Šokoval Bayern i Liverpool

Coby terminus technicus značí prešovský beton systém vycházející z výrazné preference obrany. Číselně vyjádřeno, z rozestavení 5-3-2 nebo 5-4-1. Venku bez výjimky, doma často. Coby metafora jde o fotbal založený – tak jako stavební materiál – na pevnosti a neprostupnosti. Počet hráčů pověřených defenzívou přinejmenším čtyřikrát převyšoval počet plejerů na polovině soupeře. Osm zbrojnošů vzadu, nejvýše dvojice vpředu. Mnohdy byl útočník jediný. Většinou se zametačem, jistícím čtveřici v linii srovnaných obránců. Se zónovou, později s osobní obranou.

Betonářskému fotbalu, řečenému též murovačka, vládl zvlášť doma a na vlastní polovině důraz, neboť jak známo, hráč, který leží, neběží. Soupeřovi fanoušci při nekonečných malých domů mezi gólmanem a zametačem běsnili. Střed vyklidili borci v zelené a bílé jako území zasažené cholerou. Mezihra se netrpěla, postupný útok nevedl. Presink neznali a nepěstovali. Ceněnými výkony byly dalekonosný, přes půlící čáru směřující odkop, mnohaminutové ošetření, balon na tribuně. Hlavně na Strahově nebo na Julisce, kde při mizivých návštěvách chvíli trvalo, než se našel a vrátil na hřiště.

Divadlo potřebuje kulisy. A fundus Prešova, „skadzi matka Ježíšova“, jich skrýval přehršel. V první řadě – cestování. Dobrodružný výlet vábil málokoho, ačkoli česká mužstva nezřídka putovala letecky a pokud vlakem, potom lůžkovými vozy. Jak pravila legenda, prohrávala už v Kysaku, obvykle gólem z penalty. Obec leží v údolí Hornádu, dvacet kilometrů od Prešova, na trati košicko-bohumínské dráhy.

Ani nejstarší ligový stadion vlídností nepřekypoval. Zejména uzoučký koridor, prešovský tunel, kterým mužstva chodila na hřiště. Ve vzduchu odér borovičky, ve vlasech pivo. Nadávky, kterým nerozuměli ani nájezdníci z Trnavy, Trenčína nebo Bratislavy. Na hřišti rozhodčí, balancující mezi nenávistí publika a úlisností bafuňářů v restauraci hotelu Dukla. Na tribuně instruktor, schopný vtrhnout o přestávce do kabiny, aby nešťastníka s píšťalkou poučil, v čem se mýlil a kterak poškodil domácí. Pořadatelé, neváhající – když jednou trenér napadl a inzultoval sudího – předhodit policistům dvojníka.

Vystudoval elektrotechnickou fakultu v Bratislavě a postgraduál v Paříži, kde oblékal dres Cercle Athlétique. Na hřišti i mimo něj se setkával s jistým Helenio Herrerou, věrozvěstem catenaccia. Ze studií si přivezl nepřehlédnutelný baret a zejména – „obrannou hru se dvěma útočníky“. Uspěl hned při premiéře. Provinční jedenáctka neprohrála v roce 1951 tucet zápasů v řadě, finišovala v první polovině tabulky, málo známý gólman Vladislav Mrlina s báječným průměrem branek.