Má Bůh čas na fotbal? Můj památný zápas

Jaromír Bosák, sportovní komentátor

• Finále MS 2002: Brazílie-Německo 2:0

Jokohama, 30. června 2002, vyprodaný stadion pro 80 000 lidí. Finále mistrovství světa. Poprvé jsem si ho neužíval jako divák, ale jako komentátor. Je to trochu jiný pocit, co si budeme povídat. Nejde o nervozitu nebo trému, v tom je finále světového šampionátu stejné jako druhé kolo českého poháru. Ale přece jen – strávíte v Japonsku a Koreji pět týdnů, poletujete z jihu na sever a z východu na západ, únava už je znát, zároveň za sebou máte šestnáct odkomentovaných utkání a spoustu zážitků včetně přenocování v nevěstinci a spousty zkonzumovaného sushi.

V hlavě se točí kolotoč zážitků a více než měsíční vandr po městech a stadionech má být dnes zakončen fotbalovým karnevalem. Jeho rytmus už hodinu před utkáním udával profesionální bubeník mydlící do svého obřího nástroje (zhruba tak dva metry na metr) zvaného taiko. Byl to pořádný rachot velkého fotbalového srdce, který probouzel emoce na beznadějně vyprodaných tribunách.

Vzhledem k tomu že se do finále dostaly dva z nejočekávanějších kandidátů na korunovaci – Brazílie a Německo -, bylo zajištěno, že půjde o vskutku skvěle sledovaný přenos. Na jedné straně se ve žlutém pohybovala tři velká R: Ronaldo, Rivaldo a Ronaldinho, kolem nich poletoval třeba Cafú nebo Roberto Carlos. To byl mančaft!

A proti nim hodlal v brance čarovat Oliver Kahn. Inu, zrovna on, jeden z nejlepších brankářů světové historie, nebude na tento zápas vzpomínat v dobrém. Jednak Německo prohrálo, a zároveň byl pod jedním z obou obdržených gólů podepsán velkou chybou. Jedinou, kterou na turnaji udělal. A zrovna ve finále nabídl špatným zákrokem gól Ronaldovi. To jednoho nepotěší, takhle se ukázat nějaké miliardě lidí. Po závěrečném hvizdu, kdy se kompletní brazilský tým společně modlil uprostřed hřiště, stál Kahn opřený o tyč branky, opuštěný, tak jak poražení bývají, a smutnýma očima se díval kamsi do daleka, možná také do velmi nedávné minulosti, kterou ale už nejde měnit.

Vzpomínám si, že se mi komentovalo velmi dobře, i když ještě pár minut před zahájením zápasu zvukové linky vyhlásily krátkou stávku a odmítaly propojit Jokohamu s Prahou. „To je hezký,“ říkal jsem si. „První finále a budeš si tady povídat sám pro sebe, to je ti podobný.“ Bezmoc a naštvání na okamžik přebraly kontrolu nad vývojem událostí. Naštěstí si technika dala říci a chvilku před úvodním hvizdem jsem si mohl otřít pot z čela a plně se věnovat tomu, co páni fotbalisté předváděli na trávníku.

Brazilci byli tehdy králové. A protože mají i historicky docela k blízko k Japonsku, mohli se cítit skoro jako doma. Kolem stadionu a v přilehlých ulicích to byl solidní mumraj. Ale nejvíc mi z pozápasového třeštění v hlavě utkvěl pozounista, hrající na svůj instrument pod jedním z mnoha jokohamských mostů. Daleko od ryku fanoušků, houkaček policejních aut a ohňostroje na počest vítězů. Asi neměl kde cvičit, byty v japonských městech nejsou největší a zvukovou izolací neoplývají. Tak si sedl pod most a statečně foukal do blýskajícího se pozounu. Nejspíše ani netušil, že se zrovna dohrál největší zápas na téhle planetě. Moc takových nebylo.

Jan Kaliba, klimatický zpravodaj Českého rozhlasu, spoluzakladatel Football Clubu

• Semifinále MS 2014: Brazílie-Německo 1:7

Snil jsem jako malý o lecčem, ale ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že dostanu možnost vidět na vlastní oči finále mistrovství světa na tom nejposvátnějším místě fotbalu, a ještě z Maracaná v Riu de Janeiro, přes dvě hodiny líčit ostatním v přímém rozhlasovém přenosu, jak si místní Brazilci oddychli, že Německo nedopustilo, aby v jejich chrámu získala trofej nenáviděná Argentina.

Jenže popravdě řečeno, po 120 minutách rozhlasového vysílání, když se člověk probere z tranzu, tak zjistí, že kromě vyřvaných hlasivek má i totální zatmění – akce splývají, detaily se ztrácejí v mlze celkového zážitku, zkrátka navzdory vší euforičnosti, kterou bych neměnil, mozkové závity v rámci sebeobrany nedovolují vychutnat si večer tak, aby se v celé své kráse ostře otiskl do paměti.